Středa 12. března 2025 | Svátek má Řehoř
Ukrajinské děti na českých školách se podle neziskových organizací, které pracují s touto komunitou, stále stávají terčem šikany. Redakci Drbny to nezávisle na sobě potvrdilo několik jejich pracovníků. Podle nich registrují desítky takových případů. Důslednému prošetření mnohdy brání samotní rodiče, kteří nechtějí případ dále eskalovat. Řešení takových excesů velmi často nepomáhá také bagatelizace, které se dopouští okolí i politici.
Zhruba před měsícem se na jedné z plzeňských besed s ukrajinskou komunitou svěřila, nejen redakci Drbny, Ukrajinka Tanja, jejíž dítě si podle ní prošlo šikanou na české škole. Celé jméno si nepřála v textu uvádět. Redakce má ale k dispozici snímek z rozhovoru s ní i kompletní audionahrávku rozhovoru. „Ano je tu šikana a vadí mi to, ale vždy si říkám, že je tu i hodně Čechů, co pomáhají a jsou s námi zadobře. Manžel tady žije 17 let a já zhruba 13 let. Máme dvě děti. Chtěli bychom v Česku zůstat,“ prozradila tehdy redakci. Co bude dál, zatím neví. S nenávistí se setkává na internetu i v běžném životě. „Jedu třeba v autobuse, řeknu něco ukrajinsky a už si odplivují a posílají nás do války. V obchodech se s tím také často setkávám. Dříve jsem si toho nevšímala, ale za poslední rok to vnímám docela silně,“ podotýká. Nejhůře to dolehlo na jejího syna. „Dostal z toho deprese. Musel odejít ze školy a léčit se,“ dodala v rozhovoru s redaktorkou Drbny.
Po zveřejnění textu a jeho sdílení na sociálních sítích se v komentářích velmi často opakoval podobný narativ, který její slova bagatelizoval nebo znedůvěryhodňoval a to nejen z řad běžných občanů, ale také třeba na facebookovém profilu plzeňského primátora Romana Zarzyckého (ANO), který si článek přesdílel se slovy: „Server Plzeňská Drbna opakovaně šíří článek o údajném případu šikany ukrajinského dítěte na škole v Plzni. Jako primátor se ptám, jak je možné, že takový případ nebyl nahlášen? Nevím o něm já, ani odbor školství, ani Policie ČR. Neví o něm ani vedení Plzeňského kraje, který zřizuje střední školy. Informace, které jsou v článku uvedeny, jsem nahlásil Policii ČR k prošetření. Pokud nebudou potvrzeny, vnímám šíření takových zpráv jako fake news a poškozování značky města Plzně i českých občanů v něm žijících,“ napsal na sociální síť.
Na jeden z komentářů pak reagoval slovy: „Pokud máte informaci o tom, že jsou šikanované na plzeňských školách ukrajinské děti, sem s tím. Já si to nemyslím!! A také proto nemáme žádné relevantní informace. V článku se v zásadě tvrdí, že české děti šikanovaly děti uprchlíků. To odmítám.“
Samotné znedůvěryhodňování případů šikany může být nejen podle psychologů velmi často důvodem, proč se další oběti brání podobné traumatizující zážitky hlásit. „Je obvyklé, že oběť nenahlásí případ šikany a jedním z důvodů může být i to, že mají strach, že nezískají zastání, anebo se situace obrátí proti nim. Mají strach z toho, že řešení bude nakonec ve prospěch agresora, že neexistuje dostatek důkazů a podpora. Je také dost typické, že oběť, pokud šikana trvá delší dobu, si tu situaci začne dávat za vinu a říká si, že si to vlastně zaslouží. To jsou hlavní důvody, proč se oběť neobrátí o pomoc. Říkat, že když o šikaně nevím, tak šikana neexistuje, je obrovská bagatelizace této problematiky,“ zdůraznila Miroslava Haplová, plzeňská koordinátorka vzdělávacích služeb Člověka v tísni.
