Všichni budou překvapeni z částek na vyúčtování, říká ekonom Petr Bartoň

V řadě vyjádření politiků narazíte na slovní spojení jako „někteří prodejci zdražují více, než je potřeba“. Kde je ta hranice neúměrného zdražení? Jde to vůbec nějak objektivně?
Kdyby někdo dokázal popsat, co je zdravé zdražení, neměl by to posílat do Drbny, ale do švédské komise pro Nobelovu cenu za ekonomii. Takový člověk by měl garantováno, že by při nejbližším vyhlašování získal ocenění. Něco, jako neúměrné zdražení, nemá definici. Dnes je ale největším nešvarem to, že se vyvolává panika třeba burzovními cenami elektřiny na příští rok – za které se ale při dnešních astronomických cenách reálně zobchoduje jen minimum kontraktů. Situace je skutečně vážná, o to více vážně bychom měli pracovat s reálnými daty.

Tato slova ale zaznívají nejčastěji v souvislosti se zdražením pohonných hmot.
Ano, jelikož lidé vidí u pumpy nějakou cenu na „totemu“, tak zazlívají ceny právě pumpařům. Při tom často zapomínají na to, co se děje v celém řetězci výroby a cestě pohonné hmoty od vrtu k nim do nádrže. Ve výsledku samotný prodejce není tvůrcem ceny, ale jen zpravodajem o vysoké ceně. Informuje o tom, že jsou teď věci relativně vzácnější a proto se prodává dráže.

Máme tady inflaci, která je měřena konečnými cenami zboží. Pokud se ale podíváme na ceny výroby onoho zboží, tak ty rostou nikoliv půl roku, ale rok a půl. Akorát se okamžitě neprobublaly do konečných cen, kterými měříme inflaci.  

To, že dnes zažíváme projevenou inflaci v době války, je tak ze značné části „shodou časování“. Tak jako když na jaře 2020 rostly ceny potravin – jako každý rok na jaře před sezónou – jen tehdy to najednou bylo „kvůli covidu“, který zrovna začínal. Válka teď přišla v momentě,  kdy doprobublávává covidová inflace do spotřebních cen. Z nárůstu inflace na dnešních 17,5 procent se 11,1 procent odehrálo již před válkou. Už v době celosvětového zavírání ekonomik varovali ekonomové „fajn, zavřete si to, pokud jste ochotni spokojit se s tím, že po otevření okamžitě nastartujete inflaci.“ Navíc i skrze vládní rozdávání peněz „kvůli covidu“, za které nebyla vytvořena hodnota, kterou by si pak lidé za ty peníze koupili..

Co tedy vytvořilo dnešní inflaci?
Především k nám musely dobublat ty zvýšené celosvětové ceny. Začalo to zvýšenými cenami materiálů a dopravy. Covidové zlevnění koruny vůči euru také nepomohlo: zdražilo dovoz. Ceny energií také začaly růst ještě předtím, než se rozezněl inflační umíráček. Částečně rostly kvůli covidu, ale mnohem více následkem plánů na energetickou proměnu, spoléhající na dočasný přechod na „jen pološpinavý“, tehdy levný plyn. Ten pak zdražil ne následkem začátku války, nýbrž následkem Putinovy přípravy na válku už loni. Pokud hledáme, co zdražilo kvůli začátku války, tak zejména potraviny blízké pšenici a oleji. Těm skutečně stoupla cena až s válkou a je to tedy pravá válečná inflace. Plyn ale byl už před válkou pětinásobně dražší. A ještě před měsícem byla cena na předválečné úrovni.

Často se objevují názory, že ceny některých komodit by měla vláda zastropovat. Jak na podobné návrhy nahlížíte vy?
Vypadá to líbivě, ale ještě to zhorší situaci. Ještě nikdo nenamotivoval vyšší výrobu tím, že snížil konečnou cenu. Máme nedostatek levné energie, což by na normálním trhu znamenalo vysoké ceny. Ty snížíme zvýšením výroby. Pokud je ale snížíme automaticky, demotivujeme to jediné, co nás může od drahých energií zachránit. Tedy zvýšení její výroby levnými zdroji, jako jsou soláry, atomové elektrárny nebo větrné elektrárny. Ke zmenšení energetického problému potřebujeme vysoké ceny, jinak ho nevyřešíme.

A pokud hovoříme o tom způsobu „zastropování“, kdy stát proplatí výrobcům zbytek mezi stropem a reálnou cenou (aby nezrušil výrobu), tak to by se vůbec nemělo nazývat „zastropování“. To je jen takový orwellovský Newspeak pro dotace zaplacené (skrze zadlužení) našimi dětmi. Super dědictví. Jak se jmenoval ten film? Dědictví, aneb K…..?

