Počasí dnes5 °C, zítra5 °C
Pondělí 22. dubna 2024  |  Svátek má Evžénie
Bez reklam

(NE)OBYČEJNÍ: Ve třiceti jsem si řekla, že se naučím hrát na dudy. Jejich zvuk lidé buď milují, nebo nesnáší, říká Valentýna Křížová

V Kraji Vysočina umí jen málokdo hrát na dudy. Jednou ze tří dudaček v kraji je Valentýna Křížová z Pelhřimova, která se hudbě věnuje od malička. Na dudy ale hraje teprve 10 let. Jak sama říká, i přes bohaté hudební základy byly začátky těžké. Dnes podle not na dudy zahraje prakticky cokoliv a svá vystoupení prokládá mluveným slovem. Kromě hudby má totiž v jejím životě důležité a pevné místo i lidový folklór. A o něm ráda vypráví dětem i dospělým. Přečtěte si povídání s dudačkou Valentýnou Křížovou, naší další postavou v pravidelném seriálu (Ne)obyčejní, která nepohrne ani hip-hopem.

„K dudám jsem se dostala až po třicítce, konkrétně asi ve 32 letech. Bylo to tam ale už z minulosti někde hluboko uložené, protože už v rodině jsme byli hodně navázaní na západočeský folklór, kde je dudáctví dodnes živé. Byli jsme na to navázaní hlavně tak, že jsme měli desku Hrají a zpívají Plzeňáci, kterou si mamka pouštěla furt dokola. A k tomu jsme poslouchali Český rozhlas Plzeň, kde dodnes jsou folklórní a dudácké pořady. Takže už coby čtyřletá jsem slyšela zvuk dud,“ říká Valentýna Křížová, která byla ještě před pár lety záchranářkou.

„Ve Strakonicích mě to uchvátilo."

Hudbě se aktivně začala věnovat v šesti letech, v hudebce chodila na klavír. To jí vydrželo asi 13 let. „Kontakt s lidovou hudbou byl doma neustále, zpívala maminka, zpívala babička. A specifický zvuk dud ve mně zůstal vrytý hodně hluboko. A když mi bylo kolem třiceti, tak jsme si s mamkou řekly, že bychom se zajely podívat na dudácký festival do Strakonic. Byly jsme v publiku a bylo to úžasný. A krásně se tam odráží étos národa. Všechno mě to tam uchvátilo a tam jsem si řekla, že se na dudy naučím. V té době jsem uměla na klavír, trochu na violoncello, flétnu, tak že bych si ty dudy k tomu přidala,“ vrací se Valentýna zhruba deset let zpět.

Dudy v e-shopu nekoupíme 

Nejprve dojížděla k Praze, kde hrají skotští dudáci. Je důležité dodat, že nejdřív začala hrát na skotské dudy, nikoliv na ty české. A mezi nimi je velký rozdíl. Jak jsem se od Valentýny dozvěděla, u těch skotských je velmi těžké je „ufoukat“. „Měla jsem ale doma malé děti a dojíždění bylo náročné. Tak jsem pak zavolala co Pacova, kde je na Vysočině nejbližší folklórní soubor, tam zajásali s tím, že potřebují dudačku. A propojili mě s dudáky ze Strakonic. Tak jsem začala dojíždět k Martinu Matějkovi, která má doma hned několik dud. Jedny mi na rok půjčil, což bylo zásadní, protože jinak ten nástroj neseženete.“

Všestranná hudebnice a milovnice folklóru Valentýna Křížová z Pelhřimova na dudy hraje zhruba deset let.

Dudy tedy měla doma nejprve „na zkoušku“ s tím, že uvidí, jestli se jí hra na ně zalíbí, nebo ne. „A tehdy jsme po pár dnech zadali výrobu nástroje, který mám dodnes,“ říká hudebnice z Vysočiny. 

