Trochu to bolelo. Jaký byl vysočinský závod seriálu Běhej lesy na vlastní kůži?

V minulosti jsem závod Běhej lesy ve Žďárských vrších už párkrát běžel, což jsem si potvrdil při registraci na letošní ročník. Na svém profilu jsem našel výsledky z předchozích let. Dobře jsem si pamatoval, že to není jednoduchý závod a tak jsem při rozhodování mezi 21 a 13 kilometry bez velkého rozmýšlení volil kratší trať. I když jsem pověrčivý a ta třináctka se mi moc nezdála.

Na závod jsem tentokrát vyjel včas, z Luk nad Jihlavou to byla necelá hodinka, parkování šlo jako na drátkách a stejně tak prezence s vydáním startovního čísla. V zázemí závodu byla řada sportovních aktivit, dalo se tam i výhodně nakoupit nebo se něco dozvědět. Mě zajímalo hlavně jak bude vypadat trať, která mě čeká. Poučné bylo i povídání s běžcem Davidem Vašem na pódiu. Pak jsem se převlékl, přezul, trochu protáhl a volným klusem zamířil na start.

Vyběhl jsem jen kopec, ne Mount Everest

Po startovním výstřelu jsem se snažil běžet s rozmyslem, údaje z GPS neměly moc velkou váhu, protože se běželo skoro pořád do kopce. Orientoval jsem se podle tempa ostatních běžců, občas jsem někoho předběhl, více bylo těch, co naopak předběhli mě, ale pořád jsem cítil, že mám energie dostatek. Po dvou kilometrech, při kterých jsme míjeli i Monument Radka Jaroše, jsme vyběhli na vrchol kopce. Vtipná cedule tam připomněla, že jsem vyběhl jen kopec a ne Mount Everest, takže pokračovat. V seběhu jsem pochopitelně běžel rychleji, ale malá mezera přede mnou zůstala zhruba stejná, ta za mnou se spíše zmenšila.

Po chvíli následovala občerstvovací stanice, ta přišla vhod, a další stoupání, kde běžci přede mnou po čase přešli do chůze. Já se snažil běžet, ale pak jsem usoudil, že chůze bude prostě rychlejší. Jen pak bylo fakt náročně přemluvit se, že zase zkusím běh. Ale to už znám, tak je to vždycky. Začali jsme i dobíhat poslední běžce ze závodu na 21 kilometrů, který startoval pár minut před „třináctkou“ – na široké cestě po kamenech nebo na lesní pěšině to bylo v pohodě, místa dost, navíc každé takové předběhnutí člověku dodá kapku energie.

Zhruba v polovině následoval další úsek, který jsem si dobře pamatoval z minulých ročníků – poměrně ostrý seběh po kamenech a kořenech, který mi nikdy moc nešel. Letos se tam potkávali běžci na dvou tratích, tak bylo těžko říct, jak to komu jde nebo nejde, ale obecně se dá říct, že jsem tam docela předbíhal.

Zase ten bludný kořen

A už tu byla vyhlížená občerstvovačka, kde bylo na stolku na pravé straně jen pár kelímků s iontovými nápoji. Na otázku, kde je voda, jsem dostal odpověď, že by měl být vlastní kelímek. Fajn, ten nemám, téměř jsem tedy zastavil, pořádně se napil ionťáku a pokračoval, ovšem rovně. Po chvíli jsem ale zaslechl, jak dobrovolníci říkají dalším běžcům, že krátká trať odbočuje doprava. Tak tahle informace by se mi hodila podstatně více než ta o vlastním kelímku, byl jsem totiž už ve fázi, kdy jsem nějaké šipky u trati moc nevnímal. No nic, otočil jsem se a běžel zpátky.

Zpětně jsem si uvědomil, že už v minulosti jsem v tomto místě, kde se dělí krátká a dlouhá trať, odbočil špatně. Asi jsem zase v lese překročil bludný kořen, který kdoví proč funguje jen na mě. Jinak ale byla trať značená velmi dobře, na křižovatkách navíc stáli dobrovolníci, kteří běžce povzbuzovali. Prostě a dobře: jediné místo, kde se dalo odbočit špatně, bylo při dělení dlouhé a krátké trati.

Pak následoval docela dlouhý úsek stále lesem, ale po krásně hladké silnici, která navíc většinou vedla mírně z kopce. To by mi mělo vyhovovat podstatně více než terén, ale já už měl docela dost a byl rád, že jakž takž držím odstup od běžců před sebou. Sem tam měl někdo předběhl, já už v této fázi nepředbíhal nikoho, jen se krok za krokem přibližoval cíli.

Bolest je dočasná, online výsledky jsou navždy

Při odbočení z asfaltu opět do terénu, to už bylo pár kilometrů před cílem, jsem si říkal, že už to chci jen doběhnout, na nějaké závodní tempo už nebylo moc pomyšlení. Blátivými úseky jsem nějak proplul, ale ve stoupání, třebaže bych ho jindy asi hodnotil jako běhavé, jsem stejně jako všichni kolem zvolil chůzi. Rozdíl byl na následující rovince, kde se běžci přede mnou rozeběhli podstatně svižněji a utekli mi.

Pokračoval jsem dál svým tempem, které nijak nezlepšila ani další motivační cedule s nápisem, že bolest je dočasná, ale online výsledky jsou navždy, až jsem doběhl do kempu, kde to žilo – lidé povzbuzovali ještě o něco více než dobrovolníci v lese, někteří se koupali, hned bych taky skočil do vody. Já ale měl před sebou ještě pár set metrů závodu, jednu pozici jsem ještě ztratil, ale více už ne.

Po doběhu jsem dostal stylovou medaili vyrobenou z PET lahví vylovených z oceánů, vzal si trochu ovoce a také bych se napil, ale zase mi chyběl ten kelímek, musel jsem si pro jeden provizorní skočit do auta. Ionťák byl vynikající, stejně tak meloun, hrozné vino a vlastně všechno. Na obrazovce jsem ještě zkontroloval umístění – 35. místo celkově, to docela jde. Teď jen doufám, že do roka stihnu zapomenout, že to trochu bolelo, a s radostí se zase přihlásím.