Neděle 17. 5. 2026 | Svátek má Aneta
Nicolas Kourek je obyčejně neobyčejný člověk, kterého možná znáte i ze svého okolí. Patří k lidem, kteří dokazují, že zajímavý kulturní život nemusí vznikat jen ve velkých městech. Podporuje rozvoj kulturní komunity i sousedských vztahů a s Jihlavou zůstává úzce spjatý. Podílel se na několika dokumentárních filmech a získal za svou práci také ocenění.
Nicolas Kourek se narodil a studoval v Jihlavě, zkušenosti ale sbíral i jinde — ve větších městech i v zahraničí. Dnes je přesvědčený, že to, co člověk pozná ve světě, má smysl vracet zpět do menších regionů, aby se kulturní rozdíly mezi centrem a periferií dál neprohlubovaly. I proto zůstává aktivní právě v Jihlavě, kde mimo jiné založil festival Knihlava, jehož je ředitelem. Ten letos v září čeká už třetí ročník. V Jihlavě se podílel také na kulturně-komunitním centru Silo a je organizátorem i dalších kulturních akcí nejen na Vysočině. Přinášíme rozhovor s ním.
Pocházíte z Jihlavy, studoval jste tam, žil jste tam a máte tam rodinu. Jak moc vás Jihlava formovala jako člověka, ale i jako tvůrce?
Jihlava mě formovala hodně a vlastně mě formuje neustále. Ačkoliv jsem se odstěhoval do Prahy, stále s Jihlavou zůstávám aktivně spojený, protože tam mám rodinu i různé aktivity. Jsem zastáncem názoru, že když člověk odejde žít jinam a opustí své rodné město, měl by mu nějakým způsobem vracet zpátky zkušenosti, které získal. Jinak se totiž může stát, že regiony začnou kulturně oslabovat a všechno se soustředí jen do velkých metropolí. Tím se pak ztrácí kontakt s lidmi v regionech a vznikají zbytečné rozdíly.
Jihlava mě asi nejvíc formovala svou velikostí. Je to krajské město, ale zároveň poměrně malé, takže nabízí velký prostor pro vytváření komunity. Není tam taková anonymita, člověk se může snadněji propojovat s ostatními, spolupracovat a podílet se na budování nejen kulturního života města.
Na druhou stranu se podle mě výrazně zvedla úroveň Horáckého divadla. Po letech jsem ho právě proto začal znovu navštěvovat. Daří se tam zvát výrazné české režiséry a myslím, že divadlo našlo dobrý poměr mezi progresivnějším vedením a tradičnějším repertoárem. To možná není na první pohled tolik vidět pro běžného diváka v Jihlavě, ale v kulturním prostředí je ten posun rozhodně vnímaný a oceňovaný. Prakticky v každé sezoně se tam objeví alespoň jedna inscenace, která je něčím výjimečná a opravdu zaujme.
Jak se podle vás Jihlava v posledních letech proměnila kulturně i atmosférou?
Mám pocit, že se Jihlava v posledních letech víc otevřela kultuře a také širší veřejnosti. Velkou roli v tom podle mě sehrálo založení Brány Jihlavy, které velmi podporuji. Městské akce díky tomu získaly větší řád i kontinuitu, což je určitě dobře.
Zároveň ale z pohledu člověka, který má blízko spíš k alternativní kultuře, vnímám i určité oslabení. V Jihlavě mi třeba chybí hudební klub se stálým a výraznějším programem.
Co vlastně říkáte na Horáckou arénu v Jihlavě?
Já jsem to zatím osobně nenavštívil. Na začátku jsem k tomu nebyl úplně vstřícný, protože mi to přišlo jako něco, co je do jisté míry jen „naleštěné“, a zároveň ve mně znovu otevřelo otázku, kterou často řešíme — tedy poměr mezi sportem a kulturou. Mám totiž pocit, že do sportu jdou veřejné peníze často velmi snadno a ve velkém, zatímco kultura musí o každou korunu mnohem víc bojovat.
