Pondělí 2. 3. 2026 | Svátek má Anežka
Rozhovor se zajímavou osobností z našeho okolí. Advokátka, mediátorka a máma, pro kterou je právo vysněnou profesí i životní cestou, se jmenuje Miroslava Zápotočná. Je zakladatelkou vznikajícího spolku, který chce na Vysočině podporovat smírná řešení rodinných konfliktů – s důrazem na bezpečný prostor pro děti a jejich hlas.
Jaká byla vaše cesta k právu?
Jasně daná. Rozhodla jsem se už v pubertě, že na práva půjdu, abych zachránila svět. Jen jsem neměla absolutně žádnou představu o tom, jakým způsobem to udělám. Takže tenkrát mám za to, že to byla jen víra, že přece právníci dělají dobro, pomáhají lidem s ochranou jejich práv – no ne?!
Kde jste studovala a co vám studium dalo do praxe a co naopak ne?
Studovala jsem v Praze na PF UK. A víc jsem ve škole nebyla než byla. Hodně jsem pracovala – v advokacii už od prvního ročníku na právech. Vlastně jsem do práce (tehdejší největší kanceláře v ČR) nastoupila asi o 14 dní dřív, než jsem na šla na první přednášku…
Pamatujete si moment, kdy jste si poprvé řekla: „Tohle je přesně práce pro mě“? A byl někdy i čas, kdy jste o téhle cestě vážně pochybovala?
Myslím si, že někde uvnitř jsem o téhle profesi byla přesvědčená fakt od těch 11 – 12 let. Nedokážu moc říct proč – formuje a žene mě potřeba pomáhat lidem.
A je pravda, že především poslední roky dík mediaci pochybuju o té časti mého profesního portfolia, které se týká advokacie. Jsou spory, kde mi právo rozhodně smysl nedává.
Jsou to totiž lidské životy, které v soudní síni prostě nespravíte.
Advokátka, mediátorka a máma, pro kterou je právo vysněnou profesí i životní cestou. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a od začátku studia sbírala zkušenosti ve velkých i menších kancelářích i v neziskovém sektoru. Dnes působí jako advokátka, vedle právní praxe se dlouhodobě věnuje také mediaci a vzdělávání v komunikaci („Mediace lidem“) a je zakladatelkou vznikajícího spolku, který chce na Vysočině podporovat smírná řešení rodinných konfliktů – s důrazem na bezpečný prostor pro děti a jejich hlas.
Dnes působíte v Jihlavě – proč jste se rozhodla zůstat právě v krajském městě?
Po 4,5 letech v Praze mě to táhlo domů. Do města, kde víte, kam dojít pro dobrý chleba, kvalitní maso a kde vždycky večer potkáte nějaké známé (haha! To hlavně v době před dětmi). A teď je to hlavně rodina a přátelé, co mě tu drží. Neměnila bych.
Jak se podle vás liší „jihlavské“ příběhy klientů od velkých měst (Brno/Praha) – v čem jsou jiné konflikty, jiné bariéry, jiné možnosti pomoci?
Moje zkušenost je taková, že v Praze je to méně o lidech a více o byznyse. Je to víc anonymní, když žijete ve velkém městě. Tady všude někdo zná někoho, kdo zná vás a to nás velkým způsobem ovlivňuje v našem chování. Velké město do určité míry může také být „rychlejší“ v životním stylu, což se do našich konfliktů a jejich řešení propisuje – lidi mají méně trpělivosti, chtějí výsledek rychle. Jenže některé konflikty potřebují čas. Na druhou stranu větší město může nabízet větší možnosti pomoci – více odborníku, více názorů, více organizací, které pomáhají.
Co má Jihlava podle vás nejvíc „v rukou“, aby lidem v těžkých situacích pomohla systémově?
Z mojí praxe můžu říct, že sociální odbor funguje systematicky a má nastavené vnitřní procesy velmi dobře. Problém je v zatížení – s personálem se hodně bojuje na všech frontách a pracovníci mohou často být přetížení, což se pak propisuje do toho, že hodně věcí můžeme odbývat ve smyslu individuálního přístupu a zjednodušujeme si práci tím, že to bereme „tabulkově“. Jenže tady právě narážíme – žádný život není stejný, žádný lidský příběh není stejný. A pokud se někdo dostane do problémů, ať už finančně-právních (dluhy, exekuce) nebo rodinně-právních a obrací se typicky na sociální odbor, je nutné k tomu přistupovat maximálně obezřetně. Obzvlášť pokud to má dopad na děti.
Několik let učila na jihlavském gymnáziu a na SUPŠ Jihlava-Helenín, dnes dělá i občas workshopy. Foto: Radek Lavička
Jaká témata aktuálně v praxi převažují a proč zrovna ta?
