Rok na vozíčku. Opět řídím auto a chci zpět do práce, abych byla užitečná, říká sedmadvacetiletá Petra z Jihlavy

Pojďme se vrátit na začátek, tedy k osudnému dni, kdy Petra vyrazila na firemní teambuilding. „Byli jsme na firemním teambuildingu a trávili odpoledne v hotelovém wellness, kde byl i takový menší bazén. S kolegyní jsme chtěly potrénovat šipky, ale ani jsme neskákaly, pouze jsme se odrážely z dřepu. Při druhém odrazu jsem hodně zaklonila nohy a ve vodě jsem se celá přetočila, do ničeho jsem nenarazila, ale jakmile jsem vylezla z vody, okamžitě mě začala velmi bolet záda. Bolela mě v místě, kde mě bolela už několik měsíců před úrazem, ale vždy jsem bolest řešila pouze prášky. Ten den tomu nebylo jinak, ale prášky mi nezabíraly a bolest byla nesnesitelná, proto mě odvezli na pohotovost, kde jsem dostala injekci proti bolesti a měla jsem být v klidu a jít spát,“ popsala naší redakci vloni v srpnu sedmadvacetiletá Jihlavačka Petra Baštová. 

Odrazila se z dřepu do bazénu a teď je na vozíčku. Věřím, že se zase postavím na nohy, říká Petra z Jihlavy

Středa, 17. srpna 2022, 19:45(Ne)obyčejníRozhovory

Naděje umírá jako poslední. Tímto se řídí sedmadvacetiletá Petra Baštová z Jihlavy, které se na den přesně před půl rokem z minuty na minutu obrátil život vzhůru nohama. Na pracovním setkání vyrazila večer s kolegyní do bazénu s tím, že zdokonalí...

Pak se ale stalo něco, co by asi nikdo nečekal. V noci Petra přestala cítit nohy, v nemocnici ji čekala magnetická rezonance. Výsledkem tohoto vyšetření byla krutá diagnóza: Petře praskla cévka, následovalo krvácení do míchy a Petra musela okamžitě na náročnou operaci. Po probuzení z narkózy Petra uslyšela další špatné zprávy: „Po probuzení mi pan doktor sdělil, ze šance jsou minimální, ale ať spíš počítám s tím, že nejsou a že se na nohy už znovu nepostavím,“ vzpomíná Petra Baštová. 

Během dalších dní a týdnů si Petra prošla psychicky velmi náročným obdobím, byla převezena do Českých Budějovic, poté do Jihlavy, do pražského Motola a následně strávila zhruba čtvrt roku v rehabilitačním středisku v Kladrubech. Domů do svého bytu v Jihlavě, který musel projít velkými úpravami, aby byl bezbariérový, se vrátila vloni na podzim. Od té doby je Petra plně odkázaná na invalidní vozík, znovu začala řídit auto, které má speciálně upravené. A má stále stejný cíl – je přesvědčená o tom, že se znovu postaví na nohy. K tomu jí určitě hodně pomáhají pravidelné cesty na Slovensko, kde cvičí a rehabilituje. 

Pády z vozíku 

„Jak jsem na tom aktuálně? Řekla bych, že se mám v rámci možností fajn. Na vozík už jsem si určitě zvykla, ale ještě nemám úplnou jistotu, třeba když jsem někde venku v prostředí, kde jsem poprvé, tak jsem opatrná. Povedlo se mi i párkrát spadnout, ale nic dramatického, spočítala bych to na prstech jedný ruky, a prostě i tohle k tomu patří, určitě mě ještě pár pádů z vozíku čeká. Doma ale strach z pádu nemám, tam už mám běžné činnosti a přesuny vychytané a už mi to ani nezabírá tolik času jako dřív,“ sdělila redakci Drbny rok po ochrnutí Petra Baštová. 