To ale neznamená, že bych byl proti. Myslím si, že to byl ve výsledku dobrý krok, i když to pro mě osobně nenabízí kulturní servis, který bych vyhledával já sám. Je jasné, že vzhledem k velikosti města to bude spíš mainstreamovější nabídka. Přesto mě velmi překvapilo, jak velký zájem to u Jihlaváků vzbudilo a jak navštěvované ty akce jsou. Ve výsledku to zase buduje určitou komunitu, tentokrát kolem sportu, a posouvá to Jihlavu nějakým způsobem dál, což je vždycky dobře. Takže za mě vlastně je to dobrý krok.
Nicolas Kourek pochází z Jihlavy, kde studoval také na SUPŠ Helenín. Dlouhodobě se pohybuje na pomezí kultury, médií a komunitních projektů. Je členem redakce kulturního čtrnáctideníku, spolu s Martinem Pávem se režijně podílel na dokumentárních pořadech Queer a Nedej se! pro Českou televizi. Společně jsou podepsaní také pod úspěšným a oceňovaným dokumentárním filmem Dajori. V roce 2023 stál u zrodu kulturně-komunitního centra Silo Jihlava, které se stalo Odpovědnou aktivitou roku. O rok později založil literární festival Knihlava, jehož je ředitelem. Jako produkční i organizátor je podepsaný pod řadou kulturních a společenských akcí nejen v Jihlavě.
Napadá vás v Jihlavě nějaké konkrétní místo, které je pro vás osobně důležité nebo vás inspiruje jako člověka či tvůrce?
Zmínil bych asi lesopark Heulos, je to místo, které mám hodně spojené s dětstvím, protože jsem kluk z centra. Vždycky mi to místo přišlo takové zvláštně magické – hlavně tím, jak se proměňuje během dne. Pamatuju si třeba, jak jsem ráno chodil potmě do školy a procházel kolem něj, a to všechno se do mě nějak otisklo.
Je to místo, kde je příroda hned vedle města a všechno spolu nějak přirozeně funguje. Možná to pro někoho není ničím výjimečné, ale pro mě to má silnou atmosféru a pořád mě to inspiruje.
Stejně tak je pro mě zajímavé i samotné náměstí, hlavně Prior, který lidé často nemají rádi. Já jsem k němu měl taky dlouho negativní vztah, ale čím jsem starší, tím víc mě baví ten kontrast, který vytváří. Přijde mi, že je to vlastně dobrý příklad toho, jak jsou některé věci jen společenský konstrukt a jak se náš pohled na ně může v čase proměňovat. To místo mi připomíná, že nic není úplně jednoznačné tak, jak se na první pohled zdá.
Co vás do Jihlavy nejčastěji táhne zpátky?
Určitě je to rodina, protože tam mám mámu i bráchu, ale také přátele a řadu vazeb, které tam pořád zůstávají. Rád vždy navštívím pivnici u Johana, vracím se tam i proto, abych zjistil, co je nového, a znovu nasál tamní atmosféru. Do Jihlavy mě vrací i aktivity, které vyhledávám a které jsou pro mě důležité. Hodně pro mě znamená Knihlava, znamenalo Silo, rád se vracím na MFDF, ale k tomu všemu se ještě dostaneme. Stejně důležité jsou pro mě různé kulturní akce, které pořádají kamarádi a známí. Když můžu, rád přijdu a podpořím je.
Jste zakladatelem knižního festivalu Knihlavy. Co stálo za jeho vznikem? Jaký byl ten úplně první impuls ho založit a proč právě v Jihlavě?
Proč právě v Jihlavě, vychází přesně z mého přesvědčení, že kulturu je potřeba vracet i do měst, ze kterých člověk pochází. Mám pocit, že kultura by měla být co nejvíc rozprostřená, přístupná a dostupná všem, a neměla by se soustředit jen do velkých měst. Malé město má svou specifickou atmosféru a zároveň nabízí možnost oslovit i jiné publikum, možná i otevřeněji a bezprostředněji.
