Děly se to věci. Zastřelil se syn císaře a do Jihlavy povozy svážely blázny
Stává se, že někdo v okolí se začne chovat podivně a budí pozornost. Duševní onemocnění totiž také nechodí po horách, ale po lidech. Nemoci duše provázejí člověka od nepaměti stejně, jako snaha lékařů vrátit nemocného zpátky mezi normální lidi. Člověk by nebyl člověkem, kdyby nechtěl pomoci někomu s takovým postižením. Historie od antiky po současnost zanechala tisíce receptů a návodů, jak duševně nemocného léčit.
„Dioskúridés doporučoval terapii rozžhavené železné tyče s tím, že železo je účinné v jakémkoli stavu. Sydenham rovnou radil pojídat železné piliny. Jiní tvrdili, že proti kvasícím fluidům v hlavě spolehlivě fungují silné hnilobné zápachy či rovnou puch ze spálených kopyt. Podle Tissota při duševních onemocněních pomáhalo mýdlo a vše, co je mýdelnaté. Radil, že mýdlo se dá užívat přímou cestou, stačí sníst ráno kus mýdla nalačno, s chlebem i bez něho či s mazlavým ovocem, jahodami, hruškami, fíky…“ Tak popsal pár návodů historických léčebných metod ve své proslulé knize Dějiny šílenství Francouz Michel Foulcaut. Přidal další recept: „Lékař Fallowes vyvinul mozkový olej proti šílenství Oleum cephalicum. Při potírání hlavy měl čistit neviditelné cévky, ucpané černými výpary. V postižené tkáni údajně krev nemohla kolovat a hromadila se v žilách mozku. Tam se údajně zmítala v chaotickém pohybu, který mate lidem myšlenky. Oleum přitom způsobovalo malé puchýřky, které se musely stále mazat olejem, aby byly otevřené a černé výpary mohly odcházet z hlavy. Nic příjemného,“ uzavřel uznávaný psycholog.
Také Jihlava, jakkoli vzdálená od velkých psychiatrických ústavů v Česku i v Evropě, se v historii významně podílela na pomoci duševně nemocným.
Pro pacienty nebylo místo
Bylo to tak, že ředitele dvou moravských psychiatrických ústavů v Brně a Šternberku zničehonic zaskočil obrovský nápor žádostí o přijetí stovek nových pacientů k hospitalizaci, ale nebylo pro ně místo ani kdo by se o ně staral. Po mnoha zoufalých jednáních padly zraky státních úředníků na Jihlavu, kde byla od roku 1899 v provozu Zemská donucovací pracovna pro výkony trestů krátkodobých odsouzenců. Padlo rozhodnutí, že v prostorách donucovací pracovny vznikne Zemský filiální ústav pro choromyslné v Jihlavě.
Právě dnem 24. května 1902 byla v Jihlavě zahájena ústavní psychiatrická péče. V tu dobu si Jihlavané v ulicích všímali koňských povozů s uzavřenými nástavbami s příklopy v oknech a zajištěnými dveřmi. „To sem svážejí blázny z celé Moravy,“ šířily se zvěsti od domu k domu. A skutečně, zanedlouho do Jihlavy dorazilo 320 pacientů, které personál donucovací pracovny rozdělil po ústavních ložnicích. Léčba v „robotárně“, jak se ústavu také říkalo, byla oficiálně zahájena. Ústav byl určen pro neléčitelné, klidné, chronické nemocné muže i ženy. Tak ústav fungoval do 1. světové války. Filiálka spadala pod brněnský ústav.
Plné vozy šílenců
Veliká hlavní budova donucovací pracovny uvnitř ještě dlouho voněla maltou a vápnem. Zedníci položili poslední cihly v roce 1888 a o rok později už byla robotárna plná vězňů s krátkodobými tresty, pro něž byla zřízena. Pak přišlo nařízení proměnit věznici na ústav pro duševně choré. „Začátek roku 1889 provázelo zděšení nad zprávou z Vídně, že se zastřelil císařův syn, korunní princ Rudolf. Lékařská komise naznala, že nebyl příčetný a biskup dal svolení, aby se za něho konaly zádušní bohoslužby,“ připomněl zprávy, jimiž tehdy žila Jihlava, duchovní Oldřich Med ze svatojakubské farnosti. O tři roky později už Jihlavané nemluvili o ničem jiném, že jim do města přivážejí plné vozy šílenců.
„Není to tak dávno, kdy blázni nebyli považováni za lidi a podle toho se s nimi zacházelo. Bylo třeba je někam odklidit. Zavírali se do speciálních vězení, kam lékař nikdy nechodil, i do vyhlášených sanatorií. Až ústava roku 1861 v monarchii nechala zřídit zemské ústavy, porodnici, nalezinec, chorobinec a při univerzitní nemocnici i Tolhaus neboli blázinec,“ shrnul v květnu 1926 pro tisk oficiant Moravského zemského chorobince na Brněnském kopci František Kremlička. „Lidé se duševně nemocných až chorobně báli. Maminky věřily, že jim třeba uřknou porod nebo uhranou děťátko,“ přidal úředník.
