Karel Havlíček žurnalista. Uběhlo 172 let od vydání prvního Slovanu, který je považován za vrchol jeho tvorby

Karel Havlíček Borovský, vlastním jménem Karel Havlíček, se narodil 31. října 1821 v Borové u Přibyslavi. Tento český novinář, spisovatel, básník a politik je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky.  Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k druhé generaci národních buditelů. Přídomek „Borovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození, tedy od Borové. 

Havlíčkovy noviny 

Pojďme se teď podrobněji podívat na jednu z jeho důležitých aktivit - novinářskou činnost. Jméno tohoto slavného rodáka z Vysočiny je pevně spjato s Pražskými novinami, jejich redaktorem se Karel Havlíček stal na doporučení Františka Palackého a Pavla Josefa Šafaříka, ačkoliv by sám Havlíček do té doby vůbec kdy pomyslel, že by se mohl stát novinářem. První číslo pod jeho perem vyšlo 1. ledna 1846. Pražské noviny byly čtyřstránkovým vládním listem podléhajícím cenzuře a s povinností otiskovat vyhlášky a nařízení. Jinak byly relativně nezávislé. Vycházely dvakrát týdně a byly doplněny literární přílohou Česká včela.

Do Brixenu přes Batelov se zastávkou v kovárně. Před 170 let byl K. H. Borovský převezen do vyhnanství

Čtvrtek, 16. prosince 2021, 12:57Havlíčkobrodsko

Karel Havlíček Borovský. Jméno, které v naší zemi určitě netřeba představovat. A už vůbec ne lidem na Vysočině. Ve spojitosti s tímto rodákem z Borové u Přibyslavi si přesně dnes připomínáme jedno výročí. 16. prosince 1851 byl deportován do...

Tyto noviny na popularitě získávaly postupně. V počátcích měly Havlíčkovy Pražské noviny pár stovek odběratelů, po roce 1847 již na 1500. Proto mu bylo dovoleno redakci rozšířit o tři další místa, na která přišli Václav Bolemír Nebeský, František Matouš Klácel a Jan Pravoslav Koubek. Posledně jmenovaný se po Šafaříkovi stal zároveň cenzorem Pražských novin. Havlíček měl v novinách pravidelné rubriky jako Domácí záležitosti, Zahraniční zprávy, Smíšené zprávy atd. Zdroji informací byla buď pečlivě vytvořená síť venkovských dopisovatelů a četba ostatních novin českých, německých, polských nebo jihoslovanských. 

Po dvou letech, tedy v roce 1848, kdy se celkově uvolnily poměry, začaly být Pražské noviny pro Havlíčka svazující, a proto Havlíček od 5. dubna 1848 začal vydávat vlastní list pod názvem Národní noviny. Tento odvážný počin by nebyl možný bez finanční pomoci hraběte Vojtěcha Deyma, který se následně stal vydavatelem novin, ale nechával Havlíčkovi zcela volné pole působnosti. Národní noviny vycházely od 5. dubna 1848 do 18. ledna 1850. Nejdříve je bylo možné sehnat denně krom pondělí a několik měsíců k nim vycházel i Večerní list. Ten se ale neosvědčil a přeměnil se ve standardní pondělní číslo. Velmi oblíbenou byla satirická příloha Národních novin jménem Šotek vycházející od ledna 1849, ale po třech měsících ji byl Havlíček nucen úředně zastavit. Pro Šotka byly typické karikatury Stanislava Pinkase. Národní noviny se staly opozičními a kritizovaly postupy vlády směrem ke konstituci. Krom několikačlenné redakce do novin dopisovali spousty lidí, včetně Františka Palackého, Václava Vladivoje Tomka, Františka Augusta Braunera nebo Ľudovíta Štúra.

Havlíčkovy články v Národních novinách byly kvalitní, ačkoliv chvat revolučních let, nutnost rychlé reakce, zaujetí stanoviska redakce a dávaly málo prostoru na větší úvahy. Havlíček chtěl informovat věcně, vzdělávat a nepodléhat aktuálním náladám mas. Sám Karel Havlíček píše, že „…wyznati musíme, že není aučel našich Národních Nowin ten, abychom, jako holičowé obyčej míwají, jen nowé události, klepy a powěsti pro zábawu snášeli: účel náš jest wyšší, tendenční – my chceme poučiti, swobodě cestu rovnati, o zwelebení národu českého se přičiňowati,…“ Odběratelé přesáhli počet 1500, ale Národní noviny byly úředně zastaveny 18. ledna 1850 pro stav obležení v Praze a okolí. Ten byl odvolán až roku 1853.