Projevy šikany jsou ve školách časté, ale nejen tam. Děti se s ní setkávají kdekoli a díky online formě i kdykoli. Nejsou však výjimkou ani situace, kdy se z role oběti stane agresor. U nás pracujeme s pachateli i obětmi šikany. Podle mých informací policie šikanu řeší až v opravdu vážných případech.
Člověk v tísni eviduje jen v Plzeňském kraji řadu takových případů. „Šikanu vůči ukrajinským dětem evidujeme. Pomoc pro ukrajinské válečné uprchlíky pod Člověkem v tísni funguje tady v Plzni od roku 2022. Největší nárůst problematiky šikany jsme zaznamenali v průběhu roku 2023 a na začátku roku 2024. Řešili jsme nižší desítky případů. Nevymizelo to, ale pomalu se to snižuje. Když si tu šikanu rozebereme, tak se jedná o slovní napadání, shazování věcí z lavic, ale jde také o napadání za použití sexuálního násilí. Většinou se k nám dostávají klienti do psychologické péče. Někdy přijdou přímo s tím, že se jim děje šikana a potřebují pomoci. Někdy přijdou s tím, že mají suicidální sklony nebo další projevy nekomfortu a až pak psycholožky odkrývají, že jedním z těch spouštěčů je šikana ve škole. V největší míře jde o děti na druhém stupni základní školy, přičemž zastoupení chlapců a dívek je rovnoměrné,“ doplňuje pro redakci Drbny plzeňská koordinátorka SOS Ukrajina Marie Šamanová.
Policistům končí na stole jen hrstka takových případů a slova o tom, že pokud o případu neví policie, jde o fake news, jsou zavádějící. „Aktivních klientů, kteří využívají naši službu v ambulantní nebo terénní formě, evidujeme téměř 400. Momentálně máme 100 aktivních klientů z řad Ukrajinců. V drtivé většině se naši klienti se šikanou setkali nebo setkávají. Projevy šikany jsou ve školách časté, ale nejen tam. Děti se s ní setkávají kdekoli a díky online formě i kdykoli. Nejsou však výjimkou ani situace, kdy se z role oběti stane agresor. U nás pracujeme s pachateli i obětmi šikany. Podle mých informací policie šikanu řeší až v opravdu vážných případech,“ potvrzuje Michal Beneš, koordinátor Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež Pixla.
Pokud se problém nepodaří vyřešit v rámci školy, děti často hledají zázemí jinde. Ve větších městech to nebývá problém. Podle koordinátorky Člověka v tísni se k tomu uchylují rodiny velmi často. „Pracujeme primárně s psychologickým zdravím a motivujeme rodinu, aby to s tou školou řešila. Někdy je to ale i o tom, že rodina je ráda, že se vůbec usadila, že se prokousala systémem, že má dítě školu a nechtějí si dělat zle. Mnohdy ani neví, jak s vedením školy komunikovat. Máme samozřejmě i případy, kdy se k tomu škola postavila čelem a začala to řešit. Z 90 procent to ale končí tím, že ta oběť opouští školu a jde jinam. Tady v Plzni je to poměrně jednoduchá věc, škol je tu hodně a přestup není problematický. Rozhodně to ale není správné řešení. Také se často stane, že sice na půdě dané školy přestane k šikaně docházet, ale přesouvá se mimo budovu,“ přiznává Šamanová.
Někdy je to ale rodič, kdo řekne, že šikanu svého dítěte řešit nechce a přihlásí ho na jinou školu, i když ho například pomáhající organizace nebo škola upozorní, že takový přestup řeší velmi málo a na krátkou dobu. Někdy může dítě vykazovat „rysy“, které agresory přitahují. Jde například o jazyk, kulturní odlišnost, etnickou odlišnost nebo jen osobností charakteristiky. „Roli hraje i chování dítěte. Pokud vystupuje submisivně, tak spíš si na něj někdo dovolí,“ doplňuje Haplová.
Ta zároveň dodává, že ze zpráv České školní inspekce vyplývá, že 75 procent dětí od první třídy do střední školy je obětí šikany nebo šikanu ve svém prostředí vidí. Zároveň jenom 57 procent škol uvedlo, že šikanu ve svých školách řeší. V číslech je tedy rozpor a s jistotou lze říct, že jsou desítky procent případů, kdy oběť šikanu nenahlásí, ale to neznamená, že se neděje.
