Rosnička Simona Šimková se těší na miminko i na návrat do Jihlavy: Od června budou naše životy úplně naruby

V létě přijde velká životní změna. Jak tohle období prožíváš?
První trimestr byl trošku náročnější. Pracovně jsem musela fungovat jakoby nic, nikdo to ještě nevěděl. S partnerem jsme čekali tři měsíce, než to oznámíme rodině, kamarádům i v práci. Zrovna v prosinci, kdy jsem byla ve třetím měsíci, bylo mi opravdu špatně a únava byla maximální, jsem měla hodně směn na Nově. Zároveň bylo hodně moderací firemních večírků a společenských akcí, které už nešlo zrušit. Stávalo se, že jsem i pár minut před vysíláním ještě odbíhala na záchod s pocitem na zvracení. Večerní relace pro mě byly teprve oříšek. Co jsem otěhotněla, standardně jsem ve volnu usínala kolem šesté sedmé hodiny večer a během dne si potřebovala dát šlofíčka. Někdy jsem usínala za pochodu. Ani nevím jak, ale všechny předem domluvené povinnosti jsem zvládla a nikoho u toho nepozvracela (smích).

Teď to všichni vědí, už je to v klidu. A určitě už je ti lépe.
Aktuálně jsem v osmnáctém týdnu. S dvanáctým týdnem se naštěstí energie vrátila na sto procent. Únava už není tak silná, chutě jsou taky v normálu. A já si teď už jen můžu užívat, jak bříško roste před očima. Těším se, až se dozvíme, zda budeme mít holčičku, nebo chlapečka. Už jsem se vrátila i ke cvičení - samozřejmě přiměřené k mému stavu - které mi dělalo dobře celý život a teď tomu není jinak. Užívám si každý den. Ať už je pracovní, nebo volný. Oproti mému normálu jsem hodně v klidu. Když mám volno, opravdu si zvládnu jen lehnout do postele, udělat si čaj a koukat se na seriály. Nebo si pustit film, a dokonce ho dokoukat do konce. To u mě dřív bylo nereálné, jsem dost akční typ (smích). Taky se snažím pamatovat si každý detail, který se mi v každém týdnu děje. I když jde třeba o blbosti.

Co si tedy budeš pamatovat?
Třeba to, že v desátém týdnu jsem mohla jíst pouze italská rizota, lasagne a polévky. Další týden jsem přesedlala do Česka a chtěla pořád jen řízky, svíčkovou s knedlíky a kulajdu. Opravdu si užívám, že všechny ty nové věci prožívám a poznávám s mým úžasným přítelem. Když jsem měla všechny ty zvláštní chutě, byla unavená a nebylo mi dobře, obskakoval mě jako královnu. A plnil všechny moje - mnohdy až nesmyslné - požadavky. Chudák jednou jel přes půl Prahy pro kokosovou vodu, protože nic jiného jsem nezvládla s mými nevolnostmi vypít. Zrovna před pár dny jsme spolu nafotili i první společné fotografie jako budoucí rodiče. Bylo to poprvé, co jsme spolu takto stáli před objektivem. To byl také krásný společný zážitek. A věřím, že jich teď bude každým dnem přibývat.

Co tě čeká v dalších měsících?
Po pracovní stránce plánuji pracovat na Nově, co to půjde. A paralelně s tím stále přijímat i vedlejší práce mimo Novu, jako je moderování společenských a kulturních akcí a podobně. Fungovat stejně jako doteď. Samozřejmě se řídím svojí intuicí a tím, jak se cítím. Ale jelikož je práce moje zábava a trávit čas s lidmi mě naplňuje, neberu toto jako vyčerpávající aktivitu, kterou bych měla v těhotenství nějak omezovat. Kdyby ale měly pokračovat nevolnosti ze začátku těhotenství, tak tomu své aktivity přizpůsobím a jen ležím (smích).

