Je jedna z posledních v oboru, který má na Jihlavsku slavnou minulost a velmi nejistou budoucnost. Třicetiletá malířka skla Veronika Hink si sen o vlastní dílničce splnila v době, kdy provozovny v okolí končily. Jak sama říká, v oboru je to jako na houpačce. Ona ale sází na to, že umí něco, co už moc lidí neovládá.
Přijeď za mnou do dílny na začátku týdne, to tu budu mít i něco lepšího na malování, říká mi Veronika Hink. A tak koukám, jak hbitě a s jistotou vytváří drobné květinové vzory na broušených mísách. Jinak totiž převážně dekoruje zlatem.
Zákazníci momentálně chtějí výrobky jednoduché, strohé a nadčasové, které nejsou zbytečně přeplácané. „Někdy si připadám spíše jako natěračka,“ směje se Veronika Hink.
Raději má, když pro zákazníka dělá takzvanou bohatinu. „To jsou skleněné vázičky a dekorativní předměty s lístečky, kytičkami nebo růžičkami, které jsou k vidění ve vitrínkách u našich babiček. Jenže to už se lidem moc nelíbí,“ upřesňuje Veronika Hink.
Svoje řemeslo přirovnává k alchymii. Zajímá mě tedy, co všechno je k tomu potřeba. Umělecké cítění, trpělivost, šikovnost, talent, vytrvalost, rychlost, ladnost a snaha, zní odpověď.
Malování skla se Veronika Hink věnuje už dvanáct let. Ze školy vyšla zrovna v době, kdy začal být obor v útlumu. To trvá dodnes. V poslední době na Vysočině zaniklo několik skláren i malíren.
„Splnila jsem si sen o vlastní dílně. Vsadila jsem na to, že umím něco výjimečného. Sázka to byla dobrá, mám z čeho těžit. Budoucnost je i tak dost nejistá. Třeba teď je to jako na houpačce. Jednou je práce moc, jednou málo,“ vysvětluje Veronika Hink, která je jedna z mála mladých malířek skla v republice.
Na učilišti v Třešti byla mezi pěti posledními studentkami oboru, ten pak skončil. O rok dříve nastoupilo třináct dívek. Ani jedna z nich se malování skla nevěnuje.
„Bohužel vidím, že moje řemeslo pomalu skomírá. Je to škoda, tradice českého, ručně vyráběného a malovaného skla by se měla udržet. Ve světě má stále skvělou pověst a zájem o něj pořád je. Například v Rusku, v Číně a v Americe,“ dodává k tomu Veronika Hink.
Na tom, aby vynikla ve svém oboru, pracovala hodická malířka skla už od školy. Zůstávala na praxi déle, zajímala se o věci nad rámec školních osnov.
„Mistrová ve škole mi říkala, že mám šikovné ruce, ale ještě se musím naučit o všem pořádně přemýšlet. Pak něčeho v této oblasti dosáhnu. Měla pravdu,“ vzpomíná na učňovská léta Veronika Hink.
Zápal mladé malířce skla vydržel i v první práci, kam nastoupila hned po škole.
„V jihlavské firmě mě hodili do vody a řekli plav. Vše jsem učila pěkně od začátku. Hodně mě to bavilo, v práci jsem někdy strávila i dvanáct hodin denně. Takže teď umím vše od zlacení po vytváření lupínků,“ pokračuje ve svém povídání Veronika Hink.
Mladá žena navíc navazuje na rodinou tradici, její teta se také vyučila malířkou skla. Umělecky zaměřená je i její sestra, ta maluje obrazy a tetuje.
„Máme to v genech. Ruční práce mě bavily a šly mi od malička. Na základní škole jsem se rozhodovala mezi oborem keramička s maturitou a malířka skla s výučním listem. Vybrala jsem to jednodušší. Je sice lehké školu udělat, ale těžké v takovém oboru zůstat,“ uzavírá své vyprávění Veronika Hink.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
