Katakomby pod městysem a středověký záchod. V kamenické tvrzi se lidé dozví perličky

Zajímavé jsou katakomby, Kamenice byla totiž v minulosti celá podsklepená a podle pověsti je třiadvacet kilometrů dlouhá chodba až pod třebíčský klášter. Do podzemí tvrze přitom bylo možné se dostat z ulice ještě v druhé polovině minulého století. „Jenže sem chodila mládež popíjet, kouřit, a proto se obecní vedení rozhodlo vchod zazdít,“ vysvětluje sympatická průvodkyně.

Hlavní chodba přitom  byla tak široká, aby každý z domů v centru mohl mít svojí přípojnou chodbičku. „Ještě šedesát, sedmdesát let zpátky tam volně pobíhal, kdo chtěl. Babička vzpomínala, jak chodili sousedům na jablka, protože oni měli vždycky lepší, a i jinak si tam hráli, což místní tolerovali,“ líčí Anita Sekničková, a pokračuje: „Ovšem později drobní zlodějíčci tímto způsobem nepozorovaně vykrádali místní domy a tak obyvatelé začali tyto cesty zazdívat.“

Minulostí je už dávno vchod do katakomb, který byl pod schody ke kostelu, po povodni v roce 1961 se muselo zvednout koryto potoka a vchod byl překrytý mříží, dnes už je zasypaný.

Poslední vchod je známý teprve čtyři roky, je směrem na Luka nad Jihlavou. „Měli jsme tu před pěti lety návštěvníky, dva pány, čtyřiaosmdesát a pětaosmdesát let, kteří vzpomínali, že se tou chodbou jako děti plazily. Nenapadlo je nic jiného, než že to zkusí i v tom věku. S baterkami a po břiše zvládli takových třicet metrů, pak se jim špatně dýchalo a vrátili se, ale prý by to šlo i dále,“ vybavuje si průvodkyně.

Uprostřed cesty z Prahy do Vídně

Tvrz v Kamenici stála na tomto místě proto, že šlo o střed obchodní cesty z Prahy do Vídně. Smil Osovský tam nechal vybudovat gotickou obytnou věž, kterou si oblíbila Kateřina z Valdštejna. Její jediný dochovaný obraz je na zámku v Telči, v Kamenici podle něj nechali vyrobit figurínu. „Akorát jsme jí udělali vysokou, v té době měli lidi do 150 centimetrů,“ usmívá se Anita Sekničková.

Kateřina z Valdštejna nemohla mít děti, jejím velkým dítětem se tak stala Kamenice, původně gotickou věž nechala přebudovat na tvrz. Kamenice měla v té době dva a půl tisíce obyvatel, tedy zhruba jako dnes, a zažívala nebývalý rozmach. Vařilo se tam pivo, byla tam mimo jiné obecní špitálka, chudobinec a osobnosti tam jezdily na hony a rybolov.

Je zajímavé, že ve sklepě mají lidé hlavu skoro u stropu. Pod nimi je metr a půl hlíny, která se za stovky let dovnitř dostala z prašné cesty hned vedle tvrze. Dříve do těchto míst vjížděli jezdci na koních, které tam následně ustájili. „Koně vydávali teplo a místnost nad konírnou tak měla podlahové topení,“ popisuje s úsměvem průvodkyně.

Při rekonstrukci v roce 2006 byl zájem zdi v podzemí omítnout, památkáři to ale zamítli, bylo by potřeba středověké malty. „A když chtěla paní starostka recept na středověkou maltu, tak byla odpověď, že tam nikdo nedělal průzkumy, takže žádné nahazování nebude,“ říká Anita Sekničková.

Všichni si pamatují koťátka

Tvrz byla letním sídlem, v zimě tam býval pouze správce s rodinou a pro případ přepadení měla budova dva obranné prvky. „Mohli se schovat v podzemí nebo nahoře. Když se schovali dolů, je tam úzká a šikmá ulička, vojáci se dívali dolů a tehdejší brnění nemělo chráněný krk zezadu, místní je vzali klackem, omráčili a měli možnost útěku. Druhá možnost byla schovat se nahoru, kde měli schované kůly. Tam je schodiště šikmé a pravotočivé, v brnění se těžko zvedají nohy a výstupem nahoru se vojáci unavili, nemohli ani tasit meč a dalo se je srazit dolů,“ popisuje průvodkyně. „A rytíř v brnění na zemi je jako želva otočená na krunýři. Měli co dělat, aby se o sebe postarali a určitě neútočili,“ dodává.

V podzemí byla i místnost pro skladování potravin, které chladil led nalámaný z nedalekého rybníka, vždy vydržel do další zimy. Nahoře pak je i středověký záchod. „Podle pověsti, když panstvo šlo na toaletu, před dveře byl vystrčený hlásný, který křičel: Dále od hradu dále, nebo vás stihne neštěstí nenadálé. Všechno končilo na zemi, stejně jako odpadky. A aby si panstvo neumazalo šaty, mělo boty s podrážkou vysokou asi pětatřicet centimetrů,“ popisuje Sekničková.

Tehdy přitom v českém království neexistoval toaletní papír. Panstvo se utíralo suchým mechem a nebo malými živými koťátky. Ta byla samočistící a na další použití byla opět hebká. Když se poté přešlo na látku, muselo jí služebnictvo ručně prát. Komentovaná prohlídka končí po necelé půlhodince, Anita Sekničková ale následně Jihlavské Drbně prozradí, že pro odborníky dokáže vyprávět i dvě hodiny. „Návštěvníky by to ale nebavilo, stejně si nakonec pamatují jen koťátka,“ rozesměje se.

Prohlídky přitom dělá už od roku 2006, začínala s babičkou. Poslední roky se mohou lidé do tvrze podívat o kamenické pouti nebo na zavolání, Anita Sekničková ochotně přijede. „Baví mě to moc, celá historie jako taková, je to srdcovka. Chtěla bych, aby tu hraběnka Kateřina měla více o svém životě, dala nám toho strašně moc a jak byla kamenická tvrz její dítě, moje je také,“ uzavírá s úsměvem.