Každodenní sklenička alkoholu za odměnu není úplně v pořádku, říkají adiktologové z jihlavské ambulance

Adiktologická ambulance v Jihlavě funguje od letošního dubna. Můžete ji krátce představit? Co je to vlastně za službu?
Anna: Nejčastěji se na nás obrací klienti, kteří řeší nějaký problém se závislostí na nějaké látce. Nejčastěji jde o alkohol, ale máme i pár klientů, kteří se potýkají s užíváním pervitinu, případně nějakých léků.

Druhou skupinu našich klientů tvoří osoby blízké lidem, kteří se potýkají s nějakou závislostí. Často jde o rodiče nebo partnery. Těm samozřejmě také nabízíme poradenství. Jde o jiný typ práce. Snažíme se dostat do kontaktu celý ten rodinný systém tak, aby třeba i přišli společně.

Jan: Chodí k nám i lidé, kteří nechtějí plně abstinovat, ale kteří stojí o kontrolované užívání nebo kteří chtějí užívání nějaké látky s námi zkonzultovat.

Anna: Klienti nejčastěji dochází na individuální setkání s jedním z nás. Jsme tu tři pracovníci, zrovna teď odcházela kolegyně na mateřskou, ale už za ni máme jinou kolegyni, která nastoupí od ledna. Novinkou je od září jednou za 14 dní skupinové setkání. Tam probíhá mezi klienty sdílení, jsme tam s nimi my dva s kolegou. Je to dynamická skupina, tak je to spíše o klientech než o nás.

Kolik klientů je v této skupině?
Jan: To bývá různé, naposledy nás bylo sedm. Máme to nastavené tak, že pokud přijde jeden člověk a má o skupinu zájem, tak ji zrealizujeme.

Jací lidé se tam potkávají? Mívají stejné problémy – závislosti, nebo se jejich problémy různí?
Anna: Nemáme to oddělené, pracujeme s klienty společně, protože všichni řeší stejné téma. Často se totiž stává, že třeba uživatelé pervitinu se v určitě fázi potýkají se škodlivým užíváním alkoholu.

Jaký je o vaše služby zájem? Kolik k vám aktuálně dochází klientů?
Jan: Zájem má určitě vzrůstající tendenci. Od 1. dubna se na naši službu obrátilo 68 klientů, z toho 18 osob blízkých a 50 uživatelů návykových látek, nejčastěji to je alkohol a pervitin. Z tohoto počtu zájemců začalo službu využívat 36 klientů (proběhlo alespoň jedno osobní setkání), z toho 6 osob blízkých a 30 uživatelů návykových látek.

Anna: Od začátku našeho fungování bylo poskytnuto více než 150 individuálních a 38 skupinových konzultací.  

Dopisy z věznice 

Jak se o adiktologické ambulanci lidé nejčastěji dozvídají?
Anna: Největší přísun klientů máme z psychiatrické nemocnice, kde jsou lidé na ústavní léčbě závislosti a v poslední fázi léčby mají za úkol si sehnat nějakou následnou péči po propuštění. Určitou část klientů máme i díky kolegům z Káčka (kontaktní centrum, pozn. redakce), kteří předají kontakt na nás.

Jan: K této otázce mě napadá třeba i situace, kdy jsou lidé ve výkonu trestu odnětí svobody, tak to většinou funguje tak, že nám přímo z věznice píšou dopisy.

Anna: Mě ještě docela překvapilo, že velká část klientů si nás našla na webu. Zadali si do Googlu pomoc v této oblasti a našli si nás.

Zmínili jste, že zájem o službu se zvyšuje. Je tedy možnost, že byste se personálně rozrostli, a tím pádem byste mohli mít na starost více klientů?
Anna: Dohromady máme teď necelé dva úvazky, takže jsme docela omezení a nemáme tolik času třeba na propagaci služby. Já například docházím do psychiatrické nemocnice, tam potenciálním klientům představuji naši službu. Takže v případě, že bychom dostali šanci na to se rozrůst, tak bychom zvýšili i tuto aktivitu, a měli tak více klientů. A tím, jak je to nová služba, tak je kolem ní spoustu administrativní zátěže, tak jsme celkem kapacitně vyčerpaní. Ale určitě ještě kapacitu navíc máme (smích). Myslím, že se to celé vyvíjí tak nějak přirozeně.

