Dajori ukazuje romskou rodinu jinak. O silném filmu mluví jeho spoluautor z Jihlavy

Snímek zaujal jak běžné publikum, tak odbornou porotu. Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava získal Cenu diváků i Cenu za originální přístup a později si připsal také nominaci na Cenu české filmové kritiky. Jeho projekce běželi i v zahraničí například v Sarajevu, ve Vídni nebo v Bruselu.

Pro Jihlavskou Drbnu je navíc tenhle film zajímavý i z dalšího důvodu. Jedním z jeho autorů je totiž Nicolas Kourek, který je s Jihlavou úzce spjatý. Nicolas Kourek je rodák z Jihlavy a zároveň zde neustále kulturně působí, například jako pořadatel festivalu Knihlava. Právě s ním jsme si povídali o tom, jak se k příběhu rodiny Hučkových dostal, proč jako klíč k vyprávění zvolili postavu matky a jaké otázky při natáčení tak intimního dokumentu řešili.

S Nicolasem Kourkem o filmu Dajori

Autoři filmu na diskusi o něm. Foto: Poskytl Nicolas Kourek

S Martinem Pávem jste autory úspěšného dokumentárního filmu Dajori. Co vás přivedlo právě k příběhu rodiny Hučkových?
S Martinem Pávem jsme se profesně dostali k situaci jednoho panelového domu ve Varnsdorfu, kde během covidu, v jeho nejtvrdší fázi, došlo k vystěhování většího počtu romských rodin. Ty se i se svými dětmi ocitly na přelomu listopadu a prosince doslova na ulici a město jim tehdy neposkytlo žádnou pomoc.

Naši hlavní protagonisté dokumentu, rodina Hučkových, tehdy žili v nádražním domku ve Varnsdorfu a poskytli těmto rodinám útočiště. Několik z nich se k nim nastěhovalo a Hučkovi se o ně začali starat, často na vlastní náklady. Právě tenhle příběh solidarity a konkrétní lidské pomoci nás zaujal natolik, že se stal základem celého filmu.

Najednou se z původně pětičlenné rodiny stala třiceti člená skupina, převážně tvořená dětmi. A právě to byl pro nás důležitý moment, který jsme chtěli zachytit. Často totiž vnímáme romské rodiny jako velmi soudržné a žijící ve větších skupinách, ale tenhle příběh ukazuje, proč tomu tak je.

V mnoha případech se dostávají do situací, kdy nemají jinou možnost ani systémovou pomoc. Jedinou alternativou pak bývá, že se jich ujme jiná romská rodina, často i neformálně, někdy „na černo“, hlavně kvůli dětem, aby neskončily na ulici.

I proto pak v praxi vidíme, že na malém prostoru žije více lidí — není to nutně volba, ale důsledek konkrétních životních situací a absence jiné podpory. Tyto příběhy jsou často spojené i s různými formami diskriminace, ať už ze strany majitelů bytů nebo, jako v tomto případě, ze strany města Varnsdorf, které rodinám neposkytlo žádnou pomoc.

Název Dajori znamená „matka“ — proč jste jako klíč k filmu zvolili právě tuto perspektivu?
Název Dajori, tedy „matka“, jsme zvolili záměrně v romštině. Chtěli jsme tím vzdát hold romské kultuře, jazyku a prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Je nám jasné, že to může být pro část českého i zahraničního publika na první pohled méně srozumitelné, ale přišlo nám důležité zachovat autenticitu a respekt k té komunitě.

Film vznikal během tří let observačního natáčení, kdy jsme sledovali rodinu Hučkových, konkrétně situaci, kdy si vzali do péče dvě děti. Sledujeme, jak ty děti vyrůstají v nově vzniklé rodině a jak se všichni postupně sžívají.

Klíčovou postavou se pro nás stala Marie Hučková. V jednu chvíli se rozhodla, že se o děti postará, a to i přesto, že sama žije ve složitých podmínkách. Postupně přijala do pěstounské péče i další děti. Je to žena, která, i když nemá mnoho prostředků, dokáže nabídnout péči, stabilitu a zároveň pomáhá i lidem ve svém okolí.

Právě její síla, přirozená empatie a ochota pomáhat pro nás byly natolik silné, že jsme na ní celý film postavili. Samozřejmě sledujeme i další členy rodiny, ale Marie je tím hlavním pilířem příběhu. Přišla nám jako mimořádně inspirativní osobnost, od které se dá v mnohém učit.

Ilustrační foto z filmu Dajori. Foto: Poskytl Nicolas Kourek

Jaké to bylo vstoupit s kamerou do tak intimního rodinného prostředí a jak blízko vás rodina postupně pustila?
Vstoupit s kamerou do tak intimního rodinného prostředí bylo velmi citlivé. I když jsem už dřív s některými Romy spolupracoval, ani já, ani Martin jsme neměli s romskou komunitou nějakou hlubší osobní zkušenost. A zároveň nebylo naším cílem točit film „o Romech“ jako takových. Zaujal nás především konkrétní příběh téhle rodiny.

