Rodáci z Vysočiny: Pavel Landovský, major Terazky, by dnes slavil 90. narozeniny

Na DAMU ho čtyřikrát nevzali 

Pavel Landovský, známý i pod přezdívkou Lanďák, se narodil v rodině zemědělského inženýra 11. září 1936 v Havlíčkově (tehdejším Německém) Brodě. Vystudoval obor nástrojář, studoval střední školu v Teplicích, konkrétně strojní průmyslovku. Pak se čtyřikrát marně pokoušel dostat na studium herectví na DAMU. Začínal jako řadový statista v teplickém divadle. V roce 1960 začal hrát v Severomoravském oblastním divadle v Šumperku, v letech 1961–1963 působil v Západočeském divadle Klatovy, 1963–1965 ve Východočeském divadle Pardubice. V roce 1966 zakotvil na jedenáct let v pražském Činoherním klubu, kde byl spolutvůrcem jeho nejslavnější éry (Revizor, Strýček Váňa).

Landovského angažmá ukončil mocenský zásah v době normalizace (1976). V roce 1978 v pražském Bytovém divadle Vlasty Chramostové hrál ve hře Play Macbeth roli Makbetha. V roce 1979 odešel na dva roky do Burgtheatru, v Rakousku pak byl nucen zůstat. Po návratu z této země hrál v letech 1990–2008 v Divadle Na zábradlí, v Národním divadle, v Divadle v Dlouhé a Divadle Hybernia. Působil také jako příležitostný dramatik, kromě divadla psal i pro Československý rozhlas.

Do svých filmů ho obsazovali režiséři jako Jiří Menzel, Jiří Krejčík, Pavel Juráček, Miloš Forman či Jan Svěrák. Hrál v řadě legendárních československých filmů, v Ostře sledovaných vlacích, Markétě Lazarové či Adelheid. Populární byl také jeho major Terazky v adaptaci Švandrlíkových Černých baronů. Z dalších filmů nesmíme zapomenout na film Svatba jako řemen, Soukromá vichřice, Penzion pro svobodné pány, Nesnesitelná lehkost bytí. Z novějších filmů si ho určitě pamatujeme coby „Mluvku" ve filmu Vratné lahve.

Musel emigrovat do Rakouska 

Rodák z Havlíčkova Brodu Pavel Landovský se zasloužil i zveřejnění textu Charty 77, protože její první opisy se podařilo Václavu Havlovi odeslat poštou poté, co Landovský ve svém autě ujel StB, která je pronásledovala. Po podpisu Charty 77 byl opakovaně vyslýchán StB, poté ztratil veřejné herecké angažmá a mohl se podílet jen na takzvaných bytových divadlech disentu. V roce 1978 byl v rámci akce Asanace vyhnán do již zmíněného Rakouska.  Od roku 1989 hrál opět doma v Československu (Česku).

V posledních letech trpěl cukrovkou a po prodělané cévní mozkové příhodě byl upoután na invalidní vozík. Pavel Landovský zemřel doma v pátek večer 10. října 2014 na infarkt myokardu. Poslední rozloučení s umělcem se konalo v kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze 17. října 2014. Pohřben je Dobrnicích nedaleko Číhoště.

Jeho manželkou byla v letech 1962–1973 dramatička a scénografka Helena Albertová. Syn Jakub je právníkem a komunálním politikem, partnerem dcery Beatrice byl básník J. H. Krchovský. 

Pamětní deska v Havlíčkově Brodě 

Pavel Landovský má od roku 2010 na svém rodném domě umístěnou patinovanou bronzovou desku. 

Z iniciativy novinářů Zdeňka Hrabici a Luboše Göbla ji vytvořil sochař Radomír Dvořák. Na tehdejší slavnostní odhalení přišel i samotný herec Landovský, kdosi na něm prohlásil, že deska na jeho rodném domě bude navěky. Jak v roce 1914 napsal server idnes.cz, k tomu se Landovský vyjádřil poměrně kriticky, protože fasáda domu nebyla v moc dobrém stavu. „No nevím, když vidím tu fasádu, asi nebude,“ prohlásil tehdy dobře naložený Pavel Landovský.

Pamětní deska jej zobrazuje ve slavných filmových rolích (Utrpení mladého Boháčka, 1969, Černí baroni, 1992), forma „policejního“ trojportrétu odkazuje k jeho pronásledování.