Nicolas Kourek na Knihlavě. Foto: A2 kulturní čtrnáctideník
První impuls přišel už ve chvíli, kdy jsem začal přemýšlet o vlastním projektu to možná už na střední škole. Ten nápad se pak výrazněji zformoval v době, kdy jsme zakládali kulturně-komunitní centrum SILO a já uvažoval, jaké větší akce by tam bylo možné dělat. Zároveň jsem tehdy působil i v literárním časopise, takže mi bylo blízké prostředí knih a literatury. Právě tehdy se začala rodit myšlenka na vlastní literární projekt. Do toho vstoupilo i to, že v té době byl zrušený jiný knižní festival v Táboře a chtěl jsem ho nahradit.
První ročník komplikovaly povodně, takže chvíli dokonce hrozilo, že se vůbec festival neuskuteční. Nakonec se ale akce na poslední chvíli přesunula do prostoru DKO, kde funguje dodnes. A ukázalo se, že to bylo vlastně šťastné řešení.
V čem je festival Knihlava specifický? Kdy se uskuteční další ročník a na co se mohou návštěvníci těšit?
Další už třetí ročník plánujeme poslední víkend v září, konkrétně 25.-26.9.2026. Program ale už teď připravujeme. Festival dlouhodobě kurátorujeme tak, aby dával prostor hlavně malým a středním nakladatelům, kteří nemají tolik příležitostí se prezentovat. Často vydávají jen pár knih ročně, někdy třeba jen jednu, a právě pro ně je tohle důležitá platforma.
Zároveň je festival žánrově hodně pestrý. Návštěvníci tam najdou všechno od hororu, sci-fi a detektivek přes dětskou literaturu až po klasiku a poezii, která má u nás silné zastoupení. Festival chce nabídnout něco víc než jen bestsellery, které nabízí známá knihkupectví. Snažíme se, aby si každý našel něco, co ho osloví. Důvod proč právě knižní festival je také, že knihy mají rádi všichni.
Foto z festivalu Knihlava v DKO. Foto: A2 kulturní čtrnáctideník
Z loňského programu můžu zmínit například linii věnovanou motivu „babičky“ v současné literatuře. Ta ukazuje zajímavý posun – od idealizované postavy, jak ji známe třeba od Boženy Němcové, k mnohem realističtějším a někdy i ambivalentním obrazům. Prezentované knihy ukazují, že babička nemusí být jen laskavá a milující figura, ale může mít i složitější, někdy i problematickou roli v rodině. Myslím, že je to téma, se kterým se dokáže ztotožnit hodně lidí. Téma na festivalu prezentovali v diskuzi autoři knih „Babička“ Pavel Novotný a Ivana Gybová.
Kolik lidí festival přibližně navštěvuje a kdo se na festivalu podílí kromě vás?
Návštěvnost se obvykle pohybuje v řádu několika stovek lidí, zhruba mezi 250 a 600 návštěvníky podle programu a konkrétního ročníku. Na festivalu se ale nepodílím sám. Na přípravě se podílejí lidé z kulturního čtrnáctideníku. Konkrétně například Kateřina Vondráková, Silvie Štěpánová, Eva Maitan a Michal Špína. Založili jsme i Centrum literární kritiky, probíhá debata k Ceně literární kritiky a na Knihlavu přivážíme vítěze i další zajímavé hosty s cenou spojené.
Jaký zážitek spojený s Knihlavou vám nejvíc utkvěl v hlavě?
Určitě první ročník festivalu (2024), a to hlavně den před jeho začátkem, kdy přišly povodně. Festival se tehdy na poslední chvíli přesouval z původního místa SILA do DKO a byla to situace, kterou jsme do té doby vůbec nezažili. Vážně jsme zvažovali, jestli akci nezrušit. Situaci jsme řešily i s krizovým centrem.
Bylo náročné i silné. Nakonec se z toho stalo něco vlastně velmi krásného. Venku všude pršelo a bylo nevlídno, ale uvnitř vznikla taková zvláštní oáza klidu. Mělo to silnou atmosféru a ve výsledku to dopadlo dobře, i když část hostů nakonec nedorazila, protože se nemohli dostat na místo nebo doma řešili vlastní problémy spojené s povodněmi.
Foto z festivalu Knihlava v DKO. Foto: A2 kulturní čtrnáctideník
Jaká je atmosféra festivalu, jak na něj reagují místní? Máte pocit, že si našel své publikum?
