Lidi se mě docela často ptají, co je vlastně Kambodža za rasu. Jelikož jsme si pro ni byli u městských policajtů ve Šternberku, moc nevím, co se z ní vyklube, ale pro lidi mám pár teorií, které jim předkládám podle toho, jak jsou mi sympatičtí.

Stojící v bezpečné vzdálenosti nevěřícně kroutím hlavou. I tak si, nejspíš instinktivně, zakrývám břicho. To snad nemyslej vážně? Kam se hrabou másla! Dobrá dvacítka ženských v pokročilém stadiu gravidity se doslova přetahuje o rozhodně ne sexy vypadající kojící podprdy. Nejmenovaný německý obchoďák má totiž top těhu hadry a potřeby na mimísky v akci.

Kambodža má už něco přes půl roku. Dávno přestala být tím roztomilým štěndem, za kterým se na ulici otočil úplně každej a myslím, že s ní trochu začíná mlátit puberta.

Posledních deset týdnů jsem s Kambodžou chodil do školy. Měla různý předměty jako třeba sedni, ke mně, přines, nesmiš si brat pamlsek ze země, ignoruj ten pamlsek a poslouchej mě, a tak dále. Deset týdnů je za námi, Kambodža vystudovala a zúčastnila se slavnostní promoce.

Mám dva měsíce před porodem. Čím dál častěji si představuju, jak to bude vypadat, až se nám narodí druhé dítě... Je 8:00, probouzím se do sluncem zalitého rána a skvěle vyspalá dávám pusu manželovi. Z pokojíčku slyším tlumené brrrrrm, to si tam v pyžamku potichounku hraje ani ne rok a půl starý Pepík, aby nevzbudil svého čerstvého sourozence a rodiče se mohli v klidu do osmi vyspat.

Kambodža je už velké děvče. Roste jako z vody, má za sebou už všechna očkování a pan doktor nám při posledním očkování nabízel psí známku v hodnotě čtyřiceti korun, kterou jsme mohli mít, pokud bychom zaplatili čtyřicet korun. Jelikož jsem člověk spořivý a mám pod čepicí, nabídku pana doktora jsem odmítl a fikaně jsem si řekl, že raději nechám někde vyrobit krásnou psí známku, kde bude vše potřebné srozumitelně napsáno.

Psí zápasy sleduju od té doby, co jsem si pořídil štěně fakt hodně často. Vypuknou většinou tehdy, když k nám přijde někdo se psem nebo když potkáme nějakého psa v parku. Je to vždycky neskonale krutá podívaná. Takové psí zápasy jsou skvělým zpestřením například nečekané návštěvy. Nemusím pouštět žádnou hudbu nebo dokonce televizi, stačí jen sledovat, jak si psi jdou po tepnách a případně přijímat sázky.

S mužem máme jasno. Teda ne oba dohromady, ale každý zvlášt. Což může být do budoucna docela problém, řekla bych. Z našeho ročního Josefa bude hokejista, tvrdí manžel. Brankář, abych byla úplně přesná, a aby muž při čtení této věty neprotočil panenky, jako to dělává vždycky, když házím brankáře a hráče do jednoho pytle.

Minulej víkend jsme si řekli, že si uděláme výlet na nějaký pěkný místo, kde se můžou lidi projít a pséčci proběhnout. Nebo naopak, prostě jak kdo chce. Sestava výletníků byla následující. Kuba, se kterým píšu pro Drbnu, jeho čuba Samantha, moje Terka, naše štěněcí čuba Kambodža a já.

Co my uneseme, než sneseme! Seš ňáká podrážděná, pronesl můj muž Vladimír, když mě přistihl upocenou po dvacetiminutovým urputným boji v sundávání ponožek.