Kdy se chystáš jít na mateřskou?
Pracovat chci do té doby, dokud mi to můj stav dovolí. Pokud bude bezproblémový průběh jako doteď, nevidím důvod, proč se s pupíkem jen válet doma. To já prostě neumím. Maluju si to zatím růžově. V plánu mám pracovat do června s tím, že 7. července máme termín porodu. Poté se ale neplánuji vracet hned po šestinedělí na obrazovku. Chci si miminko užít a nechci ho nechat maličké samotné doma.

To ale není jediná změna ve tvém životě. Vracíš se do Jihlavy.
To je jedna z velkých novinek, které v našem životě budou. Přesun do Jihlavy plánujeme v červnu. A od června budou naše životy úplně naruby. Najednou budeme tři, najednou budeme žít po mnoha letech opět v Jihlavě, najednou nebudu pracovat, ale budu doma. A to nás ještě čeká stavění domu. I během mateřské dovolené chci alespoň občas moderovat jednorázové jednodenní akce jako doteď. Přeci jen jsem workoholik a práce je zároveň mým koníčkem. Nedokážu si představit sedět pouze doma a chodit na procházky. Myslím si, že s množstvím babiček, dědečků, tetiček a plně fungujícího tatínka se to dá zvládnout. A já se tak udržím stále alespoň nějak v kulturním dění. Full time na Nově by byl s miminkem nereálný. Takto si to - alespoň zatím – maluji.

Čeká tě úplně nová životní etapa. Po těch hektických letech v centru dění. Od první brigády v Jihlavském deníku, kde jsme se před lety potkaly, jsi toho zvládla opravdu hodně.
To si možná ještě lépe pamatuješ než já, jak jsem k vám do redakce přišla jako takové nezkušené patnáctileté telátko. (smích) Dodnes jsem vám všem z tehdejšího týmu vděčná, jak jste ke mě přistupovali a že jste mi dali šanci. Díky tomu jsem si uvědomila, že to je práce, která mě baví a kterou chci dělat. Další léto jste mě tam měli zas na brigádu a po maturitě jsem měla jasnou volbu - Mediální studia a žurnalistika. Jinou přihlášku než do Brna na tenhle obor jsem si nedala. Prostě sázím na jednu kartu. Věděla jsem, že nic jiného dělat nechci. A vyšlo to.

Tam jsi se poprvé dostala také k práci v televizi.
Někteří moji spolužáci se podíleli studentské televizi Muni TV. I když jsem v té době chtěla hlavně psát, zkusila jsem to také. Ukázali mi, že práce v televizi je přesně pro mě. Bavilo mě informace prokládat natočenými záběry a rozhovory, být kreativní ve střižně, být s mikrofonem v terénu. Působila jsem také v brněnské regionální televizi a v pražské internetové televizi, kde jsem točila o zajímavostech z hlavního města. Pak jsem náhodou narazila na Novu. Koukaly jsme se s kamarádkou na bytě na Ulici, kde se objevila reklama z Novy se slovy: Hledáme právě tebe, pojď k nám do týmu. Tehdy jsem to nijak nevnímala. Druhý den na přednášce se mi to rozleželo a najednou do mě něco vjelo. Během půl hodiny jsem sepsala motivační dopis, upravila životopis a poslala ho na Novu. Do týdne jsem seděla na pohovoru, který trval asi pět hodin.

A jak víme, vyšlo ti to.
Do měsíce jsem se už stěhovala na léto do Prahy s tím, že od června nastupuji jako stážistka na tn.cz. Tam jsem psala články zpravodajské, postupně i publicistiku, točila rozhovory pro web. Jednou se stalo, že v létě bylo málo reportérů v redakci Televizních novin. Přišli si pro výpomoc právě do sekce tn.cz s tím, že potřebují někoho vyslat na jednoduchou reportáž do Holašovic. Šéfredaktor tehdy řekl: "Simona už reportáže v Brně dělala, viď. Tak pojedeš ty". A tím mi změnil život. Po této natočené reportáži si mě zavolal sám šéf zpravodajství s tím, ať to jdu zkusit k nim do Televizních novin, že ta práce byla slušná (smích). Koncem léta jsem podepsala smlouvu a do Brna se už nevrátila. Poslední ročník vysoké jsem si tak dodělávala při práci, často jsem dojížděla do Brna. Naštěstí mi na Nově i ve škole vycházeli vstříc a podporovali mě.