Atmosféra festivalu je podle mě rodinná, příjemná a klidná. Často mě překvapuje, jak pozitivně ho lidé vnímají. Není určený jen pro Jihlavany, ale i pro návštěvníky odjinud, a právě ta otevřená a příjemná atmosféra je podle mě jednou z jeho silných stránek. Snažíme se ji navíc dotvářet i scénografií a dekoracemi, aby byl festival něčím odlišený a měl vlastní charakter.
Letos bychom do scénografie rádi zapojili i studenty SUPŠ Helenín, kde jsem sám studoval. Beru to jako možnost nabídnout jim prostor, zkušenost i určitou platformu pro zapojení do reálné kulturní akce.
Pátek, 6. února 2026, 07:05
Zajímá vás škola čar a kouzel jako v Harrym Potterovi? „Bradavice“ – tak občas přezdívají studenti SUPŠ Jihlava–Helenín, mimo jiné kvůli jejímu zajímavému vstupnímu portálu. Sice se tu neučíte přímo čarovat, ale proniknete do tajů umění: čekají vás...
Mám pocit, že se festival postupně začíná otevírat i širší, tedy mainstreamovější veřejnosti, což je vlastně jeden z našich cílů — předávat nový rozhled nenásilnou a přístupnou formou i lidem, kteří třeba nejsou zvyklí podobné akce pravidelně navštěvovat. Festival pravidelně navštěvuje jak už zmíněná kulturní komunita, tak i průřez napříč všemi věkovými skupinami. Vnímám, že festival roste, je oblíbený a dává smysl ho dál rozvíjet a posilovat.
Je něco, co byste chtěl v budoucnu na festivalu posunout nebo inovovat?
Chtěl bych dál posilovat mezinárodní rozměr festivalu. Zatím se nám povedlo mít na každém ročníku alespoň jednoho zahraničního hosta — první rok to byl host z Polska, letos to bude pravděpodobně někdo ze Španělska. Zároveň bych si přál festival víc propojit s dalšími kulturními institucemi v Jihlavě a rozvíjet kolem něj i celoroční spolupráci. Nejde mi ale o to, aby festival bezhlavě rostl. Spíš jsem zastáncem určitého zastropování a nerůstu, aby si zachoval kvalitu, atmosféru a svůj charakter. Otevíráme také otázku, jestli do programu víc zapojovat známější autory, nebo zůstat spíš u objevování nových jmen. To je pro nás pořád téma k přemýšlení.
Stál jste také u vzniku komunitního kulturního centra Silo v Jihlavě. Co to místo pro vás tehdy znamenalo a jak vzniklo?
Byl to vlastně takový sen. Silo je čistěpodlažní větrná sýpka, obrovská budovou v centru Jihlavy, která tam stála opuštěná roky, ale paradoxně ji většina lidí vlastně pořádně nevnímala. Do širšího povědomí se dostala až ve chvíli, kdy se začalo mluvit o jejím možném zbourání. Nakonec ale zasáhli památkáři, protože lamelové krovy uvnitř budovy mají mimořádnou hodnotu a objekt díky nim získal status národní technické památky. Tím pádem už demolice nepřicházela v úvahu. Budova je však v hrozném stavu.
Den otevřených dveří na Sile, 13. 5. 2023. Foto: Nicolas Kourek
Myšlenka využít to místo se objevila souběžně u více lidí. V Jihlavě tehdy byla silná potřeba nějakého komunitního prostoru. Jeden člověk, paradoxně ne z Jihlavy, ale z Prahy, získal k budově nájemní smlouvu a začal kolem sebe svolávat lidi. Najednou se nás tam sešlo asi deset, kteří měli chuť vytvořit otevřený, neformální prostor pro setkávání, spolupráci a společnou aktivitu.
Chtěli jsme místo, které bude pro všechny, bez ohledu na věk nebo názor, a které umožní dělat kulturní i vzdělávací akce, koncerty, swapy nebo prostě jen vytvářet zázemí pro společnou práci a sousedské vazby. Pro mě osobně to byl krok směrem k tomu, co je běžné v řadě západních zemí — tedy k většímu důrazu na komunitní centra, sousedské vztahy a dialog mezi lidmi.