Odborně se věnuji poměrně úzkým oblastem práva, takže to samozřejmě je jen můj profesní vhled – vidím nejčastější problémy z hlediska domluvy rodičů ve věcech péče, času s dětmi, výživného a vůbec fungování rodin z hlediska komunikace. To je i nejčastější kámen úrazu, na který narážíme v mediaci.
Vidíte nějaký trend, který v posledních letech sílí?
Máme strašně moc informací a neumíme s tím pracovat. Rodiče ve školách mají informace o právech dětí, právech rodičů, ale už neřeší práva učitelů, práva školy jako instituce. Máme hromadu článků o narcisech a manipulátorech, ale nikdo to neumí fakticky poznat a pracovat s tím. Mám pocit, že se nám díky sociálním sítím život smrskává do A, ale už nikdo neříká B, i když všichni tuší, že nějaké B je. Ale o C, D ...L… na to už se nikdo neptá. Takže ten trend je za mě informovanost a kvalitní informovanost. Je potřeba vědět kde, koho a na co se ptát.
Co lidi nejčastěji překvapí, když přijdou „poprvé za právníkem“ – jaké mají mylné představy?
Rychlost řešení. A to, že někdy i já jako advokát klientům soud v první chvíli rozmlouvám. Často se setkávám s tím, že když za mnou lidé přijdou, mají představu o tom, že jejich problém vyřeším jako advokát za týden, dva, max do měsíce. Jenže to nejde. Někdy na odpověď protistrany čekáme týden dva, někdy měsíc, někdy se nedočkáme. A ta druhá věc – že klientům soud rozmlouvám. Nejsem (díky mediační praxi a vhledu) takový advokát, který by šel do soudního sporu hlava nehlava, protože to velmi často není pro klienta to nejlepší řešení. Jenže to si s klientem musím na začátku vyříkat – potřebuju se umět klienta dobře ptát a ještě lépe naslouchat, abych slyšela, co skutečně potřebuje… A hlavně aby věděl, jak pracuju já – a proč radši pošlu o jeden dva dopisy/e-maily víc, protože to může daleko lepší efekt, než hned podávat žalobu k soudu. Nad tím je potřeba se s klientem vždycky shodnout.
„Mediace lidem“: co to je a proč to děláte?
Nemáme čas – jak už jsem říkala – doba je rychlá. Hřešíme na vzájemnou komunikaci. A z toho nám pak vznikají konflikty. Blbé je, když jich takhle díky (ne)komunikaci vzniká měsíce, roky celá řada, a pak to vybublá v obrovský třesk.
Neřešit konflikty je to nejhorší, co pro sebe a svoje vztahy děláme.
A tak jsem se rozhodla založit značku Mediace lidem, víc se ponořit do vzdělávání v oblasti efektivní komunikace, cílit na rodiče, protože ti vychovávají děti, cílit na učitele, protože ti vychovávají další generace. Takže Mediace lidem je hlavně založena za účelem vzdělávání v téhle oblasti. Chci, aby nám tyhle dovednosti šli lépe než našim rodičům, protože podle mě na tom všechno stojí a padá.
Proč jste se rozhodla mediaci víc popularizovat a vzdělávat o ní – co vám v Česku u mediace nejvíc chybí?
V Jihlavě už to budou 3 roky, co se snažím hodně aktivně téma mediace šířit a pořád jsem na začátku. Obecně chybí fakt informovanost širší populace o tom, co to mediace je, co to dokáže – a že to není jen to, že „taky v práci občas řešíte konflikt mezi dvěma kolegy“, takže když to říkám, tak sama v tom, co říkám, slyším, že mi v tom chybí i pokora a respekt k téhle profesi, protože to fakt není jenom o tom, že si s lidmi „povídáme“. A to zase zpět souvisí s tou informovaností o tom, jak je ta profese náročná a co vše je třeba umět, aby to lidem opravdu pomohlo.
Co je na mediaci nejcennější benefit pro lidi?
Vnímám ho v tom, že mediace pomáhá lidem, aby si o svém životě rozhodli sami. My jako lidi víme sami nejvíc dobře víme, co je pro nás to nejlepší řešení. A když máme možnost a prostor si na něj přijít sami, tak je to o to stabilnější. Pokud máte ten prostor v konfliktu s druhým člověkem, se kterým jste se před tím neshodli, tak je taková dohoda daleko víc stabilní, protože jste si na to přišli vy dva – ne soud, ne vaši advokáti, ne sousedka ze třetího patry – vy. Je to vaše dohoda. Mediátor tam „jen“ provází a nehodnotí – pomáhá tím procesem projít.