Jaká je nejvíce problematická závislost? Je to alkohol nebo třeba pervitin?
Anna: Z naší zkušenosti, a asi i ze zkušeností široké veřejnosti v adiktologii, vychází jako nejškodlivější alkohol coby návyková látka. Člověk, který abstinuje, se stále v restauraci či hospodě setkává s přáteli, a nedá si alkohol, tak je na něj hned směřována řada dotazů, co se děje, že nepije. Zároveň je alkohol všude – v reklamách, v televizi.

To určitě souvisí i se snadnou dostupností alkoholu…
Jan: Určitě. Navíc to vychází i z různých výzkumů, že je alkohol jednou z nejškodlivějších a nejrizikovějších látek jak pro uživatele, tak i okolí. 

Anna: Alkohol má určitě i velký vliv na okolí, poškozuje vztahy mezi blízkými lidmi. Alkoholismus je úzce spjatý se žárlivostí a domácím násilím. To jde často ruku v ruce s alkoholem.

Jak vůbec takové sezení probíhá? Má nějaká svá pravidla?
Anna: Sezení trvá 45 minut a pak máme nějakých 5 minut na domlouvání dalšího termínu. Ze začátku se scházíme jednou týdně, když už je člověk stabilizovaný, tak třeba jednou za 14 dní nebo podle jeho potřeby, jak často se potřebuje s námi vidět. Smlouvu s klientem uzavíráme nejčastěji na rok.

Setkání probíhají různě, hodně záleží, jak dlouho se potkáváme, jestli to je v začátku, nebo už pokročilejší spolupráce. Nejvíce specifická je první schůzka, kdy si navzájem musíme předat i spoustu informací o službě a tak. První, co se ptáme klienta, je to, jak se ten den má a jak se měl ve dny, kdy jsme se neviděli. To mi přijde hodně důležité a opravdu mě zajímá, jak se člověk má či jak se dnes cítí. Pak se snažím doptat, čemu by se chtěl v ten věnovat a nějak „chytnout“ téma toho aktuálního setkání.

Jan: Myslím, že občas může být trošku na škodu, když do setkání vstupujeme s nějakým „scénářem“. Pak totiž člověk nemusí tolik vnímat to, co klient říká a přehlížet třeba nějaká důležitá slova nebo myšlenky. Nerad bych, aby to pak vyznělo, že klientovi nenaslouchám, a on by pak ze sezení mohl odcházet zklamaný.

Anna: Pro mě je důležité nechat si i pár minut na závěr, abych vždy zjistila, s jakými pocity klient ode mě odchází. Když je povídání hodně psychicky náročné, tak jsem vždy ráda, když mohu klienta ještě „ošetřit“. Aby to nebyl ohrožující stav, kdy se člověk hned po sezení musí stavit „na panáka“.

To jste mi nahrála na další otázku. Pokud klient třeba pracuje na tom, aby jeho konzumace alkoholu byla takzvaně kontrolovaná. A stane se, že na sezení přijde pod vlivem alkoholu. Co se děje pak? I přesto s ním mluvíte, nebo je třeba se domluvit na jiný termín sezení?
Jan: To se mi asi nestalo. Ale i kdyby klient takto přišel, pod vlivem nějaké látky, tak je důležité, aby bylo zřejmé, že nás člověk vnímá, že je schopný rozumět tomu, o čem si během naší konzultace povídáme. Určitě bychom ale mezi dveřmi neřekli, ať přijde jindy. Vždy to, že je pod vlivem nějaké látky, může být důsledek nějaké situace, co se stala. Pak je pro nás i klienta důležité téma otevřít a věnovat se mu.

Anna: Pamatuju si, že se něco takového stalo kolegyni. Sezení ale moc k něčemu nevedlo, tak se nakonec domluvili, že se sejdou v jiném termínu. Občas se stane, že přijdou klienti se zbytkovým alkoholem. Trochu jiná situace je v rámci skupiny. Tam je jasně dané pravidlo, že klient nesmí přijít pod vlivem ani se „zbytkáčem“, protože jsou tam i další klienti, a my zaručujeme, že je ve skupině pro všechny bezpečí.