Na začátku tam samozřejmě existoval určitý ostych z obou stran. Snažili jsme se k nim ale přistupovat otevřeně a jednat s nimi jako se sobě rovnými, což by mělo být samozřejmé, ale bohužel pro romskou komunitu to často samozřejmost není. Už to podle mě hrálo velkou roli v tom, že se mezi námi postupně začala budovat důvěra.

Zároveň bylo zajímavé, že hned od začátku se o nás starali. Už při prvních natáčecích dnech nás k sobě pustili velmi blízko, ubytovali nás, dělili se s námi o jídlo a nabízeli nám ze svého, i když sami často řešili každou korunu. To pro nás bylo velmi silné, protože jsme najednou viděli obrovskou štědrost a otevřenost lidí, kteří sami žijí v nelehké situaci.

Důležitý moment přišel i ve chvíli, kdy jsme s Martinem otevřeně řekli, že jsme partneři. Právě tehdy jako by si k nám našli ještě bližší cestu. Mám pocit, že v tu chvíli zapadlo i to, že i my sami jako gayové máme zkušenost s určitým vyčleněním nebo životem na okraji společnosti. A právě to mezi námi vytvořilo ještě hlubší porozumění. Od té chvíle už jsme pro sebe nebyli jen filmaři a protagonisté, ale lidé, kteří si navzájem důvěřují.

Ilustrační foto z filmu Dajori. Foto: Poskytl Nicolas Kourek

Byly chvíle, kdy jste si řekl, že už by to bylo eticky za hranou dál natáčet?
Tohle je otázka, kterou si musí klást každý dokumentarista. Neexistuje žádný univerzální etický kodex, kterým by se dalo řídit ve všech situacích. To, co bylo v dokumentu ještě průchozí před dvaceti lety, by dnes už často neobstálo. I etické hranice se proměňují a člověk je musí při práci s lidmi a jejich silnými příběhy neustále znovu promýšlet.

My jsme během natáčení zachytili spoustu velmi intimních situací — smrt, pohřeb nebo třeba Samuelův útěk z domova. Právě u některých takových momentů jsme si ale řekli, že bychom si je v jejich syrové podobě eticky nedovolili natáčet. V určitých případech jsme proto zvolili inscenaci nebo jiný způsob ztvárnění, abychom dokázali vyjádřit podstatu situace, aniž bychom překročili vlastní etický kodex a morální hranici. Někdy je nám to vytýkáno, ale pro nás to bylo vědomé rozhodnutí — některé věci jsou zkrátka v autentické podobě nenatočitelné.

Ve všem ostatním je ale film autentický. Právě tím, že nás rodina přijala tak blízko, jsme se nakonec vzdali potřeby stavět film na velkých dramatických scénách. Místo toho jsme se soustředili na obyčejný rodinný život a na lidský rozměr celého příběhu.

Myslím, že právě díky tomu vznikl film o Romech, který tu ještě nebyl. Většina filmů na toto téma bývá postavená na konfliktu nebo na předem daném pohledu. My jsme chtěli natočit hezký film z lidského pohledu — film, který ukazuje romskou rodinu především jako lidi, ne jako společenský problém.

Uvedení filmu v Kino Panorama ve Varnsdorfu. Foto: Poskytl Nicolas Kourek

Jaké byly reakce po uvedení filmu, bylo pro vás něco z nich důležité?
Před uvedením filmu jsem byl hodně vystresovaný, protože jsem vůbec nevěděl, jak to lidi vezmou. Je to citlivé téma a velká část společnosti má pořád tendenci k nějakému vědomému i nevědomému rasismu, takže jsem měl obavu, jak to diváci přijmou. O to víc mě potěšilo, že reakce byly velmi pozitivní. Všichni ten film četli podobně — jako silný příběh o lásce, o mateřství a o rodině. A to je vlastně to nejtěžší, aby lidé četli film tak, jak jsme ho chtěli předat. Mám pocit, že jsme odvedli kvalitní práci, což se pak ukázalo i na cenách a nominacích. Film byl uvedený i v zahraničí, třeba v Sarajevu, ve Vídni nebo v Bruselu, získal nominaci na Cenu filmové kritiky a na MFDF cenu publika i ocenění za režijní přístup. A pro mě je nejhezčí to, že funguje jak u kritiků, tak u běžných diváků, protože to se stává jen málokdy. Film je ke shlédnutí třeba na HBO, Dafilms a KVIFF tv., což je vlasně taky do jisté míry ocenění. 
Co byste si přál, aby si z filmu odnesl divák, který se s podobným prostředím osobně nikdy nesetkal?
Přál bych si hlavně to, aby si divák odnesl nějaký vhled a větší pochopení. Aby bylo vidět, že to není černobílé a že věci nejsou tak jednoduché, jak se často podávají. Romové jsou u nás pořád hodně stigmatizovaní, ale ten film ukazuje, že realita je mnohem složitější. Myslím, že se od nich můžeme učit třeba v soudržnosti, v lásce nebo v tom, jak dokážou upozadit vlastní pohodlí kvůli druhým. A hlavně bych si přál, aby si lidé odnesli, že Romové jsou lidé jako všichni ostatní — stejně dobří i stejně chybující. Jen je nesmíme předem automaticky vnímat jako ty špatné.