(NE)OBYČEJNÍ: Kateřina Maříková z Bohuslavic a její koně dělají zázraky. Vracejí vážně nemocné děti do běžného života

Je sobotní odpoledne, do Bohuslavic vyrazilo hodně lidí. V zázemí centra Kateřina Maříková zrovna vysvětluje studentům své metody, které při hipoterapii a hiporehabilitaci používají. Pak už přichází na řadu naše povídání. A to pěkně od začátku.

Vztah ke koním Kateřina Maříková, která vyrůstala v Soběslavi v jižních Čechách, měla už od dětství. Rodinní přátelé jednou vymysleli projížďku na koních pro děti ve stáji v nedalekém Zálší, a tím to všechno začalo. Kateřina Maříková a její kamarádky pak jezdily za koňmi každou volnou chvíli, účastnily se dětských táborů. V Zálší strávily celé dětství a dospívání.

„Na táborech jsme se ke koňům dostaly i jinak, najednou nešlo jenom o ježdění. Mohly jsme je odvést na pastvinu, nakrmit, čistit je a starat se o ně. A právě tak jsem lásku ke koním v sobě probudila," vzpomíná na začátky Kateřina Maříková.

Od patnácti let se zapojila do pořádání táborů a naučila se pracovat s dětmi. Pro děti vymýšlela aktivity a vedla je k tomu, aby spolupracovaly s koňmi. „Tábory, to bylo spaní pod širákem, ranní rozcvička naboso v trávě nebo hry venku v přírodě. Tenhle život v přírodě a na vsi mě baví dodnes," dodává Kateřina Maříková.

I když by se mohlo zdát, že další volba mladé ženy bude jasná, nebylo to tak. Protože tíhla k přírodním vědám jako matematika a fyzika, šla původně studovat na vysokou školu s tímto zaměřením. Jenže po půl roce zjistila, že bude každý den v práci osm hodin zavřená v laboratoři.

„Došlo mi, že to není nic pro mě, že to není moje cesta. Vzpomněla jsem si, že nejšťastnější léta jsem zažila u koní jako jejich pečovatelka. Šla jsem na fakultu tělovýchovy a sportu studovat fyzioterapii a pomalu začala směřovat k hipoterapii," říká k tomu Kateřina Maříková.

Ještě na vysoké škole čekalo studentku osudové setkání. Díky jedné kolegyni potkala ve stáji v Praze dávnou kamarádku z koňských táborů v Zálší, se kterou se neviděly asi deset let. A hlavně se seznámila s jejím koněm Barem.

„Majitelka s ním zkoušela skoky a drezuru, ale jemu to nic neříkalo. Když s ním začaly pracovat ze země, úplně se proměnil a bavilo ho to. Začali jsme s ním dělat hipoterapii, které se nyní věnuji už dvanáct let," popisuje začátky Kateřina Maříková.

Spolu s dalšími lidmi před jedenácti lety založila centrum Mirákl. Nejprve působili v Holubicích u Prahy, kde měli asi pět let ambulanci. Děti tam dojížděly jednou až třikrát týdně. A k tomu se v létě konaly pobyty na ranči v Bezděkově na Jihlavsku.

„Jednou jsem měla skupinu klientů, které jsem znala z ambulance. A tam nastalo velké zjištění, že týdenní pobyt má stejný efekt jako půlroční ambulantní terapie. Nakonec jsme se rozhodli dělat pobyty celoročně," vypráví Kateřina Maříková.

Díky tomu, že se v Bezděkově potkali s majitelem hospodářského dvora Jiřím Kovářem, našli zázemí právě v Bohuslavicích. Tam mají vše, co potřebují. Ordinaci, ubytovací prostory a vhodný jezdecký areál včetně haly. Nakonec přímo ve vsi našla domov i Kateřina Maříková s manželem a dcerou.

„Byla to výzva pro celý tým, střídat týdenní pobyty v Praze a v Bohuslavicích. Koně si totiž potřebují dát po náročné práci pauzu, nemohou jet nonstop. Navíc jsem měla o ně docela strach a nechtěla jsem je tu nechávat samotné, co kdyby se jim něco stalo. Manžel dělá to samé, co já. Takže jsme se sem před třemi lety přestěhovali. Navíc se teď v tom volném týdnu, kdy tu nejsou děti, s koňmi dál pracuje," přibližuje fungování zařízení v Bohuslavicích Kateřina Maříková.

Zajímá mě, jakým klientům se v Miráklu věnují. Na pobyty do Bohuslavic jezdí děti do patnácti let s váhou do šedesáti kilogramů a se zdravotními neduhy, jako je dětská mozková obrna, Downův syndrom a různé další syndromy, neuromuskulárním onemocnění, ortopedická problematika, poúrazové stavy a podobně. Dvacet procent klientely tvoří děti bez určené diagnózy. Některé z nich nejsou schopny samostatného stoje ani sedu.

