KOČIČÍ JIHLAVSKÁ HISTORIE I.: Kterak Jihlava ke znaku ježka přišla

KTERAK JIHLAVA KE ZNAKU JEŽKA DÍKY KOČCE PŘIŠLA - rok 1232*

Bydlí někdo z vás v Jihlavě? Nebo v Jihlavě někdy byl? Všimli jste si, že je zde, mimo jiné, spousta ježků? Živých, namalovaných, vyrobených. Ježek, kam se podíváš. Tatínkovo pivo nese název Ježek. Ve znaku města je ježek. Málokdo ale ví, jak se ježek dostal do znaku města a proč je s tímto královským městem spojován.

Za všechno může jiné zvířátko. Kočka.

Kočky mohou za celou historii města Jihlavy a málokdo to ví. Ty máš teď, díky této knížce, jedinečnou možnost zjistit, jak to ve skutečnosti bylo a zjistit to, co se ve škole neučí a co ti ani internet nevyhledá.

Kočku měl kdysi dávno, bylo to v roce 1232, i hrnčíř, který měl svou chalupu na velmi frekventované haberské stezce. Tato stezka byla velmi oblíbená mezi kupci, neboť spojovala moravskou zemi s Korunou Českou, chcete-li Moravu a Čechy.

A jelikož měl hrnčíř obchodního ducha, postavil si právě uprostřed této stezky, dnes bychom řekli dálnici, obchod a výrobnu hrnců. A pro ty unavené měl i malou komoru, kde takový kupec mohl hlavu složit. Ovšem s podmínkou, že dotyčnému nemohla vadit přízeň kočky. Hrnčíř měl kočky tuze rád. A kočky měly rády jeho. V dílně bylo v létě příjemně chladno od vychladlých hrnců, v zimě zase teplo od hrnčířské pece a tak se mu jeho dvě kočky Mončičí a Ančičí, jak jim říkal, válely tam, kde zrovna potřebovaly být a chladit či nahřívat si své kočičí kožichy.

Občas se při přecházení z jedné místnosti do druhé stalo, že při práci kus hlíny, která je hlavní surovina pro výrobu hrnců, spadl jedné či druhé kočce na kožich. A jak se válely tu v teple u pece či se chladily u hotových hrnců, tak z té hlíny se jim na kožichu tvořily různé legrační věci. Takže se hrnčíř často pobavil a velmi hlasitě zasmál, když zaschlá hlína kočičím hřbetu vytvořila malého draka nebo malou čtyřnohou rybičku.

Jednoho dne na té haberské stezce u hrnčířova domku zastavil unavený kupec se svým povozem. „Jedu z Moravy, hrnčíři. Pozítří musím dovézt ke dvoru krále Václava I. zboží od spřátelených slovanských bratří a jsem už velmi unaven. Mohl bych zde u Tebe hlavu složit?“

Velmi zdvořilý a v dobré náladě pozval hrnčíř kupce dále. „Inu, pokud ti nevadí mé kočky, které ti budou v noci dělat společnost, vítej!“ Ráno před odjezdem povídá kupec hrnčíři. „Těšil jsem se na kočky, ale běhaly mi kolem lože spíše takový chlupatí ježci, hrnčíři a z jejich bodlin se sypala hlína, která se místy leskla. Nabral jsem si trošku té prazvláštní hlíny sebou do Prahy, nevadí-li to.“

Vysmátý a dobrosrdečný hrnčíř neprozradil nic o kočkách, které na sebe nechtěně berou všelijakou podobu kvůli padající hlíně a jen si trošku postěžoval kupci, že mu ta hlína dělá poslední dobou starosti. Hrnce z nich se moc nedaří pálit. A ježky? Ty sváděl na kupcovu únavu. Neprozradil nic ze svého veselého spolužití s kočkami.

O rok později se kupec vrátil. Ne však sám. Se svým bratrem, bohatým měšťanem, se chtěli odvděčit hrnčíři za jeho ochotu a nabídl mu odkup jeho chalupy a život bezstarostný, bude-li souhlasit.

Hrnčíř, který měl poslední rok starosti s hlínou na výrobu hrnců, nemeškal, nechal se vyplatit a se svými kočkami se sbalil a vyrazil o kus níže, dále od haberské cesty do míst, kde byla dle jeho názoru, kvalitnější hlína, postavil si zde nový domek, napsal si na něj ceduli Na hliništi a dožil zde se svými kočkami a konečně kvalitní hlínou.

A kupec s bratrem? On totiž takový kupec nikdy nedělá nic jen tak. Je to obchodník a už před rokem při první návštěvě poznal, že hlína, která odpadávala domnělým ježkům – no ježkům, my už víme, že to byly hrnčířovy kočky, není jen tak obyčejná. V Praze jí dal prozkoumat na dvoře krále Václava I. a tamní mudrci mu zjistili, že hlína obsahuje stříbro a stálo by za to tu hlínu, vytěžit a stříbro najít.

Se svým bratrem tu namísto dřevěného domku založili důl. Stříbrné hory jej nazvaly, neboť zde bylo stříbra opravdu dosti. A jelikož v tom roce 1233 bylo tuze moderní zakládat v zemích Koruny České nová sídla a města, založili hned vedle Stříbrných hor město. Na povolení krále samozřejmě. Jinak to tehdy nešlo. A muselo míti i svůj znak. Krom královského lva zde kupec a jeho bratr umístili do znaku nového města na pomezí Čech a Moravy i ježka. Protože toto zvíře zde dělalo společnost kupci při jeho prvním noclehu . Ale my víme, že to nebyl ježek, ale hrnčířovy kočky.

A jelikož se do města plného stříbra začali stěhovat i němečtí horníci, začali městu říkat trošku posměšně dle tohoto ježka ve znaku. Igel – au (ježek au) Iglau, česky Jihlava.

* Příběhy Jaroslava Matějky přinášíme v plném a neupraveném znění.