Odborníci se shodují na tom, že dost často agrese nebo nenávist pramení z toho, že v rodině panuje určitá míra nenávisti vůči cizincům nebo jiné menšině. „Nyní jsme na tom tak, že se společenská nálada proti Ukrajině a ukrajinským spoluobčanům vyostřuje a je nasnadě, že se ta agrese bude více projevovat i mezi dětmi. Oni to ze svého okolí, od rodičů nebo z médií vycítí a pak to přenáší mezi své vrstevníky,“ popisuje Haplová a dodává: „Jestliže půjdeme parkem a uslyšíme skupinku českých i ukrajinských mlaďochů a budou dělat totožnou věc, tak náš mozek již automaticky zaměří pozornost na skupinku Ukrajinců, protože to bude v souladu s naším očekáváním, že jsou to Ukrajinci, kdo narušují veřejný pořádek. A to je to, jak jsem mluvila, že se tu přiostřuje ta společenská nálada a měly by být mechanismy na úrovni škol i politiků, aby tohle naopak rozmělňovaly.“
Šikanou si prošly děti ukrajinského páru, který na západ Čech přijel 28. prosince 2022. Do celého případu se vložila jedna z neziskových organizací, která redakci s rodinou propojila. Jejich totožnost záměrně neuvádíme. Žena se svým manželem a dvěma dětmi ve věku 14 a 12 let přijela z Oděské oblasti. „Jakmile jsme přijeli, můj syn byl ve třídě, kde byl třídním učitelem muž, který se k němu choval velmi dobře. Zůstával s ním po vyučování a snažil se mu co nejvíce vysvětlit český jazyk. Když došlo k útokům ze strany českých dětí, vždy se je snažil zastavit. Po dalším školním roce se ale třídní učitel vyměnil a situace se zhoršila,“ popsala redakci Drbny.
Děti se podle ní synovi posmívají, šlapou mu na oblečení a batoh, hází věci na skříň, strkají do něj. Situace podle matky chlapce vygradovala na hodině tělesné výchovy. „Jednou třídní učitelka obvinila mého syna, že českému spolužákovi přeřízl poutko od batohu během hodiny tělesné výchovy – údajně ve chvíli, kdy se omluvil z hodiny, aby si mohl odskočit na záchod. Tvrdila, že na záchod nešel, ale místo toho šel do třídy a provedl to. Když jsem však na rodičovské schůzce spolu s další maminkou navrhla umístit do třídy kameru, třídní učitelka to odmítla s odůvodněním, že by se jí nehodila do výuky,“ dodala.
Podle jejích slov byl syn po příjezdu do Česka nadšený a do školy se vždy těšil. „Na začátku do školy doslova utíkal, chtěl se stýkat s ostatními, chtěl se učit. Svého prvního třídního učitele měl velmi rád a nevadilo mu ani to, že ho zařadili do nižšího ročníku, přestože na Ukrajině chodil už do 6. třídy. Nyní je situace diametrálně odlišná – každé ráno je pro něj vstávání do školy jako trest,“ popisuje Ukrajinka.
Do české školy chodí také její dcera, která je jedinou Ukrajinkou ve třídě. „Chlapci se ji snažili šikanovat, ale učitelé to hned zastavili, takže nyní je její vztah se spolužáky podobný jako u ostatních dívek ke klukům. Obecně mohu říci, že pro syna je velmi obtížné začlenit se do české společnosti kvůli tomu, co se děje ve škole. Pro dceru je to o něco snazší, protože má pozitivní vztah s dívkami ze třídy a její učitelé jsou vstřícnější,“ uzavírá matka dvou dětí.
Na další podobný případ ze západu Čech upozornil před nedávnem Deník N. Kriminalisté v Plzeňském kraji řeší podle novin skupinu deváťáků, kteří napadli o rok mladšího chlapce z Ukrajiny. Podle svědků ho mlátili pěstí do obličeje, kopali do něj a pokřikovali sprostá slova. Mladého Ukrajince označovali za Rusa. V minulosti jej už několikrát šikanovali.
