Renesanční člověk. Možná takto lze v krátkosti charakterizovat postavu Jaroslava Matějky. Asi nejznámější a mediálně nejviditelnější řidič jihlavské MHD má mnoho zájmů, kromě vaření, kung-fu, otužování nebo kuželek ve volném čase píše knihy a divadelní hry, vymýšlí zábavná videa či břitce komentuje aktuální dění v Jihlavě.
Současná práce u jihlavského dopravního podniku je pro Jardu vlastně splněný sen. „Je to tak, MHD mě bavilo odmalička. Bydlel jsem na Březinkách a jako malé dítě jsem jezdil na kole dvě trasy stejně jako trolejbus,“ začíná vyprávění.
Cesta k volantu však nebyla přímá, vedla přes kuchyň. Když se v 15 letech Jarda rozhodoval, kuchařina pro něj nebyla jasnou volbou, ale podstoupil ji. Vyučil se v oboru kuchař-číšník, ale v praxi se mu nikdy soustavně nevěnoval, a to navzdory tomu, že je spolumajitelem krčmy U Piráta. „Ale spíše jen papírově, v reálu jsem ji předal matce. Hospoda je jak vývařovna, to mě nebaví, je to taková nevděčná práce,“ přiznává.
Na domácí vaření však ani náhodou nezanevřel. „Doma vařím hodně, nejraději klasickou českou kuchyni, i manželka a dcera to milují. Svíčková, omáčky, steaky, to je moje,“ zasní se. Zato moderní gastronomii Jarda na chuť nikdy nepřišel. „V Masterchefovi bych neprošel prvním kolem, spíš bych se uplatnil na Spartaku,“ se smíchem připomíná legendární jihlavskou hospodu, která proslula tradičními recepty a velikými porcemi. „Ale kromě toho, že jsem hodně masovej, poslední dobou jím i hodně zeleniny, vynechávám pečivo,“ potvrzuje, že to, že se už dva roky snaží o zdravější životní styl.
Od jídla přesedláme zpět za volant. V 18 letech začal jezdit s taxíky a dodávkami, později získal oprávnění na skupiny C a D. „Ty trolejbusy a autobusy mě bavily víc, kamiony do toho nějak tak přišly samy,“ vzpomíná náš respondent. V jihlavské MHD kroutí celkově pátý rok, na několik let si mezitím odskočil do dálkového kamionu.
„Hlavním důvodem byly peníze,“ přiznává Jaroslav bez okolků, „bylo třeba poplatit nějaké půjčky a ještě zbylo, třeba na auto.“ Dalším z důvodů, proč se rozhodl pro kamionovou dopravu, byla touha trochu poznat svět. „Nejčastěji jsem jezdil Rakousko, Slovensko Slovinsko nebo Chorvatsko. Nebylo špatné být 25krát za rok u moře. Lidé pohodoví, tyto destinace byly klidné,“ chválí si.
Spokojen však není s bezpečnostní situací na západě. „V Německu, Francii nebo Anglii se teď bojíte víc než na nějakém Balkáně. A to tam je ještě velký problém s parkováním a kolonami,“ upozorňuje na strasti mezinárodního kamioňáka. Tuto éru však ukončil před dvěma lety a vrátil se do zaměstnání v Jihlavě. „Zpět k MHD jsem se vrátil hlavně kvůli dceři, abych s ní prožil její dětství. Nechtěl jsem si později vyčítat, že jsem to prošvihl. Byl jsem pryč od pondělí do pátku, takže i koníčky jsem doháněl o víkendu, prostě nebyl čas,“ vysvětluje logickou volbu.
Vzhledem k tomu, že dříve byl v zahraničí každou chvilku, má Jarda možnost se projet v jiných MHD a srovnávat. „Ve velikostně srovnatelných městech je na tom Jihlava velice dobře. Lidé mohou často nadávat, ale třeba nemají možnost srovnání. Máme tu fakt dobré vozy, čisté, jezdíme relativně na čas, dispečink tu funguje, opravdu si nemůžu stěžovat. I v rámci České republiky se držíme na špičce,“ chválí úroveň jihlavské hromadné městské dopravy. „Ta práce mě baví. Měl bych snad jednu obecnou připomínku. Přijde mi trochu zvláštní, že ten, kdo vozí lidi, je hůř placený než ten, kdo přepravuje zboží. Myslím, že by to mělo být naopak nebo aspoň srovnatelné.“
Jarda nejradši jezdí linku B, ta má podle něj nejhezčí trasu. Za volantem vozu MHD ho, paradoxně vzhledem k jeho oblibě, cestující příliš nepoznávají. Poslední dobou si vybavuje pouze situaci z Březinek, kdy dva školáci na jeho adresu pronesli „jé, to je ten srandovní řidič“. „Spíš než můj obličej, znají moje jméno, Nemyslím, že jsem nějak extra populární,“ říká skromně.