Miroslava Zápotočná se snaží aktivně šířit téma mediace. „Chybí informovanost širší populace o tom, co je to mediace.“ Foto: Lukáš Kenji Vrábel
Kdy mediace smysl nemá nebo může být i nebezpečná?
Obecně se má za to, že v případech probíhající šikany (školní mediace) nebo trvajícího domácího násilí je velmi nebezpečná, pokud se neprovede s řádnou obezřetností a péčí o oběti / sekundární oběti (často děti). Tady je třeba nejednat vůbec, odložit, nebo zvolit takové mediační postupy, aby to agresorovi víc nenahrávalo do karet.
Jak pracujete s emocemi a „výbušnými“ momenty? Má mediátor nějaké „nástroje“, když se to zvrhne?
Máme jich celou řadu – ať už procesní, nebo komunikační – můžeme využít oddělené jednání, udělat přestávku, anebo vytáhnout něco z „mediačního klobouku komunikačních technik“ a je potřeba určitě říct, že to do mediace patří.
Pátek, 27. února 2026, 10:56
Přibližně polovina učitelů ZŠ Hradská v Humpolci avizovalo, že podá výpověď kvůli sporům s ředitelkou. Do řešení situace se zapojila jihlavská školní mediátorka a facilitátorka Miroslava Zápotočná, která má pomoct zklidnit napětí, zmapovat konflikty...
Také vyučujete právo, kde vás mohou studenti vidět?
Aktuálně jsem přerušila výuku práva, protože jsem se potřebovala postarat o sebe a své zdraví a moje kapacita na to přestala stačit. Několik let jsem učila na jihlavském gymnáziu a pak na SUPŠ Helenín, ale jak jsem říkala – na podzim jsem bohužel musela vyhodnotit, že někde musím ze svých aktivit ubrat. A strašně mi to chybí. Tak občas někam jedu na pozvání s workshopem práva podle domluvy. Aktuálně Katolické gymnázium Třebíč, je to hodně individuální.
Co dnešní studenti nejvíc podceňují?
Myslím, že studenti nic. A není to jejich odpovědnost. Myslím, že často vyučující podceňují studenty. S nadsázkou! Já jsem s tím nikdy neměla problém – být ve školách s žáky a studenty je oboustranně probíhající a obohacující komunikace – všechno poznají a proto i na komunikaci učitelů je potřeba pracovat. Oni vám nic nedají zadarmo – o to větší je to výzva.
Kdybyste mohla do škol přidat jednu povinnou „životní“ dovednost, která souvisí s právem – co by to bylo a proč?
Kritické myšlení a schopnost vyjádřit vlastní názor. A to je problém – někteří učitelé vlastní názor studenta berou jako útok na svou osobní integritu a solí za to poznámky. To je podle mě špatně.
„Holčičky mi pomáhají růst – v tom smyslu, že vidím díky nim, kde na sobě ještě potřebuju pracovat.“ Kromě advokacie a mediace je Miroslava i máma. Foto: Lukáš Kenji Vrábel
Dá se učit právo tak, aby to nebyla teorie, ale skutečná prevence průšvihů?
Já to asi jinak neumím – doufám – ale tady by nejlépe zpětnou vazbu poskytli studenti. My jsme si skoro vždycky „hráli“. Potřebují si to zažít – pochopit, proč se to učí, pak si to zapamatují. Příklad – tak pokud jim chci vysvětlit procesní právo (to je to, čím se řídíme, když něco nefunguje, kde a jak se bránit, atd.), tak si zahrajeme na soudní řízení – kdo kde sedí, co kdo kdy říká, a proč, jak se překládají důkazy, apod. Tohle zažijeme, tím pádem se to daleko lépe zapamatuje (naučí) a pak se to aplikuje. Takže prvně evokace nějaké situace a pak teorie – na tomhle si vysvětlíme, že když mám na nic smlouvu z netu (nebo od AI), u soudu se klidně můžu stavět na hlavu, ale nebude mi to nejspíš stačit… Zážitek pak paměti pomůže, aby někde vytáhla teorii. Takže já „jenom“ aplikuji na výuku práva to, co o mozku víme, a co víme o tom, jak funguje život… a takhle se dá učit i trestní nebo správní právo, které je obvykle dost nuda (i pro některé kolegy advokáty).
Jak čistíte hlavu od práce a jak relaxujete, abyste měla zase sílu na další případy?
Procházky… a začla jsem plést! V zimě jsem měla nutkavou potřebu něco dělat rukama, ale na zahradu, kterou nově máme, to ještě není, takže jsem se začala podle internetu učit plést. Zaměstnám hlavu i ruce a funguje to skvěle – jen se soustředíte, aby vám neutíkala oka – zkuste to taky!