A tak se Valentýna stala součástí folklórního souboru Trnávka v Pacově s tím, že do Strakonic dojížděla na konzultace. „A pak jsem se podle not učila hrát sama. Techniku mě naučili strakoničtí dudáci a pak už jsem byla hozená do vody. Postupně jsem začala vypomáhat jiným souborům, když bylo potřeba. Sama jsem v té době měla malé děti a začala jsem hrát sama dětem ve školkách. Dnes už v souboru nehraju, ale do školek jezdím pořád. Dnes jsem hudebně na takzvané volné noze, a když mi někdo zavolá, že chce slyšet dudy, tak se domluvíme a já přijedu,“ dodává Valentýna Křížová a ještě se vrátí do doby, kdy se na dudy učila hrát. „Bylo to strašné,“ rozesměje se.

„Hodně se mi hodila průprava jednak z klavíru, kde člověk musí dobře ovládat ruce, prsty a také noty. Člověk, který umí na klavír, tak je opravdu hodně dobře kovaný v notách. Hodně se mi hodila i průprava z flétny, protože dudy jsou svým způsobem dechový nástroj. Přesněji patří mezi nástroje, kterým se říká aerofony, je třeba, aby v něm stále proudil vzduch. Stejně funguje akordeon, varhany. Takže na dudách je nejtěžší naučit se držet stálý proud vzduchu. Tohle bylo pro mě na začátku hodně těžké, protože české dudy mají dva měchy, se kterými dudák musí umět zacházet.

Měch zvaný dmychák 

Od Valentýny se dozvídám, že první je měch v podpaží, říká se mu dmychák, ten mají třeba kováři. Dmychákem si dudák posílá vzduch do hlavního měchu, ze kterého jdou píšťaly. Valentýna upozorňuje, že vzduch do nich se musí distribuovat velice jemně.

„Třeba Skotové to mají jednodušší v tom, že mají jen jeden měch. Ty mají dudy foukací. České dudy zase mají výhodu v tom, že u hraní můžeme zpívat, pít pivo a podobně. Velmi těžké je to ale na koordinaci a souhru, aby proudil jemný, ale stálý proud vzduchu. Než jsem se tohle naučila, tak mi dudy divně kvílely, kňouraly. Znělo to strašně a děti se ze začátku bály,“ rozesmála se dudačka z Pelhřimova.

Výroba dud vyjde zhruba na 30 tisíc korun a trvá několik týdnů. Mistři dudaři často dlouho čekají na potřebné materiály.

Na začátku se hráč na dudy nejprve učí držet jeden tón a až potom prstoklad na přední píšťale, a tím se vyhrává melodie. „To je také zapeklité, protože jsou tam ruce obráceně, než tomu je u flétny. Třeba děti ve Strakonicích, co v hudebce chodí na dudy, tak se první dva roky učí hrát na flétnu. A pak si ruce musí prohodit. Já jsem do toho všeho pronikla zhruba za tři týdny, to už jsem byla schopná udržet tón. Já mám dar, že cokoliv vezmu do ruky, tak mi hraje. A když přijdu do nějakého tělesa, které hraje nějakou lidovku, tak se k nim bez problému připojím a doprovodím je. S notami jsem schopná zahrát asi cokoliv,“ zamyslí se Valentýna Křížová.

Dudy a moderna? 

Zajímá mě, jestli se dá na dudy zahrát i moderna? K tomu Valentýna říká, že dudy jsou omezené v tom, že nezahrají všechny tóny. Mají nekompletní stupnici. Takže na ně nejde hrát všechno. „Většina lidových písniček ale ano, protože vznikaly souběžně s dudami, takže k sobě skvěle pasují. Dudy dnes zažívají renesanci, jak se lidé pomalu vrací k tradicím. A hlavně středověké dudy, české ale moc ne, ty jsou opravdu lidový nástroj, který má jiné ladění, dobře zní třeba v rockových kapelách nebo v metalové muzice. Jejich zvuk patří k bubnům. Zvuk dud budí velké emoce, lidé ho buď milují, nebo ho nesnáší.“

Valentýna se rozpovídá o výrobě dud, konkrétně ty její stály 30 tisíc korun. „Nejdražší na tom je to know-how. Moje dudy vyráběl mistr dudař, pan Jungbauer ze Stodu na Plzeňsku. Takových mistrů dnes už moc není,“ posmutní.

