Počasí dnes7 °C, zítra11 °C
Pondělí 26. února 2024  |  Svátek má Dorota
Bez reklam

Ležíte a nevíte, co bude ráno, říká potomkyně Volyňských Čechů

Od začátku války neopustila Ukrajinu. Svitlana Samčišina má sice v Česku řadu příbuzných, ale Žytomyr neopustila ani v době bojů nedaleko města. Zažila tak i noc, kdy tady na jednu ze škol spadla raketa. Nyní už si podle svých slov na život ve válečném konfliktu zvykla. Na Čechy, odkud pochází její předci, však ráda vzpomíná.

Sirény už neslyší. Táhlo mě to domů, říká bývalá ukrajinská novinářka s českými kořeny

Na počátku války utekla na západ a nakonec skončila až za oceánem. Celou dobu se ale Elena Lagovská chtěla vrátit domů. Nyní je zpět na Ukrajině, kde své přátele učí češtinu. V minulosti tam dokonce založila první a jediný rozhlasový pořad v...

Usměvavá seniorka se posadí na židli a před sebe rozloží nespočet fotografií. Jsou na nich její příbuzní. Řada z nich žije v Česku, kde je šestašedesátiletá Svitlana Samčišina v minulosti navštívila. 

Nyní žije v Žytomyru, ale na své kořeny nezapomíná. O chvíli později tak začne srozumitelnou češtinou vyprávět o tom, jak se její rodina dostala právě na Ukrajinu. 

„Původem jsme Volyňští Češi. Moji předci - prababička a pradědeček - přišli na Ukrajinu v 19. století. Nabízeli tady půdu a bydlení,“ líčí seniorka.

„V Česku jsem byla naposledy před válkou“

Původně žili ve vesnici v Černihivském rajónu na severu současné Ukrajiny. Měli zemědělská zvířata, pěstovali, zpracovávali a následně prodávali chmel. Svitlana Samčišina si dodnes pamatuje statek, kde rodina žila. 

V polovině minulého století se část příbuzných vrátila zpět do Česka, někteří ale zůstali. Šlo především o ženy, které si našly na Ukrajině manžely a společně založili rodiny. 

Zapomenutí Volyňští Češi
Seriál vznikl díky finanční podpoře Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky a materiální podpoře Paměti národa. Projekt je financován z grantu Válka na Ukrajině: Rok poté. Cílem seriálu Zapomenutí Volyňští Češi je připomenout silnou komunitu Volyňských Čechů žijících na Ukrajině, jejich vazbu na Česko a život v zemi sužované válečným konfliktem. 

To platilo i pro Svitlany babičku. Ta často mluvila česky, díky čemuž se jazyk v rodině udržel. Dnes se o to snaží Svitlana, její vnoučata chodí na hodiny češtiny do prostor Žytomyrského spolku Volyňských Čechů.

 „Přestala jsem mluvit, ale pak jsme objevili spolek. Rozhodli jsme se češtinu zase učit,“ říká v prostorách spolku.

Svitlana Samčišina má dodnes v Česku řadu příbuzných. „Můj strýc žije ve Kdyni v Plzeňském kraji, teta je v Tachově ve stejném kraji a můj druhý strýc je v Kaplici v Jihočeském kraji. Tam jsou jejich děti, vnoučata a další příbuzní,“ líčí. 

Mezi příbuznými měla Svitlana Samčišina také významnou akademickou sochařku Alenu Burešovou. Ta se narodila v roce 1945 na Ukrajině, ale studia absolvovala v Čechách. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u jednoho z nejvýznamnějších českých keramiků Otto Eckerta.

Později vystavovala v Evropě i Americe. S manželem žila Tachově, kde se zasloužila o vznik městské galerie. Zemřela v květnu roku 2010. 

Volyňští Češi jsou etničtí Češi, kteří v druhé polovině 19. století osidlovali Volyň na severozápadě dnešní Ukrajiny. Podle odhadů jich bylo 16 tisíc. Některé rodiny se vrátily v 90. letech minulého století, další opustili zemi v roce 2014 po ruském obsazení Krymu. 

„Já byla v Česku před válkou, navštívila jsem festival v Mikulově. Česko je tak krásná země. Připomněla jsem si tehdy české jídlo, které je výborné. Některé recepty doma vaříme. Všude jsou navíc hrady, zámky a další památky,“ vzpomíná. 

Samčišina byla jednou z těch, kteří neutekli na západ, když začala válka. Příbuzní ji sice zvali, ale ona zůstala na Ukrajině. 

„Na začátku to bylo hrozné. Co bude, to bude, řekli jsme si. V noci jsme nespali, ale postupně jsme si zvykli. Ukrajinu jsem neopustila od chvíle, kdy válka začala,“ vypráví.

V Žytomyru byla také v době, kdy na jednu ze škol v centru města spadla raketa. Zbytky budovy tam dodnes stojí. „Stalo se to v noci. V bytě se nám otřásala skla v oknech. Hluk, oheň...,“ vybavuje si a jedním dechem dodává, že na celé situaci je nejhorší nevědění. 

Budova školy, kam loni dopadla raketa. Foto: Matěj Matoušek

„Ráno nevíte, co bude večer. Pak ležíte v posteli a nevíte, co bude ráno. Válka se dotkla každé rodiny. Někdo bojuje, někdo je dobrovolník, někdo pomáhá zraněným. Ale jak říkám, zvykli jsme si, musíme žít dál. Jestli se vzdáme, složíme ruce a budeme čekat na konec, nic dobrého se nestane,“ dodává s úsměvem.  

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto

Štítky česko, ukrajina, žytomyr, nfnz, volyňští češi, seriál, válka, zapomenutí volyňští češi

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Ležíte a nevíte, co bude ráno, říká potomkyně Volyňských Čechů | Společnost | Zprávy | Jihlavská Drbna - zprávy z Jihlavy a Vysočiny

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.