Vozíčkáři musí řešit řadu problémů, které řadu zdravých lidí třeba ani nenapadnou. Také Petra se stále učí novým věcem, mluví třeba o manipulaci s invalidním vozíkem v momentě, kdy si ho potřebuje naložit či vyložit. Tam je stále odkázaná na pomoc někoho druhého. „To mě trápí a i v tomto bych se ráda posunula. Pracuji ale na tom, a domluvila jsem si montáž navijáku, který by mi měl pomoci zvednout váhu vozíku, abych ho potom mohla už jen nasměrovat na zadní sedačky, z popisu se to asi těžko chápe, ale vyzkoušeli jsme několik způsobů a tohle se zatím zdá jako varianta, která by mohla fungovat, tak uvidíme. Nemám dostatek síly, abych to zvládla sama a zároveň, pokud má člověk několikrát za den nastoupit a vystoupit, nesmí to být natolik vyčerpávající, aby člověk pak přemýšlel nad každou cestou,“ svěřila se Petra. 

Vhodné místo k parkování 

S řízením auta souvisí i to, že si aktuálně vyřizuje stálé parkovací místo u domu, kde bydlí, aby měla jistotu, že bude moct vždy zaparkovat na stejném místě,  kde je odpovídající terén pro pohyb vozíku a kde není žádný svah. „Trvá to už nějaký měsíc, ale je to v procesu, tak doufám, že i toho se brzy dočkám,“ usmívá se Petra. 

Další překážkou po návratu domů byly pro Petru vchodové dveře do domu. „Původní dveře měly úzké křídlo, takže jsem nemohla projet bez toho, aniž by se celé neotevřely, zároveň se křídlo samo zavíralo, takže bylo potřeba ho vždy zajistit klínkem a zvenku byl před dveřmi ještě betonový schodek, na který jsem nedokázala najet bez pomoci, vždy mi tedy musel pomáhat někdo druhý při vstupu i výstupu ven. Schodek byl odstraněn a nové dveře mají široké křídlo, nezavírají se samy a ještě mají navíc zevnitř madlo, které mi pomáhá, když chci dveře zavřít zevnitř. Díky těmto úpravám mohu do baráku vjet a vyjet sama bez pomoci kohokoliv druhého,“ popsala Petra Baštová další důležitý prvek v jejím bezbariérovém domově. „Dveře mám hotové asi týden, tak z toho mám ještě pořád čerstvou radost, je to zase krok blíž ke svobodě a samostatnosti.“

Petra musela z mnoha věcí po úrazu slevit. Mluví třeba o úklidu, který se teď snaží tolik neřešit. Zmínila třeba vysávání nebo vytírání, které na vozíčku není možné. „A jelikož s vozíkem jezdím venku, je doma třeba hodně často špinavá podlaha. Musela sem v tomto snížit svoje nároky na pořádek a smířit se s tím, že doma nebude pořád krásně uklizeno, nakonec po zemi stejně nechodím, tak mi to vlastně může být jedno, ne?“ dodává Petra s úsměvem s tím, že doteď jí chodila s úklidem pomáhat maminka. Ta už se ale vrátila do práce, navíc má na starosti i svoji domácnost. „Chci jí to nejvíc ulevit, tak jsem se rozhodla domluvit si paní na úklid, kdybych se sama hodně snažila, asi bych to nějak zvládla, ale stálo by mě to hodně času a energie, a to chci raději investovat do jiných činností,“ zmínila sedmadvacetiletá Petra. 

„Dneska řídím tak jako dřív." 

O příběhu Petry Baštové jsme poprvé psali v době, kdy si velmi přála pořídit si auto upravené přímo na míru. To se jí nakonec díky přispění dárců podařilo a dnes je Petra opět aktivní řidičkou, což se jí hodí hlavně při pravidelných cestách na Slovensko. „Ze začátku jsem v ručním řízení neměla úplně jistotu, ale šlo jen o trénink a celkem rychle jsem se do toho dostala a dneska řídím tak jako dřív, není to o nic náročnější, je to jenom o zvyku. A jelikož jezdím cvičit na Slovensko, kam to mám 240 kilometrů, tak už jsem měla prostor se pořádně vyjezdit a troufnu si říct, že řídím dobře nebo si minimálně zatím nikdo, kdo se mnou měl možnost jet, nestěžoval,“ usmívá se mladá žena z Jihlavy. 