Jak se stavíte k výzvě, aby lidé v zimě stáhli teplotu na svých termostatech?
Z doby levných komunistických energií jsme v Česku navyknuti na velké přetápění bytů. Když k vám přijede jakýkoliv host ze zahraničí, tak vám řekne, že jste se zbláznili. Oni většinou mají saunu v jedné místnosti zvané „sauna“, nikoli v celém bytě. Dlouhodobě tu za minulého režimu byly dotované energie a lidé si na to zvykli. Západ si na rozdíl od nás v 70. letech prošel podobnou krizí, jako my dnes. Tehdy se naučil doma nechodit v tílku a trenkách. A je důležité, že zrovna v 70. letech. Dnešní šéfové, kteří určují a nastavují pravidla pro vytápění, jsou většinou právě čtyřicátníci nebo padesátníci, kteří se v těch letech narodili nebo byli vychovávání. Ti tak jsou na Západě od malička vedeni k jinému přístupu.

Mnoho lidí neví, že tři stupně rozdílu na termostatu jsou poměrně velká úspora. Při sražení běžné teploty v pokoji o jeden až dva stupně můžeme ušetřit i více než deset procent spotřeby.

Pět způsobů, jak ušetřit navzdory zdražování. Přesedněte na MHD, nakupujte chytře

Čtvrtek, 21. července 2022, 16:39RadilkaSpolečnost

V posledních měsících nás trápí všeobecné zdražování, které se projevuje především v nákladech spojených s bydlením a dopravou. Elektřina, plyn a benzín či nafta jsou hlavními tahouny nebývale vysoké inflace, která se promítá i od cen potravin, ale...

Jak tedy lidem vykompenzovat vysoké ceny energií?
Špatným způsobem je zlevňovat jim samotnou kilowatthodinu. Ta má být drahá proto, aby ti, kteří se mohou přizpůsobit, byli tou drahostí jednotky motivování ke snížení spotřeby, a tím pádem aby zbylo víc energie na ty, kteří se přizpůsobit nemohou. Lepším způsobem je zlevnit účet někomu, kdo si energie nebude moci dovolit ani poté, co se více oblékl a stáhl termostat. A zlevnit mu ten účet paušálním odečtem, aby i takový člověk byl pořád motivován zkusit šetřit. V tomto ohledu je vládní tarif ze sedmi osmin dobrý a z jedné osminy ne – protože jedna osmina té částky bude v průměru vyplácena právě zlevněním kWh. Chybou je, že ty čtyři tisíce korun v průměru má vláda platit do konce roku každému. Kdybychom ten objem financí zaměřili na ty nejnuznější, tak na každého z nich zbude mnohem více peněz. Teď ale budeme platit i těm, kteří s vysokými cenami jakžtakž vyjdou.

Symbolem loňských voleb se tak trochu stal slogan „Babišova drahota.“ Dnes naopak na mítincích bývalého premiéra padají slova jako „Fialova drahota.“ Do jaké míry reálně vláda ceny ovlivnila?
Vzhledem k tomu, jak dlouho trvá, než se se vládní politika promítne do cen, tak bych si troufal tvrdit, že je zatím téměř nemožné, aby se do cen už zásadně projevilo něco, co udělala Fialova vláda. Čistě kvůli tomu můžeme říct, že ta část inflace, která je přisouditelná vládě, jde za minulou vládou. Ale vládní podíl na inflaci postupem času klesá. Vládní inflací je to, že stát rozdal lidem více peněz, aniž by za ně „vyprodukovali hodnoty“ Například státní podporou v době covidu, zvyšováním počtu státních zaměstnanců, kteří mají u nás jako v jedné z mála zemí vyšší průměrný příjem než soukromý sektor. Současně je tu inflační covidové snížení daně z příjmu fyzických osob, které prohlašovala minulá vláda spolu s dnes vládnoucí stranou. Při snížení výroby i tyto peníze v rukou spotřebitelů nutně zvýší inflaci.

Ale dnešní inflace je jednoznačně – a čím dál více - tažena cenami energií. A to přímo i nepřímo, skrze vyšší náklady energií ve výrobě. Včetně potravin. U nich se sbíhají minimálně tři faktory – válka, energie, a hnojiva skrze plyn. Ale za zdražení energií české vlády skutečně nemohou.

Se stoupajícími cenami stoupá také tlak na zaměstnavatele, aby trend stoupajících cen kompenzovali zvyšováním platů. Jak by se v tento moment měly firmy zachovat?
Zaměstnavatel nemá moc šancí. Záleží, jestli i jemu stouply příjmy kvůli inflaci. Pokud ano, těžko obhájí, proč zaměstnancům nevykompenzovat mzdy. Zaměstnanec nevidí, že se náklady na energie zvedly mnohem více, a tak že ani dražším prodejem si nevydělá na zvýšení mezd. Ale lehké to nemá ani ten zaměstnavatel, který neprodává dráže. Česko má i dnes nejžhavější pracovní trh v EU, tj. nedostatek lidí. A tak sliby navýšení některých zaměstnavatelů můžou přinutit i všechny ostatní ke zvyšování.