Skupina žáků ukrajinského chlapce napadla během volné hodiny po obědě nedaleko autobusové zastávky. „On měl spor ráno v autobuse s jedním deváťákem. Tam se mu ubránil a odpoledne asi v půl druhé, když byla volná hodina, si na něj počkali všichni v podchodu,“ popsal pro Deník N spolužák, který šikanu viděl a dodává: „Kousek od zastávky ho mlátili. Jeden deváťák mu dával pěstí, kopal ho do zad a tak dále. A ti další ho v tom podporovali a sem tam mu taky dali.“
Deník N zná identitu dětí. Záměrně ji spolu se jménem města kvůli ochraně napadeného chlapce neuvádí. Ukrajince podle svědků mlátili tři až čtyři kluci a jejich jednání přihlíželo více než deset dětí. „Řvali na něj slova jako ‚padej domů, ty prašivej Rusáku‘ nebo ‚ty rusacká ku***‘. Nic mu nezlomili nebo tak, ale o to přece nejde. Takhle nechutně ho napadají už delší dobu,“ líčí spolužák pro Deník N.
Teď je to období, aby se školy mnohem více zaměřily na prevenci. Programy na to jsou a řada škol s nimi pracuje, nicméně situace je teď taková, že by si to zasloužilo větší pozornost. Mnohem více energie a času totiž stojí řešit projevy šikany až ve chvíli, kdy se to děje.
Zmíněné případy potvrzují slova pracovníků neziskových organizací, které řeší šikanu nejen ukrajinských dětí. Organizace zároveň vyzývají před bagatelizací podobných činů, tak jako v případě zmíněném v úvodu článku, kdy primátor Plzně Roman Zarzycký podle svých slov obsah textu „nahlásil Policii ČR k prošetření,“ a dodal, že: „Pokud nebudou (pozn. red.: myšleno informace) potvrzeny, vnímám šíření takových zpráv jako fake news.“
Během stejného dopoledne, kdy primátor příspěvek zveřejnil, redakci Drbny kontaktovala policie s tím, že prošetřuje zmíněné informace. Redakce policii nabídla kompletní audionahrávku rozhovoru se ženou, která šikanu svého dítěte popisuje. Policie ale o záznam neprojevila zájem.
Redakce Drbny se proto doptala ministra vnitra Víta Rakušana (STAN), zda je běžné, že primátor města „hlásí Policii ČR k prošetření“ důvěryhodnost vyjádření ve zpravodajském článku. Podle Rakušana, ale kontaktování redakce během stejného dopoledne, kdy byl příspěvek primátorem zveřejněn, nemá žádnou souvislost a jde o standardní postup. „Podle informací, které mám k dispozici, šlo o standardní postup policie v situaci, kdy pracuje s informacemi z médií a sociálních sítí. Policisté pak zjišťují další detaily a zkoumají, zda došlo k protiprávnímu jednání. Postupují takto v souladu se zákonem o policii. Kromě Vašich kolegyň novinářek se policisté s dotazy obrátili i na plzeňského primátora, nešlo tedy o nějaké úkolování policie z jeho strany,“ popsal redakci Drbny Vít Rakušan.
Jelikož primátor v jednom z komentářů k únorovému textu doplnil, že „článek je přinejmenším velmi zvláštní konstrukce,“ nechala ho redakce objektivně posoudit nezaujaté osobě. „Po přečtení dotyčného článku mohu jako novinář vidět pouze článek dodržující všechny profesní, etické a redakční standardy,“ popsal pro redakci Drbny Mogens Blicher Bjerregård, dlouholetý dánský novinář, bývalý prezident Evropské federace novinářů a současný předseda výkonné rady Evropského centra pro svobodu tisku a médií a dodal: „Je naprosto nepřijatelné a v rozporu se základními principy svobody tisku, že primátor Plzně slovně pomlouvá a útočí na nezávislé místní zpravodajství, které přináší občanům důležité zprávy a informace. Nedávno přijatý Evropský zákon o svobodě sdělovacích prostředků zdůrazňuje potřebu podpory nezávislých médií a redakční svobody.“
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