Zlom přišel v době covidu

Jako reportérku jsme tě vídali na televizní obrazovce několik let.
Reportérská práce byla úžasná a rozmanitá. Každý den být na jiném místě, hovořit s jinými lidmi, navrhovat a zpracovávat každý den témata, která mohou ovlivnit velké spektrum lidí. A vídat se osobně s předními politiky, ale také známými tvářemi ze světa showbusinessu a podobně. Každá cesta s kameramany na natáčení byla sranda. Nebyl nikdo ze štábu, s kým bych si nesedla. Za své doby jsem tou prací opravdu žila. Asi rok po propuknutí pandemie covidu u mě přišel trošku zlom. Ono takto když to napíšu, zní to úžasně a zajímavě, a také je!

Jenže je tam nějaké to ale...
Ale je to zároveň obrovská zodpovědnost, kterou člověk nese na zádech každý den. Nesmíte udělat chybu, musíte zachovat objektivitu v každém případě, musíte oslovit a sehnat ty správné lidi. A ne vždy člověk zpracovává témata, která mu jsou úplně příjemná. Doba covidu přinášela bohužel mnoho spíše negativních zpráv a na mě to začínalo doléhat. Jak náročný denní režim reportéra, kdy člověk hlavou pracuje vlastně i doma, tak také témata, která jsem každý den zpracovávala. A zrovna v ten moment, kdy jsem už sama v sobě začínala cítit jakousi únavu a vyčerpanost, přišla nabídka na moderaci Počasí.

Takže to bylo v pravou chvíli.
Náš šéf za mnou přišel s tím, že koncept počasí se bude měnit. Vše bude živě, půjde nově o dvanáctihodinové směny. Dříve se počasí na celý den předtáčelo a hotovo bylo během půl hodinky. A mně živé vstupy vždy šly, jak ze studia, tak z terénu. Proto se rozhodli oslovit právě mě a ještě pár dalších vhodných adeptů a adeptek z Novy. Bylo to pro mě jako čerstvý vítr. Dalo mi to zase náboj, že trošku změním své pracovní prostředí a myšlenky se budou ubírat hlavně k pozitivním tématům.

Prošli jste intenzivní přípravou, stali se z vás doslova odborníci na počasí.
Nabídka moderovat přišla v únoru, pak začala intenzivní nalejvárna. Nové studio i s novými rosničkami se mělo spustit v září. Bylo tedy více než půl roku na proškolení a přípravu. Všichni adepti na nové moderátory měli po klasické směně měli večerní školení s meteoroložkou Dagmar Honsovou, kdy nás začala od úplných základů uvádět do světa meteorologie. Opravdu jsme chodili na školení se sešity a notebooky a psali si poznámky. Průběžně nás zkoušela, jak si pamatujeme. Postupně jsme se dopracovali dál a dál. Aktuálně už dokážu docela obratně reagovat na jakékoli dotazy o aktuálním počasí, nebo o tom, jak bude a proč se takové počasí děje. Například proč je počasí na Apríla aprílové (smích)

S tím jsi musela počítat, že budeš řešit počasí i mimo obrazovku.
Ano, teď jsou úplně běžné dotazy na to, jaký bude víkend, jaké bude léto, kdy si má člověk vzít dovolenou. Slýchávám i věty jako Símo, co nám to zase děláš, taková zima venku! Je vtipné, že lidé dávají - i když ze srandy - za vinu mně, že počasí není úplně dle jejich představ. Pravidelně každý týden se s Dagmar Honsovou stále, i po roce a půl, potkáváme. Procházíme aktuální numerické modely, družice a předpovědi. Řešíme i nejčastější dotazy od lidí. Tím se naše znalosti stále prohlubují. Je toho ještě tolik, co nevíme a za meteorologa se určitě označit nemůžu. Je ale skvělé, že můžu hrdě říct: Jsem moderátorka počasí a opravdu rozumím tomu, co říkám.