Jan: Třeba zrovna tohle pravidlo vzešlo od samotné skupiny, není to jen naše rozhodnutí. Zrovna toto si společně nastavili sami klienti.

Jaká další pravidla musí skupina dodržovat?
Anna: Určitě zásadním pravidlem je nevynášet informace mimo skupinu. To je samozřejmě automatické pravidlo i pro nás a klienty. To, co se odehraje tady mezi námi, tak zůstává mezi námi a v našem terapeutickém týmu. Žádný jiný člověk se to nedozví.

Jan: Jako důležité vnímáme i jakýsi respekt k různým formám odlišností. Třeba i té názorové odlišnosti. Třeba pokud má někdo zkušenost, která mu fungovala, tak to neznamená, že musí fungovat každému. Pak jsme opatrní, když někdo prosazuje svou zkušenost jako jedinou správnou.

Pravidlo „stop"

Anna: Pak je ještě důležitý zákaz agrese ve skupině, to souvisí s už zmiňovaným bezpečím. Mám na mysli nějaké verbální útoky. Pak tu máme třeba ještě pravidlo „stop“. To platí i pro individuální konzultace. Pokud je nějaké citlivé téma, o kterém klienti nechtějí mluvit, a to už z jakéhokoliv důvodu, pak nikdo nemá právo ho nutit o tom mluvit. Sami si tedy určují, o čem chtějí mluvit, a o čem už ne.

Jan: Je zvláštní, že jsem se ve své praxi doteď asi nesetkal s tím, že by někdo tohoto pravidla „stop“ někdy využil. To je možná známka toho, že ta skupina funguje, že to je bezpečný prostor, kde se lidé cítí dobře a otevřou se ostatním.

Kdo je vaším nejčastějším klientem? Předpokládám, že máte více mužů než žen?
Jan: Řekl bych, že poslední dobou to je možná i vyrovnané, před nedávnem k nám chodilo určitě víc mužů.

Čím si vysvětlujete, že třeba problémy s alkoholem mají více muži?
Anna: Obecně v celorepublikových statistikách je větší podíl uživatelů alkoholu mužů. U žen to bývá víc skryté, a obecně se hůř ženám obrací na nějakou službu, protože u nich bývá nějaká dvojitá stigmatizace tím, že máme jasnou představu o tom, jaká by žena měla být. O to těžší to pro ni je, když se má třeba matka obrátit na nějakou službu, takové ženy se stydí.

Jan: U žen matek bývá problém, když se okolí dozví, že dotyčná žena někam chodí a tam řeší užívání nějaké látky. Tam pak může vzniknout strach, že matka o ty děti třeba přijde, nebo se o děti může začít zajímat třeba sociálka.

Pití maminek na mateřské 

To mi nedá nezeptat se na matky alkoholičky. Je v pořádku taková ta večerní „dvojka za odměnu“, když děti po celém dni konečně usnou? Takový večerní „rituál“ bývá u maminek nejen na mateřské častým jevem...
Anna: Ono přesně toto teď bývá prodáváno spíš jako takový styl, je to cool, když si každá matka dá večer to svoje „zasloužené“ víno. Samozřejmě i tady to je hodně individuální. U někoho to nemusí být žádný problém, ale u někoho už ano, a to třeba ve chvíli, kdy alkohol žena potřebuje, aby se nějak uvolnila, že to jinak nejde. Pak bych to už vnímala tak, že je něco špatně, když matka nemá jiné zdroje, kde může načerpat energii. A už to, když je to třeba opravdu každý den, není úplně zdravé nebo něco, co by mělo být takto propagované nebo co by se mělo považovat za normu.

K tomu bych ráda zmínila, že bychom určitě uvítali takovou skupinu klientů, kde nevnímám tak hluboký problém, pokud si dá někdo skleničku vína pár dní v týdnu. Postupně by se to ale mohlo prohloubit do větších problémů. Proto by bylo skvělé, kdyby k nám ženy přicházely a mohly mluvit o tom, co by mohly dělat jinak a kde by mohly odložit alespoň malou část svých každodenních starostí.