Je tu jeden malý trik. Jelikož potřebujeme, aby inflace nezačala žít autonomním životem skrze růst mezd, tak doporučuji přidat lidem ne navýšením platu, ale vyplácením nějakého bonusu. Pokud navýšíme plat, stane se nárokovým, a příští navýšení bude od vyššího základu. Tak jako dnes při valorizacích důchodů valorizujeme nejen ty zákonné důchody, ale i jejich umělé předvolební „extra“ navýšení. Spousta firem proto volí spíše inflační bonus, na který nevzniká nárok. Tím se inflace nemusí tolik zapouzdřit. A to je důležité, protože dlouhá inflace je ještě bolestnější než vysoká inflace.  

Je ještě nějaká možnost?
Druhá možnost, jak pomoci, je na státu. Ten si může vzít příklad ze sedmdesátých let, kdy se na západě postupovalo následovně. Stát šel tehdy příkladem a snažil se nezvyšovat platy ve státním sektoru. Potom můžete jako soukromý podnikatel argumentovat zaměstnancům, že se ani ve státním sektoru nezvyšuje, tak ani my taky nemůžeme výrazně zvyšovat. Takovou vůdčí roli ale musí sehrát stát. Ten však dnes bohužel naopak hraje vůdčí roli opačným směrem, kdy naznačuje, že „normální je zvyšovat“. Pak nemá šanci ani soukromý sektor odolat.

Premiér Petr Fiala (ODS) se podle svých slov nebrání debatě o zavedení daně z neočekávaných zisků v některých sektorech. Takzvaná válečná daň je podle něj jednou z forem solidarity, k nimž vláda může přistoupit. Souhlasíte s něčím podobným?
Oddělme otázky, jakým způsobem vybrat peníze, a jestli je to skutečně válečná daň. Ten název nedává žádný smysl. Pokud chce vláda zdanit takzvané neočekávané zisky, tak by to měla nazývat správným jménem a neschovávat se za válku. Málokterý zisk je neočekávaný, a z těch neočekávaných ještě méně kvůli válce. Jediným oborem se skutečně válečnými neočekávanými zisky je asi jen výroba zbraní a pěstování pšenice a slunečnic. U jiných oborů je skutečný vliv války na neočekávané zisky jen menšinový.

Pokud bychom to nazvali správně a chtěli bychom vybírat daň ze zisků, které „přinesl vítr“, tak tam jsou dvě nebezpečí. První je, že se to špatně spočítá a že se za neočekávané zisky prohlásí i výsledek racionálních investičních rozhodnutí. Druhé nebezpečí je, že dočasnou daň už nikdo nezruší, tak jako dočasnou „solidární daň“ z příjmů schválenou před 10 lety také nikdo nezrušil. Jak říkal Reagan, nic není tak permanentního jako dočasný vládní program.

Média jsou plná zpráv o tom, jak astronomické doplatky mohou některé domácnosti čekat a ekonomové se předhání v predikování různých vývojů. Máte pocit, že si široká veřejnost dostatečně uvědomuje, co ji letos v zimě čeká?
Neuvědomuje, jednoznačně. Nebude tu jediný člověk, který by nebyl překvapen z částek na vyúčtování. Zapomíná se na to, že ani navýšené zálohy většinou neodpovídají burzovním cenám. Opět je tam velký časový mrtvý ocas mezi děním v cenách pro domácnosti a cenami na burze. Domácností se stále nedotkla současná realita a to nedej bože, aby ta ještě zdražovala. I lidé na fixech, aniž by to věděli, už částečně platí i aktuální burzovní ceny. Jen ne na účtech za energie, ale na účtech v obchodech. Je paradox, že vláda vynakládá tolik energie do ochránění domácností, ale to že drtivá většina ekonomiky fixy nemá a platí podle burzy, to jaksi uniká. Přitom kdyby se ceny zastropovaly, spíše se uleví výrobě než domácnostem, z nichž mnohé mají dnes fixy pod jakoukoli myslitelnou úrovní stropu.

Ale abychom skončili aspoň trochu v pozitivním: Ano, situace je skutečně špatná, ale ne natolik, jak se v posledních dnech šířila panika o tisíci eurech za elektřinu. To, že se v Praze prodává rohlík i za 50 korun, třeba někde v Alcronu, ještě neznamená, že cena rohlíků v Praze je dnes 50 korun. Pokud to politik lidem nevysvětlí, a naopak se veze na apokalyptické tisícové vlně, pak on je součást problému nikoli řešení.