DRBNA HISTORIČKA: Ženy přišly z pouti s velikým pláčem, válka přišla

„Nikdo nečekal válku, která během pár dnů přeroste ve světový požár. Začala na Svatou Annu 26. července 1914. Také Jihlavu hned uchvátil válečný vír a lidé za chvíli neměli o nic jiného zájem. Mužové odcházeli jeden za druhým na frontu a život ve městě se organizoval podle zákonů války,“ komentoval v kostce nástup zlých časů P. Oldřich Med, farář jihlavské farnosti sv. Jakuba.

Jako kamínek zapadl do politické skládačky v Evropě atentát srbských studentů, kteří 28. června 1914 v Sarajevu zastřelili následníka trůnu Ferdinanda D´Este s manželkou. Částečnou mobilizaci vyhlásilo Rakousko – Uhersko 26. července 1914 a dva dny nato vyhlásilo válku Srbsku.

„Tehdy jsem se s rodiči zúčastnil veteránského výletu do rančířovských lesů. Hudba vesele vyhrávala, mladí tančili, starší si pochutnávali na pivě, děti na preclících. Kolem čtvrté hodiny přijel z města na kole posel. Kapela najednou ztichla a velitel veteránů pohnutým hlasem přečetl zprávu o sarajevském atentátu a na znamení smutku slavnost rozpustil,“ připomněl vyprávění svého strýce jihlavský historik Alois Šimka. Doplnil, že opravdu zděšený byl tehdy jen párkař. „Právě, když se obchody začaly trochu hýbat a děti si vyprosily na rodičích pět krejcarů, všechno jde domů, je vedro a párky se zkazí. Proto šel s cenou dolů na čtyři, tři a nakonec na krejcar a to už bylo skoro zadarmo. Děti potom vzpomínaly na sarajevský atentát jako na veliký svátek, kdy se poprvé v životě dosytosti najedly párků. Ale večer toho dne už byla Jihlava ozdobena smutečními vlajkami,“ doplnil Alois Šimka.

Všichni vojáci do 37 let musí ihned narukovat

Na svůj odchod do války vzpomínal tehdy 36letý Václav Poláček z Hojkova na Jihlavsku: „V neděli na svatou Annu byla máma na křemešnické pouti. Domů přišla a všechny ženské s velkým pláčem, že jest vyhlášená mobilizace. Odpoledne už byla vyhláška u nás. Že všichni vojáci do 37 let musí ihned narukovat. Nastala panika, nikdo nepracoval a vojáci se připravovali na vojnu. A tak dne 27. července 1914 jsme o 10. hodině dopoledne sedali na žebřiňák u křížku a po rozloučení s celou vesnicí jsme vyjeli k vlaku do Horní Cerekve. Cestou se zpívalo, ale byl to zpěv smutný…“ vypovídají zápisky Václava Poláčka. Doma zanechal manželku a čtyři děti.

Co následovalo? „Kritická noc, při spaní koně běhali mezi vojskem, pyramidy pušek se kácely, vojsko vyděšeno, že to jsou kozáci, velká panika a zmatek. Srážka feldvachy a kozácké hlídky, silně stříleno, 16 mrtvých, 60 raněných. Přes noc v celtách ve vodě. Náš batalion před nepřítelem, střílení našeho vojska do sebe navzájem. Ležím v bramborách a toto píši. Vzpomínám na desetileté jubileum našeho manželství, to jest krásné. Bože, zachovej mě mé rodině. Pak další zoufalý den. Odpoledne ve velkém ohni u města Opole strašlivý boj. Děkuji Pánu Bohu, že jsem z toho vyvázl. S večerem jsem se dostal k naší armádě. Ráno se nás shledalo v kumpanii jen 82 mužů z 240. Nám padli dva oficíři,“ zapsal si Václav Poláček.

V samotné Jihlavě zpočátku válku vítali jihlavští Němci. Nadšení ale záhy opadlo, když do města dva vlaky přivezly přes 1 300 zraněných. Valem jich přibývalo a ze škol ve městě byly vojenské lazarety. Krom toho ulicemi proudily stovky odraných uprchlíků z Haliče a později přijížděly transporty ruských zajatců. V tomto duchu plynuly válečné roky.

Válkou zanedbaná hospodářství

Václav Poláček měl štěstí. Hned zpočátku války jej na východní frontě zajali Rusové a Václav se v zajetí jako šikovný vesnický kovář dostal k řemeslu.

„Ze 75 mužů z Hojkova, kteří narukovali, jich 12 padlo nebo zemřelo na válečné útrapy. Další se vraceli zranění nebo zbědovaní a zde na ně čekala válkou zanedbaná hospodářství. Poslední se po šesti letech vrátil v březnu 1920 bývalý jednatel hasičského sboru Václav Poláček,“ uvádí malý pamětní tisk ke stému výročí hasičů v Hojkově.