Mohli byste vyjmenovat v pár bodech, jak člověk pozná, že už má problém s konzumací alkoholu? Kdy by měl být zdvižený varovný prst?

Anna: Existují diagnostické dotazníky, které definují několik takových bodů. Tak třeba taková ta situace, kdy si člověk řekne: Dneska budu pít tolik a tolik, určím si míru. Toto ale nakonec dotyčný nezvládne a vypije toho mnohem víc. Dále je na pováženou, když člověk zanedbává svoje zájmy. Když člověk postupně přestane se všemi svými koníčky a postupně se jejich jediným zájmem stává alkohol. Typická je situace, když člověk někomu jinému něco slíbí, ale nesplní to, protože se den předtím opil a třeba ani nepřijde do práce nebo na nějakou schůzku.

Jan: Obecně bych řekl, že k zamyšlení je situace, kdy v životě člověka je patrné nějaké poškození v důsledku užívání, a to v různých oblastech. Zpočátku to člověk sám nemusí ani vnímat. Pak ale může přijít nějaká zpětná vazba od blízkého okolí. A pak taky, když se člověk s užíváním nějaké látky točí v kruhu, z něhož nejde jen tak vystoupit. To si člověk řekne: Jo, zkusím bez toho být. Brzy ale zjistí, že to není tak jednoduché.

Anna: Stručně řečeno. Na pováženou je, když člověk bere nějakou látku, a to ne proto, aby mu bylo líp, ale aby mu nebylo tak špatně.

Nemoc rodinného systému 

Několikrát tu zaznělo spojení „blízké okolí“. Obrací se na vás také rodiče nebo partneři, kamarádi někoho, kdo má problém s užíváním nějaké látky?
Anna: Ano, to se opravdu stává. Často mají třeba rodiče představu, že své dítě jednou přivedou k nám, my mu „domluvíme“, a bude pro problému. To tak ale opravdu nefunguje. Ze začátku se snažíme, aby mohli přijít na konzultaci oba, třeba maminka se synem. Na prvním setkáním vyhodnotíme rodinnou situaci, a jestli bude třeba syn chodit sám, či jestli i maminka potřebuje nějakou konzultaci, případně jestli budou chodit dál společně, protože často je závislost nemocí celého rodinného systému. Rodina může třeba nevědomky podporovat v závislosti jednoho člena rodiny.

Jan: Zajímavá situace nastává třeba v momentě, kdy jeden z partnerů od toho druhého dostane impuls, že by nás měl navštívit. To se stane, a člověk, který k nám chodí, na sobě začne pracovat a třeba i sám na sobě vidí změny, a zjistí, že třeba jeho rodina není na změny připravená. A ten, který sem svého blízkého poslal, je pak překvapený z toho, co se děje.

Můžete ze své praxe zmínit nějakou zvláštní, třeba až kuriózní závislost?
Jan: Tady je třeba rozlišit závislost a to, když má člověk něco hodně rád. Třeba nakupování, jak jste zmínila. Nebo někdo má hodně rád jídlo, to ale neznamená, že je na něm závislý.

Anna: Já si třeba pamatuju na paní, která si furt kupovala šperky. Pořád si prohlížela katalogy, které jí přicházely, a nemohla tomu odolat.

Jan: Já jsem se ve své předchozí práci potkával s pánem, který pořád nakupoval věci, které vlastně vůbec nepotřeboval. Tak jsme pak hledali nějaké definice, jestli tento případ spadá do nějaké třeba už závislosti, a vlastně nespadalo, protože to člověka v ničem nijak nepoškozovalo.

Anna: Asi by tu ještě mělo zaznít, že pro nelátkové závislosti tu máme ještě speciální poradnu – Poradnu pro gambling, kam se lidé mohou také obracet.

Suchej měsíc 

Otázka na závěr – jak se díváte na „výzvy“ typu Suchej únor? Může mít jeden měsíc abstinence na člověka pozitivní dopad?
Anna: Mně tohle přijde super. Pro člověka, který extrémně nepije alkohol, to může být docela zážitek. A pro ty, kteří pijí na denní bázi, tak to je fakt obrovská změna.

Jan: I za mě je dobře, že něco takového existuje. Právě během toho měsíce může u člověka přijít nějaké uvědomění, že už má nějaký problém.