(NE)OBYČEJNÍ: Na Duklu jsem chodil od deseti let, říká fanouškovská legenda Ivan Jiříkovský

Myšlenka zařadit do rubriky Jihlavské Drbny Ivana Jiříkovského se zrodila krátce poté, co na sociálních sítích vzbudila veliký ohlas jeho lednová návštěva zápasu s Benátkami nad Jizerou. Příspěvek s jeho fotografiemi posbíral násobně víc „lajků“ a komentářů než běžné zpravodajství a připomenul tak, jak unikátní a oblíbenou osobností Ivan Jiříkovský byl. A stále vlastně je.

Realizace rozhovoru však nebyla úplně organizačně jednoduchá. Ivan bydlí momentálně v Domově Háj u Ledče nad Sázavou a bylo nutno vyčkat až do exhibice Oldy Válka, který v březnu v CZ LOKO Aréně slavil svoji šedesátku, aby bylo možné se s dukláckým srdcařem potkat a popovídat. Sám klub si Ivanovy účasti na exhibici moc vážil a inzeroval ho jako vzácného hosta. Velkou zásluhu na tom, že se vše vydařilo, má nesmírně ochotná Andrea Šeredová, která se stará o komunikaci Domova Háj s veřejností.

Byla přítomna i u rozhovoru, stejně jako Ivanův asistent Pavel Skála, kamarád Jan Fenz a neteř Denisa Ritterová (s přítelem), která podobně jako paní Šeredová Ivanovo vyprávění doplňovala. A jednalo se opravdu o příjemné povídání v přátelské atmosféře, o výbuchy smíchu nebyla nouze. Milý respondent nemohl mít na sobě nic jiného než mikinu s logem Dukly, s vděkem přijal i duklácký gumový náramek. Později se pochlubil šálou a kulichem ve stejné barevné kombinaci.    

„Pocházím ze Zlína,“ začíná své vypravování, „a do Jihlavy jsem se s rodiči přestěhoval na konci šedesátých let. Na hokej jsem chodil zhruba od deseti. Cestu k Dukle mi ukázala maminka, která pravidelně rok co rok kupovala dvě permanentky a se kterou jsem pravidelně na hokej chodil.“ Byla to evidentně láska na první pohled, která vygradovala v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí, kdy byl považován za neodmyslitelnou součást domácích zápasů žlutočerveného týmu.

Nyní dvaašedesátiletý Ivan možná trochu překvapivě žádný sport nikdy aktivně neprovozoval, o to vášnivěji prožíval sportovní utkání naživo nebo v televizi. „Kromě Dukly a hokeje všeobecně rád sleduji fotbal, tenis, biatlon nebo celé olympijské hry. Denně kontroluji teletext, poslouchám rádio a čtu noviny,“ a hned předkládá důkaz o výjimečném sportovním přehledu, když připomene výhru 7:0 nad Litvínovem v posledním zápase finálové série sezóny 1990/91. Tehdy Dukla Jihlava naposledy získala mistrovský titul.

Možná byste si mysleli, že rozhovor probíhá standardní cestou, kdy novinář pokládá otázky a respondent odpovídá. V tomto případě je tomu trochu jinak. Ivan je totiž je krásným příkladem úsloví „co na srdci, to na jazyku“. Často se doptával na sportovní tematiku, dokázal však velmi překvapit přímou otázkou na tělo a když byl v ráži, kadence jeho otázek byla v dobrém smyslu takřka neúprosná.

Z debaty o olympijských hrách v Naganu se tak snadno dokázal zeptat, zda jsem ženatý, koho si budu brát a zda moji snoubenku zná. I ladné přeskakování z tykání na vykání a zpět bylo kouzelné („Jsi ženatej nebo svobodnej?“ – „A koho si budete brát, pane?“). Občas mě dostal do úzkých, když jsme se v povídání dostali například k otázce, kde bydlí otec bývalého hokejisty Jiřího Dopity nebo kdy budou v televizi znovu dávat film Marečku, podejte mi pero.

V dobách své největší slávy byl Ivan lehce identifikovatelný. „Nosil jsem igelitovou tašku a v ní tužkou a notýskem, kam jsem si dělal poznámky a zapisoval všechny výsledky.“ V návaznosti na to chodil radit do jihlavských sázkových kanceláří se zaručenými tipy na výsledky zápasů. Na domácích zápasech jste o něm jednoznačně věděli. „Býval jsem hodně hlasitý, hlavně když se nedařilo,“ připouští.

Když se řekne Dukla, vybaví se mu hrdost, smysl života. A taky jména… Olda Válek, Bedřich Ščerban, Olda Bakus, Aleš Polcar, Libor Dolana, Viktor Ujčík, ale také třeba bratři Padělkovi nebo Roman Mejzlík. Blízko má ve vzpomínkách i bratrům Holíkům nebo Frantovi Musilovi, ze současných hráčů mu nejvíce imponuje Tomáš Čachotský.

Když na chvíli odhlédneme od hokeje, Ivan nejprve pracoval jako skladník v Tesle a poté v pivovaru ve sladovně. „Pivo ale moc nepiji, spíš víno,“ usměje se upřímný respondent, který zřejmě právě v práci přišel k přezdívce, pod kterou ho mnozí znají – Tonda. „Už si ale nevzpomínám, jak jsem k ní přišel,“ přiznává.   

V Jihlavě je jednou dvakrát do roka, vždy si s příbuznými udělá procházku kolem zimního stadionu. Na zmiňovaném lednovém zápase s Benátkami se v ochozech objevil po více než deseti letech. „Na tom zápase mě poznalo mnoho lidí a i já je. Moc jsem si to užil,“ vypráví. Tehdy na zápas dorazil s nynějším spolubydlícím Kristiánem.

Ti dva nejenže sdílejí pokoj, ale i pracovní náplň. V dopoledních hodinách pracují v prádelně Domova Háj, odpoledne už mají volnější režim. Asi nepřekvapí, že Ivan během něho sleduje sport. Rád má však i divadlo nebo výlety po okolí.  

Jeden takový výlet „dlouhodobějšího charakteru“ čeká Ivana a jeho kamarády zanedlouho. „Domov Háj, který sídlí u Ledče nad Sázavou, se totiž bude stěhovat do několika míst v Kraji Vysočina. Celoživotního sportovního fanouška čeká přesun do Havlíčkova Brodu, proto to do Jihlavy nebude mít zas tak daleko. A je v plánu, že by si natrénoval cestu vlakem nebo autobusem do Jihlavy, aby se mohl účastnit dalších zápasů Dukly samostatně,“ doplňuje Andrea Šeredová.

A jak dopadla samotná, již několikrát zmíněná exhibice? Nutno říct, že nad očekávání. Na Ivanovy připravené hráčské kartičky se ochotně podepisovali její legendární účastníci, samotný zápas si Ivan i s kamarádem Honzou nadmíru užili. Předali dárek oslavenci Oldřichu Válkovi i jednateli klubu Bedřichu Ščerbanovi.

Zlatým hřebem a možná tak trochu splněným snem pak byla chvíle, kdy z rukou svých hokejových idolů Ivan obdržel dres se svojí jmenovkou. Naprosto spontánně se přidala i další legenda Petr Vlk, který svůj dres z exhibice věnoval i přítomnému kamarádovi Honzovi. Jejich radost byla tak veliká a upřímná, že oba dva v nich snad museli i spát :)