Adiktologická ambulance slaví rok. Je skvělé, když má klient radost ze života v abstinenci, říká terapeutka

Máte za sebou první rok fungování. Můžete ho v pár větách zhodnotit? Co se povedlo, z čeho máte radost? A naopak, co se nepovedlo?
Jan Kučera: Já jsem do ambulance přišel až chvíli po začátku. Takže jsem nebyl úplně u toho zrodu. Samozřejmě jsem měl nějaká očekávání. Šel jsem do toho s tím, že jsem chtěl využít svoje dosavadní zkušenosti z oblasti duševního zdraví. Měl jsem představu toho, že budeme více pracovat i se sociální sítí lidí, kteří přichází s nějakým problémem a situaci vnímat víc komplexně. A to mám pocit, že se snad daří. Ještě k tomu přispěla stáž, kterou jsme pár dní zpět absolvovali v Ostravě, ta se konala s přispěním organizace Renarkon. Ta nám dodala další energii a chuť do práce.

Anna Mištová: Samozřejmě jsme do ambulance šli s nadšením, ale i s nějakými obavami ohledně týmu. Tím, jak jsme rozdílní, jsem měla trochu obavy ohledně toho, jak se nám podaří společně sladit. Možná to ze začátku trochu „drhlo“. ale teď už je to bez problémů.

Jan: Ze začátku jsme měli stejnou představu, jak fungovat, ale každý jsme se asi trochu míjeli v jazyce, jak věci nazýváme, jaké pro věci máme pojmenování, ale brzy jsme se dostali k tomu, že vlastně myslíme stejné věci a také, že bychom naši službu chtěli vést stejným směrem.

Anna: Během našeho prvního roku jsme prošli i personální změnou. Jedna kolegyně odešla na mateřskou dovolenou a v týmu máme novou členku Martinu. A s ní to šlo od začátku hladce, takže z toho mám velkou radost. Mám radost i z toho, že se nám podařilo rozjet skupinovou práci, na tu jsme se hodně těšili.

Nemáme za sebou zatím dlouho historii, takže mě trochu trápí výkyvy v počtech klientů, aktuálně máme volnou kapacitu pro přijímání nových. Těší nás práce s klienty a bývá trochu frustrující, když je máme naobjednané a oni nedorazí. Musíme pracovat na propagaci, na tu ale není momentálně moc času. Jiné to bude, až budeme fungovat trochu déle. Rok je krátká doba.

Bilancování na začátku roku 

Martina Věžníková: Já jsem do ambulance vstupovala s vědomím, že jde o službu, která je už nějakým způsobem zaběhnutá. Začínala jsem v lednu, a to bývá doba, kdy lidé mají za sebou možná náročné období Vánoc a Nového roku, se kterým přichází bilancování a přemýšlení o novém začátku. V té době byl zaznamenán velký nárůst klientů a můj nástup byl tedy velmi rychlý. Teprve teď přišlo zvolnění a vzniká prostor právě třeba k propagaci.

Zmínili jste, že se aktuálně potýkáte s úbytkem klientů. Čím by to mohlo být? Třeba ročním obdobím? Přece jen, Vánoce a novoroční předsevzetí jsou už docela daleko…
Jan: Myslím, že to určitě může souviset s tím, že člověk bilancuje uplynulý rok. A možná se posune v rozhodování ohledně toho, že už je čas začít problém konečně řešit. Vše je ale takové hodně uspěchané s tím, že je třeba chytnout začátek nového roku. Tak lidé zavolají, objednají se k nám a postupem času zjistí, že to třeba není to, jak svůj problém chtěli řešit. Nebo zjistí, že vlastně dokážou fungovat bez pomoci a že to pro ně přestává být téma. A jak je to všechno takové rychlé, tak člověk třeba přeskočí tuto fázi uvědomění si a řešení problému je pak o to těžší, jak je to ve spěchu. Takže jak je rychlý příliv klientů, tak je možná pak i rychlý odliv.

Anna: Já myslím, že přechod ze zimy do jara je psychicky hodně náročný. Potvrzuje to i statistika, protože v březnu je třeba nejvíce sebevražd. Toto období nepřeje nějakým radikálním změnám, protože spousta lidí, co užívá nějaké návykové látky, tak je užívá ve stylu sebemedikace, to znamená, že si tím řeší nějaké svoje problémy, často psychické. Lidé se tak třeba v tomto náročném jarním období nechtějí „odříznout“ od nějaké takové jejich jediné radosti.

Můžete vyčíslit nějakou aktuální statistiku? Stále platí, že většinu klientely tvoří muži?
Aktuálně službu využívá 37 klientů, z toho 22 mužů, i nadále se na nás nejčastěji obracejí uživatelé alkoholu. Klienti obvykle přicházejí na konzultace jednou za týden nebo jednou za dva týdny, mají možnost využívat také skupinu, která probíhá každé sudé úterý v podvečerních hodinách.

