Obor zvířecí psychologie v posledních letech stále získává na popularitě. Jedním ze známých zvířecích psychologů, kteří působí v Praze, je Alexandr Skácel. Budou mít psí psychologové více práce až skončí doba, která přeje práci z domova? Mají psychologové zvířat pověst šarlatánů? Může pes vyhořet? A je v pořádku, když pes spí v posteli? Na tyto a další otázky odpovídá Alexandr Skácel v rozhovoru pro Drbnu.
Máte radši kočky, nebo psy?
Já jsem pejskař.
Nediskriminujete tím jako veterinář kočky?
Veterinář si může myslet, co chce a diskriminovat, jak chce, ale neměl by to poznat klient. Je potřeba být soustředěný na práci a zůstat profesionálem. Základem je spokojený pacient a z mého pracovního jednání by nemělo být poznat, jestli mám radši psy nebo kočky.
Dá se psí psychologie studovat ve škole?
Já jsem studoval za komunismu, takže to ještě nešlo, dnes je v Česku nepovinná psychologie pro studenty veterinární fakulty, v zahraničí je to pak úplně běžné studium.
To z vás dělá jednoho z prvních zvířecích psychologů v Česku, jak jste se tehdy ke zvířecí psychologii dostal?
Už na střední škole mě bavila individualita jednotlivých zvířat. Když jsme léčili zánět slinivky u pěti psů antibiotiky a u tří psů to zabralo do pěti dnů, u dvou později a u jednoho vůbec, tak mě zajímalo, čím to je. Začal jsem si toho všímat a vzdělávat se pomocí různých kurzů, po revoluci už to šlo.
Kdy jste naposled musel vyvracet, že zvířecí psycholog je nějaký šartalán, jehož léčebným metodám se nedá věřit?
To může být tak půl roku zpět, dřív to bylo častější. U svých pacientů se s tím nesetkávám, protože takoví lidé se ke mně neobjednají, ale jsou to třeba mí přátelé a známí. Ale myslím si, že podobné tvrzení lze vztáhnout i na psychology pro lidi.
Jak dlouho máte svou veterinární ordinaci na Vinohradech?
Tuhle ordinaci mám asi čtyři roky, ale už jsem se třikrát stěhoval. Po revoluci jsem byl první veterinář, který začal dělat veterinární poradenství.
Jaké úkony u vás převažují – psychologické nebo ty fyzické?
Těch úkonů týkajících se psychiky bude asi 80 nebo 85 procent. Je nás opravdu strašně málo. Dělám to i to, ale kdybych si měl vybrat, jestli budu očkovat a mačkat anální žlázky, nebo dělat psychologii, tak budu dělat psychologii. Hlavní motiv není finanční, je to proto, že mě to baví.
Zvedá se poměr lidí, kteří za vámi chodí, aby řešili psychické problémy svého zvířete?
V rámci Evropské unie jsme druzí v počtu rozvodů a zároveň v počtu domácích mazlíčků na hlavu. V obou metrikách je před námi už jen Francie. Mezi těmito metrikami vidím jednoznačnou souvislost. Ti, co jsou zklamaní láskou po rozvodech, rozchodech nebo úmrtích, mají tolik jizev na duši, že se jim nechce do dalšího vztahu. Pes nebo kočka jim partnera do jisté míry nahrazují. Pes se s vámi nerozvede, nevyhodí vás, nebude chlastat a ta jeho láska je opravdu bezpodmínečná.
Jak často způsobí psychický problém zvířete jeho páníček?
To může být asi 95 procent případů. Z nezvládnutí psa vzniká dominantní agresivita. Páníček musí být vedoucí smečky, smečkou v bytě nebo domě bereme ty, kdo tam trvale spí.
Jak mám psovi ukázat, že jsem šéf a neublížit mu tak, abychom nemuseli k vám?
Bít psa není v pořádku nikdy. Psovi se dá nadřazenost ukázat klepnutím hřbetem ruky shora do čumáku, to psům dělají matky, štěňata to nebolí, ale velmi je to poníží a pak poslouchají jako hodinky.
S jakými psychickými problémy za vámi zvířata chodí?
