Kdo na vlastní kůži neokusil, jak zrádně a nevyzpytatelně se umí chovat led na kluzišti? Takových lidí je málo. Ba dokonce lze konstatovat, že mezi Jihlavany snad takoví nejsou, neboť město má bohatou hokejovou historii a jeho obyvatelé mají k bruslení blízko i v současnosti. Potvrzuje to i kruhové kluziště kolem morového sloupu na Masarykově náměstí. Právě jeho ledová plocha pomáhá i malým školákům vyzkoušet si, jaké je to stát poprvé na bruslích.

Uhodily mrazy. Jsme-li trochu dobrodruzi a máme rádi pohyb, můžeme si vzít teplé prádlo a vyrazit někam k rybníku. A ejhle, pokud nenachumelilo, překvapí nás ledová plocha jako sklo.

Jen hodiny nás dělí od Silvestra. Už dopředu víme, že to bude veselý den, kdy se člověk od rána baví, směje, prozpěvuje si, popíjí s přáteli a všechno bere vesele. Jenže někdo má smůlu a zrovna poslední den v roce sedne na lep poťouchlíkovi. Takový více či méně nečestný člověk nám něco povídá, vodí nás za nos a dělá si z nás šoufky, aby se nám za rohem hihňal do očí za našimi zády.

Každý Jihlavan ví, kde se dá najít impozantní starosvětská budova Legiodomu. Dobře ji dnes znají milovníci zlatavého moku, který se čepuje právě ve zmiňovaném objektu ve Smíchovské restauraci s vchodem z Fritzovy ulice. Ovšem z dnešních Jihlavanů málokdo ví, že 14. prosince to bude na den přesně 101 let od slavnostního otevření Legionářského domu v roce 1924.

Dělnický dům berou lidé odjakživa jako jednu z nejvýznamnějších staveb novodobé historie města. Pro pamětníky, privátní badatele a zejména milovníky staré Jihlavy je místem, kde se odehrávaly mnohé důležité, zajímavé a čas od času i výjimečné události.

Málokdo ví, že více než před sto lety byli Jihlavané české národnosti u svých německých sousedů takříkajíc ušlápnutými chudými příbuznými. Němci se na Čechy dívali přes prsty, neboť jich bylo ve městě nesrovnatelně méně. Zejména v důležitých městských záležitostech chybělo slovo bohatých a vlivných Čechů. Právě těch se českým Jihlavanům nedostávalo také v zemědělském podnikání v pěstování obilí, brambor a chovu dobytka.

Všechno jednou končí a něco nového začíná. Toto nezpochybnitelné rčení dostalo pro Jihlavany v roce 1953 velmi příjemnou podobu. Komunistické vedení města s požehnáním vládních orgánů a představitelů československého sportu přislíbilo, že v Jihlavě vyroste nový moderní zimní stadion. Jihlavané měli z příslibu velikou radost. Mnozí se hned zajímali, co, kdy a jak se bude dít, neboť lední hokej se stával toho času velmi populární.

Všichni chodíme na jihlavský hřbitov zalít trvalky, rozsvítit svíčku a o dušičkách se necháváme trochu postrašit a nadchnout stovkami světýlek. Dost lidí tam za soumraku prožívá nejistotu a lehké mrazení. Není divu, neboť na hřbitov chodíme hlavně proto, že jedině tady se můžeme v nejskrytější komůrce svého nitra setkat s nejbližšími, kteří byli stále s námi a teď nám chybí. A my z toho máme trochu trému. Ale nemusíme se bát, neboť stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami. Vysvětluje to ve svých verších básník Jan Skácel.

Mladí i staří, každý Jihlavan možná už od malička i lidé ve světě znají Kostelec. Ne snad pro nějakou geografickou zvláštnost, ale pro maso a výrobky z něj. Každý ví, že ne moc velká obec 15 km od Jihlavy je dlouhé roky spojená s chutí a vůněmi salámů, šunčiček a nejrůznějších masných lahůdek. Stejně tak s takzvanou flákotou neboli chutným kusem vepřového či hovězího na talíři třeba o nedělním obědě.

Máme město s mimořádně bohatou historií, do jejíž mozaiky zapadá svým dílkem výjimečný životní příběh jihlavského rodáka a prvního jihlavského mučedníka Augustina Strobacha. Zemřel skutečně mučednickou smrtí po osmatřiceti letech bohatého života na jednom z Mariánských ostrovů jižně pod Japonskem. Domorodci jej ubili 27. srpna 1684 dřevěnými palicemi.