Anna: K tomu bych ještě doplnila, že se nám teď zvýšil počet klientů, kteří jsou do terapie nějak zapojeni – tedy osob blízkých. Třeba teď jsme měli několik párů, kdy přišla osoba závislá na nějaké látce a s ní její partner nebo partnerka a pracujeme pak společně. Chodí třeba i rodiče s klienty. Často chodí zvlášť a pak probíhá nějaké společné setkání.

Každodenní sklenička alkoholu za odměnu není úplně v pořádku, říkají adiktologové z jihlavské ambulance

Středa, 7. prosince 2022, 16:29Rozhovory

Na začátku letošního dubna se v Jihlavě otevřela adiktologická ambulance. Její pracovníci pomáhají lidem, kteří mají různé typy a stupně závislosti. Nejčastěji službu využívají lidé, kteří mají problémy s užíváním alkoholu. Redakce Drbny si o...

V současné době jste tříčlenný tým. Je to dostačující? Nebo plánujete nějaké personální navýšení?
Jan: Posilu bychom určitě uvítali.

Anna: Tohle tak úplně nezáleží na nás. My jsme žádali o rozšíření v krajské síti sociálních služeb, bez toho bychom dalšího kolegu přijmout nemohli. Tak doufáme, že naše žádost bude úspěšná.

„Největší radostí je zpětná vazba od klientů." 

Jan: Potřeby a počty klientů jsou dost proměnlivé, teď aktuálně je to, že jsme ve třech, dostačující. Zároveň se ale pak musíme omezit v některých věcech, jak jsme mluvili na začátku, třeba v nějaké té propagaci a zviditelnění se. Tyto věci jsou také důležité a je škoda, že na ně není tolik času. Je jasné, že klienti mají přednost.

Teď mám na vás asi hodně obecnou otázku, ale dá se říct, co vás v rámci vaší služby nejvíc trápí? A naopak – co vám dělá největší radost?
Jan: Asi můžu mluvit i za kolegyně, největší radost nám dělá zpětná vazba od klientů, když víme, že se to všechno daří. Vnímání a posuny klientů konzultujeme i během doby, kdy k nám ještě dochází. Snažíme se reflektovat vnímání nás, pracovníků, ale důležitější je samozřejmě to, jak naše sezení vnímají samotní klienti.

Z druhé strany, fungujeme v kolektivu, kde je každý jiný. Každý máme jiné přístupy, možná jinou životní filozofii, každý máme své silné i slabé stránky, i přesto ale dokážeme vést dialog tak, abychom došli ke shodě. Myslím, že v týmu spolu umíme dobře komunikovat. Což je zásadní.

Anna: Pro mě nejradostnější je, když klient abstinuje a když dosáhne svého vytyčeného cíle. Ale když to není taková ta „smutná abstinence“, ale že v tom člověk najde nějaký „drive“ a má radost ze života v abstinenci. Nějací klienti abstinenci v nějaké fázi doslova přetrpí a je to dost na sílu. A berou to tak, že v životě nemají ani už ten alkohol nebo drogy. Pak je krásné potkávat někoho, kdo má řadu nových aktivit a život se mu fakt proměnil.

Jste tři různí lidé. Jak vlastně probíhá „selekce“ klientů? Podle čeho si je vzájemně „rozdělujete“?
Jan: O tom se často bavíme, taky si tuto otázku pokládáme. Nějaké algoritmy nebo konkrétní mechanismy ale asi úplně nemáme.

Martina: To je zajímavá otázka. První telefonní kontakt je s kolegou, jeho číslo je určeno k objednávání klientů a podle sdíleného kalendáře probíhá přiřazení klienta k jednomu z nás.

Jan: Během prvního hovoru pracujeme se souborem otázek a z nich něco vyplyne, ale není to nic specifického kromě toho, jakou látku člověk užívá. To se pak ukáže až během prvních konzultací. To už pak ale neprobíhá to, že bychom si klienty nějak navzájem „přehazovali“.

Nové návykové látky potřebují především regulovat. Zákaz by přinesl negativní důsledky, říká adiktolog

Čtvrtek, 4. května 2023, 12:00Bez servítků

HHC nebo kratom. Návykové látky, které jsou často legální alternativou k tradičním drogám, dnes seženete za pár stokorun v automatech napříč českými městy nebo ve večerkách. Přichází regulace podobných látek dostatečně rychle a kdy se vlastně...