Poté začal Karel Havlíček řešit zásadní otázky. V Praze žádné noviny vydávat nesměl, a tak se jeho redakce přesunula do Kutné Hory, kde nalezl ochotného tiskaře Františka Procházky, který se jako jeden z mála tiskařů v zemi nebál nepohodlného Havlíčka vydávat. Zároveň zde byly dobré podmínky pro distribuci. Havlíčkův plánovaný časopis Slovan měl být nejdříve suplováním za zrušené Národní noviny, ale ve finále se stal jejich náhradou. Slovan byl vydáván od 8. května 1850 do 14. srpna 1851 dvakrát až třikrát týdně pod celým názvem „Slovan – časopis věnovaný politickým a vůbec veřejným záležitostem slovanským, zvláště českým“. Na deník totiž nebylo z hlediska logistiky ani pomyšlení.

Havlíčkův časopis Slovan, který se podle mnoha názorů snažil o politickou osvětu, je dodnes chápán jako vrchol Havlíčkovy novinářské činnosti, kde se protnula vyzrálost jeho osoby, prostor, čas a možnosti pro úvahy a komentáře jako dříve v Pražských novinách a samozřejmě chmurná atmosféra doby. Slovan totiž po čase zůstal jediným opravdu nezávislým periodikem v českých zemích a byl postupně zakázán v Haliči, Bukovině, Krakově, Praze a okolí a Uhrách. 

Od roku 1851 se tlak úřadů stupňoval a Havlíček nakonec Slovana zastavil sám s vědomím, že by k tomu stejně došlo kvůli čerstvému a svévolnému zákonu. Sám k tomu v posledním čísle Slovana napsal: „Avšak této radosti nikomu jinému dopřáti nehodláme, aby „Slovana“ zapovědíti mohl: pročež sobě sami nyní zapovídáme „Slovana“ a toto číslo budiž poslední jeho číslo. Dvakráte již zapověděli „Národní Noviny“, po třetí aspoň ať se jim toho nedostane a „Slovan“ ať jest čist všech zákazův a ať se raději co přítel práva sám vyhne libovolnosti z cesty!“ 

Rodáci z Vysočiny: Před 167 lety byl K. H. Borovský propuštěn z Brixenu. Po návratu nesměl ani do Prahy a svůj život v podstatě vzdal

Středa, 27. dubna 2022, 09:23Společnost

Borová u Přibyslavi se právem může pyšnit slavným rodákem. Tím je Karel Havlíček Borovský. Jméno, které v naší zemi určitě netřeba představovat. Ve spojitosti s tímto novinářem, spisovatelem a třeba i politikem si dnes připomínáme jedno výročí - 27....

Ve svých osmadvaceti letech byl Karel Havlíček Borovský na vrcholu slávy i politického vlivu. Vlastnil největší české noviny, byl všeobecně známý, obdivovaný a materiálně zajištěný. Každá mince má ale dvě strany a bylo jasné, že jeho kritika panovníka a společnosti nebude dlouho tolerována. O dva roky později se Havlíček rozhodl, že bude žít v ústraní a že se společensky nebude tolik angažovat. Přesto byl stále trnem v oku rakouským politikům.

Proto na začátku prosince 1851 přinesl ministr Bach císaři Franzi Josefovi I. doporučení deportovat Havlíčka do Salzburgu. Pro císaře to ale nebyl žádný trest, jelikož Salzburg bylo významné město. Rozhodl, že Havlíček pojede do jižního Tyrolska, do Brixenu. 

„Měl byste se sbalit." 

„Měl byste se sbalit. Venku je zima a cesta bude ještě dlouhá." Bylo kolem třetí hodiny ranní, když policejní komisař Franz Dedera s dvěma strážníky vyzvali Havlíčka, aby je následoval. Na 16. prosinec 1851 zakladatel české žurnalistiky, satiry a literární kritiky dlouho vzpomínal. Toto datum dokonce nenáviděl; ten den byl násilně odtržen od své rodiny, práce a budoucnosti.  

V Brixenu Havlíček trpěl hlavně po psychické stránce. I přesto, že za ním pak přijela manželka Julie s dcerou Zdeňkou a společně si pronajali malebný domek se zahradou, byla mu vyplácena měsíční renta 400 zlatých a jedli z jídlo z restaurace, nebyl spokojen. Stále za sebou cítil policejní dozor, který sledoval jeho i jeho korespondenci. 

Až když Havlíček podepsal smlouvu, že nebude ve svých aktivitách pokračovat, byl po čtyřleté konfinaci propuštěn zpět do Čech. Nesměl ale překročit hranice Německého Brodu, zapovězenou měl i Prahu, kde po smrti jeho manželky vychovávali prarodiče jejich dceru. Celkově mu pobyt v Brixenu napomohl k tomu, že svůj život vzdal. Smrt ženy, odloučení od dcery i zákaz milované práce mu zhoršily zdravotní stav. Ve věku 34 let zemřel na tuberkulózu.