Ten projekt trval příliš krátce na to, aby naplnil všechny ambice, které jsme do něj vkládali, ale i tak měl velký smysl. Dodnes je část lidí, kteří se kolem SILA tehdy potkali, aktivní v kultuře i komunitním životě v Jihlavě, i když už nemají zázemí přímo tam. Vytvořila se ale síť vztahů a spoluprací, která funguje dál. A to je podle mě strašně důležité, zvlášť pro mladé lidi, kteří chtějí něco tvořit, zapojovat se do kultury a hledají prostor, kde mohou začít.
Kulturně-komunitní centrum Silo. Foto: Z facebooku Silo
Čím bylo Silo a jak vlastně fungovalo? Co jste tam konkrétně dělal vy?
Silo bylo především místem, kde se daly uskutečňovat různé nápady. Nikdy nebylo přesně vymezené — vyvíjelo se podle lidí, kteří do něj přicházeli. Ta otevřenost byla pro nás zásadní. Chtěli jsme, aby to byl prostor pro setkávání a dialog napříč generacemi, kde se přirozeně budují i sousedské vztahy.
Potkávali se tam lidé, kteří měli k místu vztah už z minulosti, se současnou generací. Fungoval tam stánek s občerstvením, podílel jsem se na dramaturgii, dělali jsme letní kina, koncerty i komunitní akce. Spolupracovali jsme s MFDF, na konci léta probíhalo živé kino, ale i úplně obyčejné věci jako opékání buřtů. Právě v tom byla jeho síla — propojovalo alternativní kulturu s běžným komunitním životem.
Mým snem bylo najít investora, dostat silo do stabilní správy a vybudovat z něj moderní kulturně-komunitní centrum. Myslím, že by si Jihlava takové místo zasloužila a že by ji dostalo na kulturní světovou mapu.
Proč Silo zaniklo a myslíte, že právě taková místa jako Silo v Jihlavě chybí?
Zánik Sila souvisel především s plánovanou výstavbou dopravního terminálu u jihlavského nádraží, která zasahovala i do prostoru, kde Silo stojí. Snažili jsme se situaci řešit a vyjednávat, ale postupně se ukázalo, že provoz už není dlouhodobě udržitelný. Místo se stávalo hůře přístupné, ztrácelo svůj genius loci a samotná budova byla navíc v havarijním stavu. Nakonec došlo i k ukončení nájemní smlouvy.
Jednoznačně si myslím, že taková místa jako bylo Silo v Jihlavě chybí. Lidé si často ani neuvědomují, že jim chybí. Často slýchám, že se vytrácí sousedské vztahy, že už se lidé ani nepozdraví v domě, nebo se ostýchají zeptat souseda na úplně obyčejnou věc. Ta potřeba přirozeného setkávání a sdílení tu ale pořád je. Jen nemá kde se naplnit.
Možná i proto pak vzniká pocit, že „Jihlava je mrtvá“. Ale já si myslím, že to není pravda — jen chybí prostory, které by lidi dokázaly spojovat. A právě takovou roli mohlo Silo plnit.
Co vás přivedlo právě k příběhu rodiny Hučkových?
K Martinu Pávovi a mně se ten příběh dostal přes situaci ve Varnsdorfu během covidu, kdy po vystěhování několika romských rodin zůstaly rodiny s dětmi bez pomoci. Právě Hučkovi jim tehdy otevřeli dveře a poskytli zázemí, i když sami žili ve skromných podmínkách. Zaujal nás na tom především motiv konkrétní lidské solidarity, která se nakonec stala základem celého filmu.
Úterý, 28. dubna 2026, 19:35
Dokumentární film Dajori, který natočili Martin Páv a Nicolas Kourek, patří k nejvýraznějším českým dokumentům poslední doby. Citlivý, silný a lidsky přesný snímek sleduje osudy romské rodiny Hučkových a ukazuje solidaritu, lásku i péči. Nabízí...
Jak blízko vás rodina během natáčení pustila?
Velmi blízko a poměrně rychle. Bylo pro nás silné, že i v těžké životní situaci nás přijali s velkou otevřeností a přirozenou štědrostí. Zajímavým momentem bylo i to, když jsme otevřeně řekli, že jsme s Martinem partneři — právě tehdy jako by se mezi námi vytvořila ještě hlubší důvěra a porozumění.