„V péči nemáme příliš dětí s autismem, což vyplývá z naší zkušenosti. U nich jsou totiž emoce hodně schované a kůň je umí dávat ven. Většinou tou první emocí je vztek. Pro maminku je taková situace dost náročná a my bychom tu museli mít ještě dalšího člověka, který bude pomáhat mamince zvládat výbuchy emocí jejího dítěte. Máme tak čtyři děti s autismem, kde vím, že děti i maminky to zvládnou," doplňuje k tomu Kateřina Maříková.

Centrem Mirákl prošly stovky dětí. A opravdu se tu stal nejeden zázrak. Třeba když pomohli holčičce Adélce, která podle všeho neměla vůbec chodit. Zvládla to a teď už chodí sama do školy. A podobných příběhů jsou desítky.

„Pořád mě něco překvapuje i po těch deseti letech, stává se to skoro u každého pobytu. Klobouk dolů před koňmi, co umí. V tomhle je úžasný hlavní vůdce stáda Majda. Když už já nevím, co s udělat dítětem, on to zvládne. A stejně překvapivé je to u samotných dětí. Také u nich jsou hranice otevřené. I když si řekneme, že to už nepůjde dál, i tak to jde," zamýšlí se Kateřina Maříková.

Výsledky jsou vidět po několika dnech nebo po týdnu stráveném v Bohuslavicích. „Málokdy se stane, že se při pobytu nepovede stav zlepšit. Někdy méně, někdy více. Záleží na konkrétních případech. Jedna holčička sem přišla s bolestí kyčlí, která po čtyřech dnech dost ustoupila. Měli jsme tu chlapečka, který nepoužíval levou stranu. Za čtyři dny začal zapojovat i na levou stranu," uvádí příklady z praxe fyzioterapeutka.

Dostáváme se tak i k tématu samotné rehabilitace a terapie. Jelikož před dvanácti lety bylo málo poznatků z praxe, Kateřina Maříková s kolegy se vydali vlastní cestou. Obecně se dá říct, že kůň jako útěkové zvíře potřebuje vnímat pevného vůdce stáda, který zůstane v případě nenadálé situace i v případě nebezpečí v klidu. Každý kůň není pro hipoterapii vhodný, sám musí dát najevo, co chce dělat.

Podle Kateřiny Maříkové jsou dvě cesty hipoterapie a hiporehabilitace. Jedna z nich řeší, co umí kůň. Například, zda přistoupí k rampě, je vedený z obou stran, umí nastoupit do přepravníku a podobně. Ptá se také, co umí dítě. Podle toho se zvolí poloha a v té dítě na koni svezou terapeuti.

„Naše cesta je hodně o empatii, citu, zkušenosti, individuálním přístupu. My se díváme na to, jaký je kůň a jaké je dítě. Kůň nějak dítě vnímá, spolupracuje se mnou a pomáhá mně i dítěti. Při vyšetření dítěte zjišťujeme pohybový nebo jiný nedostatek, na ten cílíme během terapie. Potom vyberu koně, který dokáže dítěti pomoci. Já se třeba snažím uvolnit manuálním kontaktem bránici dítěte a kůň také vydechne. Tam je vidět ta správná spolupráce," říká k tomu Kateřina Maříková.

Když napíšu, že v Miráklu dávají naději dětem s těžkým životním osudem na normální nebo lepší život, a jejich rodinám dávají víru v zázraky, nejde o žádné klišé. V Bohuslavicích se to opravdu děje.

„Životy mnoha klientů se točí kolem fyzioterapie a rehabilitačních pobytů. Je fajn nabídnout dětem pocit, že tady jsou schopné zvládnout více. Hrají si se zdravými sourozenci, jezdí na koni, jsou venku v přírodě. Mám radost, že můžeme dětem ukazovat cestu, jak můžou pracovat se svým tělem. A tak život nejen prožívat, ale třeba si ho i trochu užít. Mohu je dostat do vnímání, do samostatnosti, mohu je dostat do toho, aby se snažily o komunikaci. Ještě se mi nestalo, že bych u nějakého dítěte řekla, že je tak moc zavřené, že už nic neuděláme," zamýšlí se nad svým posláním Kateřina Maříková.

I přes všechno pozitivní v centru čas od času nastanou i smutné chvíle. To když některé z vážně nemocných dětí odejde. „Nebo ho musíme vyřadit z péče. S dětmi a rodinami jsme v kontaktu mnohdy několik let, a tak bývá loučení hodně smutné. Díky všem těmto prožitkům a zkušenostem jsem se začala na život dívat z jiného úhlu pohledu. Už vím, co je v životě opravdu důležité. Peníze a školy to opravdu nejsou," dodává na závěr Kateřina Maříková.