KOČIČÍ JIHLAVSKÁ HISTORIE II.: Hradby a tajemná kočičí brána do minulosti

KOČIČÍ JIHLAVSKÁ HISTORIE I.: Kterak Jihlava ke znaku ježka přišla

Pondělí, 29. června 2026, 17:35SpolečnostJihlavsko

Krajské město Vysočiny má za sebou dlouhou historii. Jihlavák Jaroslav Matějka, kterého řada lidí zná třeba i coby řidiče MHD, se na historii Jihlavy podíval netradičně - očima dvou koček. Redakci Jihlavské Drbny dal k dispozici prvních pár příběhů...

JIHLAVSKÉ HRADBY A TAJEMNÁ KOČIČÍ BRÁNA DO MINULOSTI - rok 1270*

Když se procházíte po jihlavských hradbách, občas si za hezkého počasí můžete všimnout dvou koček, které se tu vyhřívají. Mončičí, ta starší kočka, většinu času leží. Je mourovatá a chytrá. Narodila se totiž hned vedle knihovny, což je budova, kterou každý malý čtenář z Jihlavy zná. Kdysi tam sídlilo jezuitské gymnázium, tudíž budova vzdělaností proslulá už od dávných dob.

Druhá kočka ta většinou moc neposedí. Je to malé zvědavé kotě zrzavo bílé barvy a lehne si ke své starší kamarádce jen, když je unavená. Jmenuje se je Ančičí a je to velmi zvědavé kotě. Lidé většinou slyší jen mňoukání, ale ve skutečnosti si spolu kočky povídají, tak jako my. Stejně jako jednoho letního rána na jihlavských hradbách. „Proč tady máme vůbec takové velké hradby, Mončičí?“ , ptala se rozverně Ančičí a skákala na hradebním parkánu pořád nahoru a dolů a packou občas zazlobila starší kamarádku.

„Tak abys mi dala pokoj, Ančičí, ukážu Ti něco, co znají jen sečtělé jihlavské kočky jako jsem já. Ne nadarmo jsem se narodila u knihovny. Pojď!“ pobídla to rozverné kotě a rozeběhly se k jednomu z výklenků, které jsou v jihlavských hradbách k vidění. Tady, až vysvitne měsíc, skočíme do tajné kočičí brány.

„Tajné brány? Zvědavě se ptá Ančičí. „Je tu na jihlavských hradbách od pradávna, jen ji lidé nevidí, my jo. Však uvidíš,“ odpověděla ji moudře stará kočka.

A skutečně, večer za měsíčního svitu za modrým světlem skočila Mončičí. Za ní skáče malá zrzavo bílá Ančičí. „U všech mňouků, kde to jsme?“ ptala se mladší kočka, když proskočily výklenkem a místo domnělé zdi a úkrytu v něm, byly obě kočky v nějakém starém městě.

„Vítá vás královské horní město Jihlava,“ slyší volat chlapíka v honosném oblečení směrem k příchozímu neznámému. „Čeho si žádáš, neznámý?“pokračoval ten ,muž v honosném šatu.

„Na pozvání krále Přemysla Otakara II. Přicházím do města těžit stříbro jakožto mistr hornický. Zde předávám Ti listinu, která mne k tomuto opravňuje!“ povídá ten neznámý.

Po přečtení královských listin povídá ten v bohatých šatech: „Vítej ještě jednou v královském horním městě Jihlavě a věz, že já jsem Tvůj přidělený urburéř a urburu pro krále Přemysla Otakara II. budu vybírat pravidelně každý týden." Ančičí chvíli poslouchala ty pány a pak jen mňoukla na svou starší kočičí kamarádku. „O čem to pro všechny mňouky mluví?“

„Urburéř, ten vybírá poplatek – urburu za to, že zde může ten pan horník těžit stříbro a dává ho právě tomu králi, který zrovna má pod palcem toto město. Vypadá to, že jsme skočily do 13. století.“

„U všech myší, kolik mu bude dávat?“ zvědavě mňoukla Ančičí.

„No, zhruba jednu osminu z vytěženého,“ moudře odpovídá před knihovnou narozená kočka Mončičí.

„Tak složitě počítat ještě neumím,“ posmutněla Ančičí.

Vběhly do nejbližšího stavení. „Chvíli tady počkej,“ přikázala před pecí jakési starodávné kuchyně, na které stálo pár hrnců a cosi se v nich vařilo.

Po chvíli donesla Mončičí jednu myš. Pak druhou. Třetí. Celkem osm myší během chvíle pochytala a srovnala do řady před překvapenou Ančičí.

„Já jsem horník a vytěžil jsem osm myší,“ pravila Mončičí.

„A ty jako urburéř dostaneš jednu myšku za to, že mě tu necháš chytat, chápeš?“

Ančičí vykulila svá kočičí očička a nevině povídá: „A k čemu je tomu urburéřovi jedna myš? Lidi přece myši nežerou!“

Než stačila Mončičí zakroutit hlavou nad tím roztomilým a naivním kotětem, ozval se ukrutný řev od pece: „Myyyyyyyyš. Pomoooooc. Myyyyyyyš!“

Obě kočky s úlekem utekly z místnosti, kde křičela korpulentní paní a nechtěla přestat. Pořád jen slyšely svým dokonalým kočičím sluchem: „Myyyyš. Pomooooc. Myyyyyš!“

Křik přerušil až nám známý urburéř.: Co tady ječíš, Hedviko?“

„Manželi, koukej, 8 myší na zemi. Vždyť nám sežerou všechny zásoby a Tobě oběd!“

Urburéř si pohladí své velké břicho a zamyslí se.

„Hedviko, ženo moje, mám nápad. Viděl jsem tu pobíhat kočky. A kočky jak známo loví myši. Aby nám ty kočky zůstaly ve městě pomáhaly nám zachraňovat úrodu a jídlo, postavíme takové opevnění jako postavili v Praze za krále Václava I.“

„Ale postav to opravdu kolem celého města, manželi!“ úpěnlivě prosila urburéřova žena.

„Neboj, Hedviko, budou to hradby bytelné, budou jich aspoň tři kilometry kolem celého města, ať už žádná kočka z města neuteče a ty ses myší nebála!“

Jak pan urburéř slíbil, tak se i stalo a na městské radě bylo odsouhlaseno, že za vybrané urbury, tedy osminu vytěženého jihlavského stříbra, se postaví velké, kamenné hradby, které můžeme vídat a procházet se po nich i v dnešní době.

Od těch dob již žádná kočka z města neutekla a chrání jihlavské potraviny před drzými hlodavci po celá staletí.

A co naše dvě kočky, které se o stavbu hradeb zapříčinily? Ty skočily tajemnou bránou v oněch hradbách zpátky do našeho roku a možná už zítra je můžeme na hradbách vidět odpočívat po tom velkolepém výletě do 13. století.

* Příběhy Jaroslava Matějky přinášíme v plném a neupraveném znění.