Dudy jsou vyrobeny z přírodních materiálů – dřevo, srst, mosaz, rohy – ty je, podle dudařů, velmi těžké sehnat. „Tyto materiály nejsou moc drahé, ale spíš se cení to, když to člověk umí všechno zkompletovat. Je to vlastně taková stavebnice a uvnitř jsou takové plátky, podobné jako v klarinetu. A právě ten dělá ten zvuk tím, že se rozdrnčí. A když je málo, nebo moc utažený, tak to prostě nefunguje,“ vysvětluje Valentýna.

Kůže, která jsou součástí dud, je ze zvířat, která se vyskytují v blízkosti člověka. Hlavní měch se tedy může vyrobit z ovčí kůže, z perutiny. Dnes už se dokonce pro alergiky vyrábí dudy z umělé kůže. Jak říká Valentýna, nejlepší kůže byla v minulosti kůže ze psa, protože tolik nelíná.

Na Vysočině je zhruba 15 dudáků 

V Kraji Vysočina je zhruba 15 dudáků, z toho jsou jen tři ženy. A budoucnost českého dudáctví obecně je podle Valentýny Křížové nejistá. „Třeba můj mistr dudař řemeslo předává vnukovi. Často se takto snaží předat to v rodině. A i stát se snaží tento obor podporovat. Třeba Kraj Vysočina dudáctví zařadil na seznam nehmotného kulturního dědictví. Takže se snaží dudáctví zpropagovat a zviditelnit. Nevím ale o oboru, kde by se to vyučovalo. Naději vidím v těch rodinách, kde si řemeslo předávají. U mistrů je důležité to, že je umí nejen vyrobit a hrát na ně, ale umí je i opravit. To já sama třeba nedokážu,“ říká.

U dud se nejčastěji porouchají zmíněné plátky, ty jsou velmi křehké a naštěstí se dají vyměnit. „Jinak dudy jsou dost odolný nástroj, když jezdím za dětmi, tak si dudy hladí a drbou za ouškama. A stále drží, i když jsou už trochu vypelichané,“ rozesměje se Valentýna Křížová.

„S plněním hudebních snů nekončím." 

Tím, že před deseti lety začala hrát na dudy, u ní plnění hudebních snů v žádném případě nekončí. Už chvíli pokukuje po netradičním hudebním nástroji. „Hudební nástroje, to je u mě nekonečný příběh. Hodně mě láká naučit se na nástroj, který se jmenuje kobza. Jde o drnkací nástroj, který se používá na Valašsku. Říkalo se mu kytara Valašska a má krásný středověký zvuk. Zatím se odhodlávám, že zavolám panu Kašpaříkovi,“ směje se s tím, že takovéto netypické nástroje ji velmi přitahují.

Valentýna Křížová v současné době s dudami vystupuje velmi příležitostně. Nejčastěji jezdí do školek se svým programem Lidové zvyky a tradice. A povídání prokládá hrou na dudy. „Vždy to směřuji s ohledem na aktuální roční období, takže teď jsme si povídali od masopustu k půstu. A následně budeme dělat jarní zvyky, jarní lidové hry. Takové povídání pro malé děti mi dává smysl, protože toho mají hrozně moc a jsou děsně digitalizované. A já když se vrátím k tomu, co tu bylo a fungovalo, tedy lidová říkadla, hry, co si děti vymyslely samy, tak je to prostě funkční. Takže návrat ke kořenům je důležitý, protože dnešní doba je hodně tekutá a rychlá. A děti i rodiče jsou z toho úplně hin. A když s těmito jednoduchými věcmi přijedu, mohou si sáhnout na ty dudy, tak mi to dává smysl a děti to ukotvuje a vrací je to k tomu, z čeho jsme vyrostli,“ vysvětluje.

Valentýna Křížová vystoupí například 16. června 2024 na Farním dni v Batelově na Jihlavsku. 

Valentýna ve své práci vidí velkou svobodu, sama se nazývá potulnou umělkyní. „Ráda se zapojím do programu, který třeba daná obec má. Nemám třeba hodinovou produkci, kdy bych jen hrála na dudy. To ani nechcete hodinu poslouchat dudy. Můj program je vždy edukativní, hraní proložím mluveným slovem. Hraju během toho i na další lidové nástroje, třeba na pastýřské píšťaly,“ nastínila dudačka z Vysočiny, která momentálně bydlí střídavě v Pelhřimově a v Praze.