A pak se snažíme, kdykoli to jde, chodit ven, bez cíle – to je pro mě obrovské téma, dělat něco jen tak bez tlaku na výsledek, nemít cíl v počtu kilometrů, čase atd. Prostě jen jít a povídat si…
Musela jste si v průběhu praxe nastavit nějaké hranice, aby vás práce nepohltila – třeba co už si vědomě nenosíte domů?
Tohle je nikdy nekončící boj – už mám skvělou kolegyni – vedoucí kanceláře, na kterou jsem přehodila velké množství administrativně-organizační zátěže, takže to mi hlídá ona a můžu se na ní ve všem spolehnout. Takže tip pro čtenáře – obklopujte se lidmi, kterým dáte důvěru za cenu ztráty kontroly nad situací, je to velká úleva. Ale já si pořád nosím všechno. Nemůžu od sebe nikdy 100% oddělit svojí práci a věřím, že tohle mě dělá mnou – že jsem primárně se všemi mými klienty ať už těmi advokátními nebo z mediace člověk a pak až advokát nebo mediátor.
Jak se dá skloubit pracovní vytížení s rodinným životem, když jste nejen pracovně úspěšná žena, ale i matka?
Těžko. Je to věčná organizace a boj s výčitkami, že nekončím ve tři ale ve čtyři.. nebo že nemám večer sílu jet s dětmi na kolo/brusle… A myslím, že tohle je boj všech maminek, že bojujeme s tímhle vnitřním rozporem, komu dát přednost. A ještě u toho nezapomínat na sebe. V tom všem to totiž často zvládneme – práci, kamarádky, děti, domácnost, ale na sebe čas už nezbude.
Video se svolením Miroslavy Zápotočné
Pomáhá vám v práci to, že jste máma (větší empatie, trpělivost, nadhled)?
Holčičky mi pomáhají růst – v tom smyslu, že vidím díky nim, kde na sobě ještě potřebuju pracovat. A to, že na sobě pracuju, mi pak pomáhá v práci. Myslím, že jsou i hnacím motorem všech změn, které v práci dělám – nastavení času, pomoc dětem v tom, že pomáhám rodičům se v mediaci dohodnout, nebo konečně teď díky mediačnímu centru, které vzniká, přinést hlas dítěte do mediace. To bude na Vysočině velká věc. Takže děti jsou určitě obrovská motivace k tomu všemu – nechat jim tady trochu lepší a bezpečnější svět. Alespoň ten, na který já dosáhnu.
Řeknete nám tady něco víc k nově vznikajícímu spolku?
Musím obšírněji – šířím informace o mediaci na Vysočině cca 3 roky. A abych tomu šla víc (a rychleji) naproti, protože trpělivost není moje silná stránka, udělala jsem vlastní výcvik zaměřený na efektivní komunikaci prostřednictvím mediačních technik. Tím jsem si vytvořila možnost začít budovat kolem sebe tým lidí, kteří jsou schopní, znají anatomii konfliktu, můj přístup, moje hodnoty a současně jsem měla štěstí, protože některé z nich (jsou to zatím bohužel jen ženy) mají dlouhé roky praxi s dětmi z oblasti školství. A jakmile jsem se obklopila těmihle ženami, tak už jsem mohla začít realizovat svoji vizi.
Vzniká spolek, který bude podporovat smírná řešení složitých situací v rodinách při rozchodech a rozvodech, pokud jsou tím zasaženy děti.
Prostřednictvím mých kolegyň můžeme velmi efektivně zapojit hlas dítěte do mediace, aby mediátor zůstal „jen“ mediátor, tedy nestranný prostředník, a dítě mělo svého „zástupce“, odborníka, který rodičům řekne, jak rodičovský spor vnímá jejich dítě – říkejme mu třeba dětský parťák. Srážka se slovy dítěte je často pro rodiče hodně bolavá a zároveň účinná, efektivní. Cílem tedy je, aby děti měly bezpečný prostor pro vyjádření toho, jak situaci vnímají, a co potřebují. Má to spoustu specifik – třeba to, že mediátor se s dětským parťákem vůbec o kauze nebaví – dětský parťák si domlouvá rozsah všeho, co se řekne rodičům jenom s dítětem. Zájem dítěte je na platformě Mediace lidem, resp. v nově zakládaném spolku, nade všechno.
Kdyby si čtenář mohl z rozhovoru odnést jednu větu nebo jeden návyk do života, co by to bylo?
Pokládejte nepříjemné otázky a pak mlčte a poslouchejte. Komunikace je obrovská příležitost, jak se mít s lidmi kolem lépe, a máme k tomu všechno potřebné, jen se to naučit správně používat.
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