Nejvíc chodí psi a kočky se strachem a úzkostí. Kočky se nejčastěji počurávají. Majitelé si myslí, že kočka má třeba zánět močových cest nebo že se mstí. To může být, ale za dobu mojí skoro čtyřicetileté praxe je třeba vyloučit infekci, ale třeba i senilitu, která s věkem zkrátka může přijít. Nejčastější diagnózy u psů jsou dominantní agresivita, separační úzkost a posttraumatický syndrom. Dominantní agresivitu už jsme trochu vysvětlili, separační úzkost se projevuje štěkáním nebo kousáním věcí v nepřítomnosti majitele, tento problém může vzniknout, pokud je štěně odebráno od matky dříve než v osmi týdnech. Posttraumatický syndrom u psů vzniká, když jsou nasazení ve válce nebo jsou bití třeba alkoholikem. Těm psům, kteří jsou u policie nebo ve válce, se může stát ještě to, že vyhoří.
Jak může vyhořet pes?
Popíšu vám jeden skutečný případ. Byli dva čeští vojáci na misi v Afghánistánu. Byli ve službě a měli s sebou psa. Najednou odněkud přišla střela a jeden z těch vojáků zemřel. Ten přeživší voják měl posttraumatický syndrom a to stejné měl i ten pes, protože on měl oba dva velmi rád, byli totiž jeho smečka. Pes je v podstatě jako dítě, je na člověku závislý, jinak je bezprizorní.
Jak se projevuje pes s posttraumatickým syndromem?
Je nevyzpytatelný. Bojí se přijít a když už přijde a nechá se hladit, tak vás najednou může kousnout. Psi s touto diagnózou se často utrácejí. Jistá šance na nápravu u nich je, ale bohužel není vysoká.
Je rozumné pořídit si psa v době covidové, kdy spousta lidí pracuje z domova a psi jsou zvyklí, že jsou 24 hodin denně s páníčkem?
Odpovím jednoduše. Všichni, kteří se zabýváme psychikou psů, očekáváme velký nával.
Potřebuje pes být někdy sám?
Potřebuje. Když je vás doma šest, přijde rodina, je oslava narozenin, všude se baví lidi a křičí tam děti, tak toho bude mít pes za chvíli dost a rozhodne se odejít si na svoje místo, kde ho nikdo nebude rušit. Je potřeba rozumět psí řeči a jeho klid respektovat.
Je v pořádku, když pes spí v posteli?
V tom nevidím vůbec žádný problém. Je potřeba táhnout ve smečce za jeden provaz, pokud spíte v posteli ještě s partnerkou, musíte se spolu domluvit, jestli vám oběma vyhovuje, že je tam s vámi i pes. Zkrátka se musíte domluvit, kam pes může, ať už jde o postel, o sedačku nebo třeba dětský pokoj. Ten pes musí vědět, co může, a co ne, jinak z toho vzniká dominantní agresivita.
Skončila nějaká vaše snaha o pomoc neúspěchem?
Takových případů může být asi 7 procent. Když po páté návštěvě zjistím, že stále nejsem schopný pejskovi pomoct, pak to musím říct. Nedávno ke mně přišla paní, která svého velkého psa absolutně nezvládala. V takovém případě se pejska mohou ujmout lidé z dočasné péče a může se mu začít dařit daleko líp někde jinde.
A je nějaký případ, na jehož vyřešení jste hrdý?
Vybavuju si člověka, kterému jeho pes neustále ničil plot a utíkal. Říkal jsem mu, že je hodně pravděpodobné že pes utíká za fenami a že v tomto případě by mohla pomoci kastrace, o čemž ale jeho majitel nechtěl slyšet. Nakonec jsme se dohodli, že pes vyzkouší hormonální injekci, abychom nemuseli rovnou kastrovat. Díky této injekci psovi klesl zhruba na půl roku testosteron a choval se skoro jako fena. Takže jsme to vyzkoušeli a zjistili jsme, že pes vůbec neutíkal za fenkami, protože utíkat nepřestal ani po té kastrační injekci. Nakonec jsem musel přijet až k pánovi domů a tam jsem zjistil, že pejskovi vadila mužova partnerka, což byla taková agresivní dáma. A tehdy jsem se cítil opravdu skoro jako detektiv.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
