Co my uneseme, než sneseme! Seš ňáká podrážděná, pronesl můj muž Vladimír, když mě přistihl upocenou po dvacetiminutovým urputným boji v sundávání ponožek.
Sice jsem ho nakonec vyhrála 2:0, ale stejně jsem si toho, kdo za to všechno může, představila jak
by mu asi bylo, kdyby procházejíc kolem zrcadla viděl nejdřív břicho, břicho, zase břicho, prsa, prsa (kde se tam vzaly?!) a pak něco, co jsem kdysi bývala já...
Taky bych mu místo prstů nasadila buřty a obula mlékárenský konve, na škodu by nebyl ani nejmlsnější jazyk světa, kterej se snaží svou neustálou touhu po těch nejkaloričtějších jídlech potlačovat, aby nebyl majitel ještě kulatější než je (jde to vůbec?!).
Zároveň bych nakupovala sušenečky a čokoládky a přála mu slyšet, jak ze špajzu volají: „Sněz si mě, sněz si mě...!" Vhod by přišly taky dvě ostrý dýky, který by se mu při každým kroku zabodávaly do kyčlí nebo obří tříkilovej šutrák v bachoru, kterej by ho neustále táhnul k zemi a kterej nejraději v noci ožívá a mění se v nikdy se neunavujícího pařmena (po kom asi).
Tak co, kdo by tady pak byl, ksakru, podrážděnej?!?! :-)
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