To se tedy neděje?
Martina: To jsme nedávno řešili. Tím, že klienti mluví nejdřív s kolegou, mohou mít pocit, že se automaticky objednávají k němu. Pak je na schůzce se mnou klient překvapený. Určitě nelpíme na tom, aby docházeli výhradně za jedním z nás. Dokážeme reagovat na potřeby klientů a pokud vyhodnotíme, že klient přichází se zakázkou, která si žádá přítomnost terapeuta muže tak předávám Honzovi.

Anna: Taková změna se samozřejmě úplně snadno může stát, protože ne všichni lidé jsou k sobě kompatibilní. Když cítíme, že něco „drhne“, tak nabídku výměny terapeuta klientům dáváme. I nám se může stát, že nám spolupráce s někým nebude příjemná. Myslím, že práce má daleko větší smysl v případě, že v té dvojici bude oběma dobře.

Jan: S tím pracujeme i na supervizích. Nechceme dělat unáhlené závěry, nejdříve musíme otevřít otázku sami v sobě a i to, jak to vnímá klient. Ty pocity by měly být podobné. Snažíme se udělat vše pro to, aby ke změně nemuselo dojít. Abychom si mohli říct, že ta případná změna opravdu měla přijít a má smysl.

Asi nejen moje osobní zkušenost je ta, že se vztah s klientem v čase hodně proměňuje. Třeba během prvních dvou tří sezení mám někdy pocit, že to s klientem nemůže fungovat, že to bude těžké. Pak se to ale úplně změní a jde o příjemný kontakt s klientem.

„Známe příběhy všech klientů." 

Přemýšlíte nad příběhy klientů nějak společně? Třeba když je nějaký náročný případ? Vedete někdy sezení třeba i ve dvou?

Jan: Tohle asi souvisí i s tím „rozdělením“ klientů, jak zaznělo před chvilkou. Já i přes to rozdělení mám pocit, že je stejně všechny znám. Mluvíme o nich, oni to ví, že jejich příběhy otvíráme na společných poradách. A, ano, pracujeme někdy i ve dvou terapeutech. V jednom nám třeba může ledacos důležitého uniknout. Třeba ten druhý terapeut se během sezení může zaměřit na neverbální komunikaci.

Anna: Ve dvou jsme třeba ve skupinových terapiích. Případně, když přijde více lidí z rodiny.

Konzultace s kolegy je důležitá třeba u případu, který trvá delší dobu. Pak je těžké, abych nebyla nějak zaujatá. Situace mi třeba přijde neúnosná, nevidím východisko, jak z ní ven, tak pak je skvělé, když tu situaci znají kolegové zprostředkovaně a nedávají tam ty emoce. Mají plně mou důvěru, když nevím, jak mám postupovat a oni mi s tou situací poradí.

Jaký bude váš další rok? Chystáte nějaké novinky?
Anna: Stále přemýšlíme o skupině maminek na mateřské, pro které je to doma hodně náročné a sahají po alkoholu. Těch je ale zatím v řádu jednotek. Nicméně je to ale velké a důležité téma. Tyto ženy často naráží i na praktické překážky, třeba na to, že nemají hlídání pro malé děti.

V plánu a procesu je otevřít tři setkání pro blízké osoby uživatelů, nejčastěji to budou asi maminky a blízká rodina.

Jan: Může to být určitě i partner nebo nějaký kamarád. Zkrátka kdokoliv, koho se ten problém taky dotýká.

Anna: Do budoucna bychom pro tyto blízké osoby chtěli otevřít i pravidelnou skupinu. Teď jsme ve fázi mapování zájmu o to zmíněné setkání. První setkání bude hodně o teorii o problematice a pak bude prostor pro sdílení.

Když je pomoc vlastně kontraproduktivní 

Jan: Sdílení zkušeností bude zásadní, my to jen pomůžeme směřovat do určitých oblastí. Jeden příklad z praxe, i když to nijak nechci shazovat. Často ti blízcí přijdou s tím, že se snaží podat pomocnou ruku, v průběhu ale zjistíme že způsobem, který je vlastně kontraproduktivní. Tak třeba toto bude jedno z témat těch tří setkání.

Martina: Ano, to se často stává. Rodinný příslušník usiluje o podporu blízkého, kterou dochází k prohlubování problému a oddaluje se čas vyhledání odborné pomoci. Třeba u hazardních hráčů, osoby blízké „pomáhají“ půjčováním peněz, které vytváří příležitost si znovu zahrát. Takový klient přichází do léčby s mnohonásobně vyšším dluhem a poškozením.

Jan: Zároveň ten blízký se po nějaké době může snadno vyčerpat, měl by víc myslet na sebe. I to by mohlo být jedno z témat těch plánovaných setkání. Když člověk nepomůže sobě, tak může těžko pomáhat druhým.

Anna: Letošní velkou změnou bude i náš nový kolega nebo kolegyně, který v týmu nahradí mě. A také se chystáme na adiktologickou konferenci, tam už se těšíme.