Petra Baštová má za sebou rok plný velkých zvratů a náročných momentů. Jak na její příběh a s tím související velké změny reaguje okolí? „Nových lidí jsem za ten rok poznala spoustu, některé třeba jenom okrajově, z jiných se naopak stali moji přátelé, ale zároveň vím, že kolem sebe mám jenom ty správný kamarády, protože nemůžu říct, že by se na mě někdo vykašlal kvůli úrazu. Za to jsem nesmírně vděčná, ten kontakt už třeba není tak intenzivní jako na začátku, ale je to podle mě přirozené, protože se pomalu dostávám do běžného života a nejde udržet každodenní kontakt se všemi, ale vím, že kdyby mi bylo smutno, nebo bych potřebovala s něčím pomoci, tak se mám vždycky na koho obrátit a zároveň se snažíme nějak pravidelně vídat i jen tak.“ 

Podpora rodiny a přátel je pro Petru v životě po nehodě zásadní, určitě ale měla a má momenty, které nese psychicky hůř. Nad vodou ji kromě okolí drží také pravidelné cvičení, na něj se podle svých slov vždy těší a má pak po něm příjemný pocit. „Co se týče každodenního fungování na vozíku, tak mám dny, kdy mě to nebaví, kdy si přeju, aby bylo všechno jako dřív, když taková nálada přijde a začnu takhle přemýšlet, musím to prostě vědomě stopnout a sama si říct, že to nikam nevede a že nemá smysl přemýšlet nad tím, jak to bylo dřív. Co na to podle mě funguje nejlépe, je mít dostatečnou náplň dne, aby člověk neměl čas řešit neřešitelný. V tomto směru se těším až bude venku hezky a až budu schopná sama se naložit a vyložit z auta, a budu si tak moci plánovat mnohem více činností,“ plánuje Petra.

„Chci zase patřit do nějakého týmu." 

V tomto roce by se ráda alespoň částečně vrátila do práce, i když zatím nelze říct, kdy to bude. „Určitě mi ale pomůže zaměstnat hlavu a budu mít zase pocit, že jsem někomu užitečná a že zase patřím do nějakého týmu, už mi to začíná chybět,“ svěřila se Petra Baštová.

Ačkoliv se Petra s vozíkem po roce sžila, stále je přesvědčená o tom, že se opět postaví na nohy. Určitě dobrým znamením je to, že je podle lékařů její aktuální zdravotní stav dobrý. „Až na to, že se mi stále opakují a vracejí močové infekce. Pokroky určitě cítím, hlavně co se týče trupu, cítím, že se mi zevnitř zapojuje čím dál více svalů. Některé pohyby mám mnohem více pod kontrolou, například když se chci z ležení na břiše dostat na kolena, ale vnímám to i při každodenním pohybu na vozíku. Prognózy lékařů se nijak nemění, ale odhodlaná jsem stále, a je to cíl, za kterým směřuji, ale neupínám se na něj v nějaké blízké době. Vím moc dobře, že to může trvat klidně i několik let, je to o pravidelnosti a vytrvalosti, ale člověk nesmí čekat, že se věci budou měnit v rámci týdnů nebo měsíců, protože by mohl taky dost rychle ztratit motivaci,“ říká Petra z Jihlavy. 

„Může se stát cokoliv." 

Závěrem dodává, že se může stát cokoliv a člověk by měl vždy doufat v to nejlepší. Zároveň je ale nutné počítat s tím nejhorším. „Pak člověk nemůže být zklamaný, ale jenom překvapený. Beru to tak, že pokud budu pravidelně cvičit a snažit se, šanci postavit se na nohy budu mít rozhodně větší, než kdybych nedělala nic,“ uzavírá s velkou nadějí a odhodláním Petra Baštová.