Žďárské muzeum techniky nadchne malé i velké. Některé exponáty jsou dar od lidí

Muzeum je na první pohled nenápadné. Sídlí v protiatomovém krytu pod Střední průmyslovou školou ve Žďáru nad Sázavou, vzniklo totiž před necelými deseti lety jako maturitní projekt studentů. Nemá ani pevně stanovenou otevírací dobu, zájemce provádí bývalý učitel Zdeněk Holemář individuálně. Pět tematicky rozdělených místností navštěvují nadšenci do techniky, turisté, ale také studenti. Například ti, co studují informatiku, zde mohou vidět, jak se obor vyvíjel.

Na začátku, slovy Holemáře v počítačovém pravěku, jsou součástky jednoho z prvních sálových počítačů, který měl už v roce 1960 místní ŽĎAS. Hard disk s kapacitou 69 megabajtů se tehdy dával do diskové jednotky velké jako pultový mrazák. Cenné jsou katalogové listy mapující kompletní produktovou řadu počítačů z JZD Slušovice. Ve skříních je nespočet komponentů včetně některých raritních.

Mezi osmibitovými počítači je kromě PMD a Didaktika také jeden s názvem IQ 151. „Jednou jsem říkal studentům, kluci, vy máte IQ 151. Akorát tenhle počítač ho má sám a vy dohromady celá třída. Ti, co to pochopili, se urazili. Ti, co ne, se zasmáli,“ přidává Holemář veselou historku z výuky.

Exponáty s příběhem

Děti, které přijdou, si mohou zahrát Prince of Persia, Prehistorika 2, Tetris nebo různé další dobové hry v systému MS DOS. Na Playsatation 2 jde spustit FIFA, box nebo rally. Jsou ale i takoví malí návštěvníci, které daleko více zaujme staré dřevěné počítadlo. Zajímavě vypadají dva počítače Apple včetně unikátní kulaté myši. „Dostal jsem je darem, musel jsem jen slíbit, že s nimi nebudu kšeftovat,“ vzpomíná Holemář, jak se k unikátní technice dostal.

Některé exponáty jsou cenné už jen svým věkem, a k tomu mají ještě zajímavý příběh, jak se do muzea dostaly. „To mi zavolal pán, že má na chalupě první československý tranzistorový magnetofon a doveze mi ho. Říkám a vy pojedete do Žďáru? Řekl, že si udělá s manželkou výlet. Z České Lípy, přes celou republiku, sem jeli,“ líčí sběratel. Počítač Atari pak získal výměnou za lahev whisky.

Zážitkem pro nejmenší návštěvníky je také zavolat si telefonem s rotační číslicí. Holemář děti vždy nechá, aby samy přišly na to, jak se telefon používá. Funkční je také vojenský telefon s vyzváněním na kličku. Podobné retro je psací stroj, kde děti zjistí, že na rozdíl od počítačové klávesnice se tady musí do klávesy pořádně uhodit a dozví se, jak funguje kopírovací papír.

Na psací stroje pak navazuje ukázka tiskáren. Návštěvníci si poslechnou, jaké jsou rozdíly mezi jehličkovou, inkoustovou a laserovou tiskárnou. Jehličková je sice hlučná a pomalá, ale tiskne velmi levně a navíc umí tisknout přes kopírák.

„Když jsem se zbavoval ve škole jehličkové tiskárny, tak realitní kancelář mi za to dávala víc peněz, než za kolik bych koupil novou inkoustovou. Oni tisknou výpisy pro klienty a potřebují je třikrát. A je toho obrovské množství. Večer zapnou tisk, jdou domů a ráno přijdou k hotové práci,“ popisuje bývalý učitel, jak to před lety chodilo v praxi.

Lidé v muzeu také vidí dvě zhruba stejně staré fotografie. Na první byly použity nekvalitní barva, nekvalitní papír a fotka je značně vybledlá. Druhá, kde byl kvalitní fotopapír a kvalitní inkoust, vypadá i po třiceti letech stále dobře.

Nechybí ani ukázka tisku ze sublimační tiskárny, která jako barvy využívá speciální vosk. „Velmi kvalitní, velmi trvanlivý, ale šíleně drahý,“ říká Holemář s tím, že jedna fotka z takové tiskárny vycházela na šedesát až sto korun. Inkoustová tiskárna totéž zvládne za korunu, laserová za polovinu a jehličková vytiskne stánku za deset haléřů.

Frajeři měli walkman

V poslední místnosti si pak mohou starší návštěvníci zavzpomínat, jak se fotilo na analogový film, někteří si i doma chemickou cestou fotky vyvolávali. Jeden z exponátů v audio sekci je i originální Sony Walkman, který dal jméno všem podobným přístrojům. „Kdo chtěl být frajer, píchl si to za opasek a poslouchal kazety. A kdo byl ještě větší frajer, měl discman,“ vzpomíná Holemář.

Raritní je i gramofon, kde se musí nejdříve nažhavit elektronky, než začne přehrávat vinylovou desku. Pak umístí hrot na desku a ta začne hrát. Třeba Holky z naší školky zná každý, i když už písníčka brzy oslaví padesátiny. „Pro fajnšmekry tady mám třeba Dark Side of the Moon od Pink Floyd. Měl jsem jich víc, ale bohužel mě vykradli. Tohle jsem náhodou měl jinde, tak jsem to zachránil,“ vysvětluje průvodce muzeem.

Návštěvníci muzea si také mohou poslechnout písničky nahrané čtyřicet let zpátky ze zahraničních rádií na kazety nebo magnetofonové pásky. Postupem času a ohráváním zněla písnička čím dál hůře, pak se ještě několikrát kopírovala a kvalita tak je, dle Holemáře, šílená. Je to ale závan starých časů, které si zejména starší návštěvníci rádi připomenou.