Válka přišla zničehonic. Naši pradědové byli tehdy holobrádci, mládenci plní síly i tátové od rodin. Naše prababičky měly toho času mládí na rozdávání jako děvčata v rozpuku i mladé maminky. Kalendáře v domácnostech ukazovaly červenec roku 1914 a nikdo netušil nic dobrého. Radostné a smutné zprávy od příbuzných v jiných městech pošťák nosil týden i dva. Přesto se dům od domu rychle šířily špatné zprávy. Až najednou to spadlo.

Znělo by to jako nepěkná hororová pohádka, kdyby to nebyla pravda. Bylo – nebylo, ale vlastně bylo a zrovna v Jihlavě. A přesně téměř na den před 160 lety, kdy zemřeli na choleru, zavlečenou do města, první Jihlavané.

Před osmi lety se Jihlavanům začal z mysli vytrácet obrázek kasáren ve Vrchlického ulici. Kasárna zmizela a zůstalo po nich prázdné místo. Rozsáhlá demolice připravila město začátkem roku 2018 o Štefanikova kasárna, která tam pod různými názvy žila od roku 1887.

Kde osvěžit tělo i duši ve spalujícím žáru léta? Vůbec nejlepší osvěžení, jaké si člověk umí představit, nabízejí turistům i domácím výletníkům stinné lesy kolem Jihlavy. To jsou slova jihlavského vrchního lesního rady Stanislava Ambrože. Častokrát za časů první republiky vychvaloval přírodu kolem Jihlavy.

Každý chce mít čisto doma i venku. Tedy skoro každý. Někteří lidé ale kudy chodí, tudy trousí papírky, cigaretové nedopalky řečené vajgly a nejrůznější odpadky. Po Jihlavě dnes jezdí vysavače na kolech, takzvaní ufouni. Uklízeči choboty vysávají chodníky, dláždění ulic a náměstí, ale někdy jako by to nestačilo.

Stává se, že někdo v okolí se začne chovat podivně a budí pozornost. Duševní onemocnění totiž také nechodí po horách, ale po lidech. Nemoci duše provázejí člověka od nepaměti stejně, jako snaha lékařů vrátit nemocného zpátky mezi normální lidi. Člověk by nebyl člověkem, kdyby nechtěl pomoci někomu s takovým postižením. Historie od antiky po současnost zanechala tisíce receptů a návodů, jak duševně nemocného léčit.

Panečku, to by byly procházky po náměstí skoro jako v pohádce, kdyby tam místo Prioru stál špalíček domů, jemuž se říkalo před půlstoletím Kretzel. To si říká spousta dnešních Jihlavanů a myslí si, že lidé odjinud by nám velice záviděli, jako závidí špalíček městu Cheb v Západních Čechách. Stařičké, ale do krásy zrekonstruované domy tam mají poskládané a vymalované jako na obrázku z pohádkové knížky.

Hoří. Ulicemi občas jedou veliká červená auta, plná hasičů a všeho možného k uhašení ohně. Protivné sirény dokreslují obrázek nějakého neštěstí. Copak se přihodilo, někde asi hoří, myslíme si. Nebo si vzpomeneme na film Hoří, má panenko. Skvostný příběh Miloše Formana o starých hasičích a ohni, který hasiči jeli zlikvidovat před půlstoletím. Máme tu i historický pohled do Jihlavy, sevřené před staletími ve středověkých hradbách. Jak se hasily požáry ve středověkém městě?

Bylo nebylo. Ale spíš bylo. Jaro před 155 lety Jihlavany vyvádělo z míry technickými novinkami, které se najednou zničehonic objevily. Nebyly všechny takové, že by je Jihlavané přijali s radostí.

Bylo nebylo, ale vlastě bylo. Kouření bylo před sto lety mezi lidmi velmi oblíbené a málokterý muž nekouřil. „Je libo si zakouřit? Doutníček, viržinku, cigaretku? Nebo si zapukat z fajfky či protáhnout nos šňupavým tabákem? Kouří politici, lékaři, umělci a dělník by si život bez cigarety nedovedl představit,“ řekl před rovnými sto lety v únoru 1926 novinářům inspektor a vedoucí ekonom Továrny na tabák v Jihlavě František Mottl.