Co ale určitě populární je, jsou Jaroslavovy legrácky a nápady. Vskutku originálně například loni oslavil svoje narozeniny. V trolejbusovém voze, který řídil, rozvěsil pro cestující bonbony a jiné sladkosti volně k rozebrání. „Lidé vypadali spokojení a usměvaví, spousta mi jich říkala, že jsem jim zpříjemnil den,“ říkal tehdy. „Dcera měla taky narozeniny a ve škole rozdávala bonbony. Napadlo mě, že bych to mohl taky zkusit. Uvidím, zase třeba něco vymyslím,“ říká šibalsky.
Pondělí, 19. července 2021, 18:37
Netradiční sladkou jízdu si dneska mohli dneska užít cestující jihlavskou hromadnou dopravou na lince A. Řidič trolejbusu Jaroslav Matějka totiž dneska slavil narozeniny a hodlal se o to podělit velmi milým způsobem - po voze rozvěsil bonbony a...
Nad kdejakým žertem nemusí nijak dlouze přemýšlet. „Srandu mám rád celý život, až to kolikrát lidi nechápou, ale takových nesmyslů a blbostí vymýšlím spoustu.“ Jde prý spíše o spontánní a aktuální nápady, než že je dopředu moc promýšlel. „Vyrůstal jsem v devadesátkách, takže takový nekorektní humor typu České sody to mám rád. Občas to někdo nechápe a v psané podobě třeba už vůbec ne, zvláštně, když mě vůbec nezná.“
Servítky si nebere ani s cestujícími. „Co je to za trolejbus?“ zeptal se postarší pán v úmyslu, že se dozví označení linky. „Škoda Solaris, typ 26 Tr,“ dostalo se mu rychlé odpovědi od řidiče Jardy. Jindy paní s jazykem na vestě dobíhala a našeho respondenta žádala, zda může „céčko“, kterým hodlala odjet, počkat. Jarda nelenil, vyklonil se z okénka a zavolal „Céčko, počkej!“
Že jste si o Jardovi udělali z předchozích řádků dostatečný obrázek? Tak to byste ho podcenili, teprve teď se dostáváme k jeho koníčkům. „Těch fakt nemám málo, potřeboval bych, aby den měl aspoň třicet hodin,“ směje se. „Stíhá se to špatně, protože když to neděláte na 100 %, tak to děláte špatně.“
A kde začít? Tak třeba divadlo... „Zdědil jsem asi geny po mamince. Píšu divadelní scénáře a aktuálně rozepsány dvě knížky.“ Jedna je kniha povídková kniha a druhá je Deník trolejbusáka. Kromě toho píše blog Já, taťka o sobě a své dceři. „Ten Deník trolejbusáka bych někdy chtěl dotáhnout až do divadelní hry. Věřím, že to má zajímavý děj i konec, ale jestli to dokážu realizovat, to nevím,“ vzhlíží do budoucna. O své kreativitě a talentu vás jistě přesvědčí například i ve videu Projížďka parciálem, která se skládá pouze se slov začínajících na P. „Řediteli dopravního podniku se moc nelíbila, prý se mám mírnit,“ ušklíbá se.
Pojďme na fyzické aktivity. Od 12 let Jaroslav hraje kuželky za KK Ježci Jihlava, kde mu mentora dělá mimo jiné legendární Robin Parkan. Spolu s výše zmíněnou změnou životního stylu se Jaroslav dostal i k otužování. „Začínal jsem ve sprše, v přírodní vodě jsem byl poprvé loni v listopadu.“ Dále zmiňuje svůj každodenní rituál. „Každé ráno ve 3 hodiny studená sprcha a pěšky do práce, to mě krásně probere a hned je ten den hezčí,“ popisuje.
Teď už asi nepřekvapí nic, takže na řadě je kung-fu. „Bojové sporty mě trochu zajímaly, ale na chození do klece jsem už starý, tak jsem hledal a našel Michala Hinka, který tady má školu na čínské bojové umění.“ Má jít o celkový rozvoj osobnosti, takže je to jak sebeobrana a síla, tak i psychologický rozvoj. „Pomáhá mi to ve všech směrech, vím, že se snad dokážu ubránit, i v trolejbusech a autobusech se může něco stát. Nemusím nikoho mlátit, ale třeba někoho zachránit. Jak říká Michal, je lepší být válečník v zahradě než zahradník ve válce,“ říká moudře.
Foto Archiv Jaroslava Matějky
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