Hra na tělo 

Do školek se svým programem jezdí nejčastěji v brzkém jaru a v adventním období. Sama má nejraději dušičkový čas, kde je velký prostor pro lidovou magii a pro neznámo a pověsti, strašidelné historky, a to děti podle Valentýny hodně potřebují. „To často prokládám třeba stínovým divadlem. Mám ráda i advent a únorové tradice, ve kterých je hodně skrytostí. A svoje Kolo roku dělám i pro dospělé. Nově zavádím i workshopy pro pedagogy, je to zatím v začátcích. Jde o obor, který se jmenuje hra na tělo. Je to vlastně tleskání, luskání, dupání. Je to už něco jiného, než jsou ty tradice. A myslím, že to osloví zase jiné publikum a bude to velká zábava.“

(NE)OBYČEJNÍ

Život píše příběhy. Za každým příběhem je člověk. A právě o lidech je naše rubrika (Ne)obyčejní. Ta čtenářům měsíc co měsíc přináší (ne)obyčejné příběhy (ne)obyčejných lidí. 
Znáte někoho, s kým by stálo za to zajít na kus řeči a představit jeho příběh? Pošlete nám svůj tip na e-mail sefredaktor@jihlavskadrbna.cz.

Co ji inspiruje? 

A kde Valentýna Křížová bere inspiraci? Nejčastěji v různých knihách a také na internetu. „Třeba dřív, když jsem hrávala v domovech seniorů, tak ti mi sami říkali, co třeba dělávaly jejich babičky. Hodně se inspiruji i ve starých knížkách. Jednak to jsou národopisné knížky, které sháním v antikvariátech, ale čerpám i z moderní literatury, protože se teď k tomu lidi vrací. Třeba výborná je kniha Tradinář. Samozřejmě řada zdrojů je i na internetu, ty ale nemusí být úplně věrohodné,“ jmenuje Valentýna Křížová, která se částečně živí i jako masérka.

„I do masáží se snažím aktivně zapojit muziku, jde pak o zážitkové a harmonizační masáže.“

Dudáctví bylo dříve doménou mužů, dnes je tomu spíš naopak. Třeba v ZUŠ se na dudy učí určitě víc dívek. Jak redakci Drbny prozradila etnografka z třebíčského muzea Silva Smutná, na Vysočině je evidováno kolem 15 dudáků, z toho jsou to pouze tři ženy. Mekou dudáctví na Vysočině je Pacov na Pelhřimovsku a Hrotovice na Třebíčsku.

Hudba, zejména ta lidová, Valentýnu Křížovou provází celý život. Jak na závěr prozradila, ani trochu se ale nebrání jiným hudebním stylům. „V hudbě vlastně vůbec nejsem vyhraněná, ale ráda poslouchám směry, které kombinují tradiční hudbu s elektronikou. To je zajímavá fúze. Etnické zvuky a lidové zpěvy se dají nádherně navrstvit, zefektovat tou elektronikou. A jinak mám ráda všechno, od vážné hudby přes hip-hop a rap. Třeba pop ale moc nemusím, přijde mi hodně jednotvárný.“

Na druhou stranu má ale hodně ráda i ticho. Třeba po vystoupení. „To se zavřu doma a vypínám. Nebo třeba v autě, když jedu, neposlouchám nic, poslouchám jen ten zvuk auta,“ uzavírá Valentýna Křížová naše povídání.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto Valentýna Křížová, Lenka Dvořáková

Štítky rozhovor, dudy, hudba, dudačka, příběh, (ne)obyčejní, tradice, folklór, kultura, Valentýna Křížová, Pelhřimov

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

(NE)OBYČEJNÍ: Ve třiceti jsem si řekla, že se naučím hrát na dudy. Jejich zvuk lidé buď milují, nebo nesnáší, říká Valentýna Křížová | Z kraje | Jihlavská Drbna - zprávy z Jihlavy a Vysočiny

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.