Premiéra filmu v Jihlavě na MFDF v roce 2024. Foto: Jan Hromádko
Na vašem Facebooku jsem napjatě sledovala příběh, který jste sdílel ze zážitku z cestování po Africe, kde jste se ocitl v nečekané a nebezpečné situaci. Můžete ho čtenářům přiblížit? Co se vlastně stalo?
V Keni jsme se s Martinem Pávem ocitli ve chvíli, kdy jsme tam napůl něco natáčeli, ale zároveň jsme to pojali i trochu jako dovolenou. Vyrazili jsme do keňského národního parku u hranic s Ugandou a z běžného výletu se nakonec stal docela skutečný boj o přežití. Ztratili jsme se v buši a byli jsme nuceni přenocovat venku, úplně bez vybavení a bez zázemí. Byl to obrovský a dost hraniční zážitek.
Do té nešťastné situace jsme se dostali hlavně vlastní hloupostí, protože jsme si chtěli cestu zkrátit a trochu jsme podcenili terén i orientaci. Nakonec nás ale zachránilo mimo jiné to, že si vybírám telefon podle výdrže baterie. Díky tomu jsme ještě měli dost energie na orientaci podle kompasu v mobilu, a když už ani ten nestačil, pomohly i hvězdy. Nakonec se nám podařilo z toho místa dostat.
Takže moje rada pro čtenáře: mít u sebe kompas, nepodceňovat orientaci a vybírat mobil i podle výdrže baterie. A zároveň se podle mě vyplatí znát aspoň jednu základní hvězdu nebo orientační bod na obloze, podle kterého člověk dokáže držet směr. U nás je to třeba Polárka.
Změnila vás tahle zkušenost nějak?
Ten zážitek mi hlavně připomněl, že bezpečí není samozřejmost. Člověk žije v relativně bezpečné zemi a prostředí, a snadno si zvykne na pocit, že je všechno v pořádku a pod kontrolou. Až v podobné situaci si ale uvědomí, jak křehké to vlastně je. Pro mě to byla silná připomínka toho, že bychom si bezpečí, ve kterém žijeme, měli víc vážit a chránit ho, protože není dané ani samo sebou.
Jaké další cesty máte za sebou a inspirují vás nějak v tvorbě?
Cestuji rád podle možností. Byl jsem třeba v Kyrgyzstánu v horách nebo na Ukrajině ještě před ruskou invazí. Každá cesta mě něčím inspiruje, ale nejsem typ, který by zážitky hned proměnil v konkrétní tvorbu. Spíš ve mně dlouho zůstávají, zrají a projeví se až později, často nečekaně. Rozhodně doporučuji navštěvovat i země, které se na první pohled zdají vzdálené nebo nebezpečné — mně se zatím nepotvrdilo, že by realita byla taková, jak si ji člověk často zvenčí představuje.
Na čem momentálně pracujete a kam byste se chtěl ve své tvorbě posunout?
Momentálně se nejvíc soustředím na KnihuLavu a na to, aby se festival dál rozvíjel a žil vlastním životem. Kvůli tomu teď nemám tolik času na vlastní uměleckou tvorbu, i když je pro mě pořád důležitá. Navíc člověk pro ni musí mít i určité zázemí a prostor, aby se jí mohl opravdu věnovat.
Mým velkým snem je napsat knihu. Chtěl bych v ní nějakým způsobem zachytit svou zkušenost z dětství, ale zatím ještě nemám pocit, že jsem uzrál k tomu, abych přesně věděl, jak to uchopit. Je to téma, které ve mně pořád pracuje, a věřím, že až přijde správný čas, najdu i správnou formu.
Co byste chtěl, aby si lidé z vaší tvorby odnášeli?
Přál bych si, aby si lidé z čehokoliv, co dělám, odnesli rozšíření vlastní perspektivy — aby se dokázali na svět podívat i jinýma očima. A aby to všechno vedlo k většímu respektu k okolí i k sobě samým.
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
Aktualizováno před 16 minutami