Dá se říct, co je lepší? Reportér, nebo rosnička?
Nikdy to sice nebyl můj sen, ale práce moderátora počasí mě dostala a opravdu mě baví. Nešla jsem žurnalistiku studovat proto, abych jednou byla moderátorem. Nešla jsem na Novu s tím, že jednou chci být moderátorem. Chtěla jsem jen dobře dělat svoji práci a chtěla jsem být dobrý novinář. Ale toto beru jako takovou třešínku na dortu, která přišla naprosto nečekaně. Beru ji jako odměnu za ta tři odpracovaná léta ve zpravodajství. Živá vysílání mě naplňují, je to příjemný adrenalin. Člověk má oproti reportéřině čistější hlavu, i když vlastně někdy odcházím z práce i o několik hodin později než reportér. Když přijdu domů, věnuju se, čemu chci. Nezvoní mi stále telefon, nemusím nad ničím přemýšlet.

Účastí v soutěži Miss to neskončilo

Hodně jsi se zviditelnila i díky účasti v soutěži Miss České republiky. Tam jsi stále aktivní.
Poté, co jsem sama získala korunku, tak si mě v dalším ročníku adoptovali jako moderátorku a členku organizačního týmu. Například jsem zpracovala a napsala scénář pro nový koncept videí, která Miss dělá. A to ve stylu realityshow. S výsledkem byli všichni velmi spokojení. Letos vedu živé rozhovory s vítězkami 2022 na Instagramu. Za chvíli opět přijdou castingy, na mateřské potom další výpomoc z domova se scénáři k videím a podobně.

Ty jsi se ve finále soutěže objevila zrovna v době, kdy se rušily kulturní a společenské akce. Takže se i váš missí večer proměnil spíše na večírek.
Dílčí akce a soustředění byly ovlivněné aktuálními opatřeními. Je pravda, že snad každá z dívek si přála to velkolepé finále v divadle, s diváky, reflektory, zpěváky a tak. Jenže covid. Kvůli němu se termín finále přesouval hned pětkrát a finále nakonec bylo pouze v malém studiu bez diváků. Jak se říká, vše zlé je k něčemu dobré. Nakonec vznikl první nápad vysílat finále živě, dokonce poprvé i na tn.cz. Jinak můžu říct, že jsem moc ráda za tuhle část života, co se mi stala. A jak jinak - úplnou náhodou. (smích)

Vedle covidu jsi řešila i pracovní vytížení na Nově. To muselo být hektické období.
Bylo to opravdu náročné. Dívky z mého ročníku byly i o pět let mladší než já, takže ještě studentky. Na plný úvazek jsem pracovala jen já a ještě jedna finalistka. Ostatní dívky měly prázdniny, já jsem si vybírala dovolenou. Když jsem nebyla v práci, byla jsem na akcích s Miss. Kolikrát jsem opravdu lezla po čtyřech. Ono se to nezdá, ale ten modelingový život není úplně easy, což jsem zjistila také až během samotné soutěže. Málo jsem spala, měla minimum času na sebe, kamarády i rodinu. A přítel si možná rval vlasy, že s nápadem jít do Miss domů vůbec přišel (smích). Ale teď zpětně mu za to jsem vděčná. Byl to náročný půlrok, ale těžím z něj doteď. Nehledě na skvělé lidi a kontakty, které jsem během soutěže získala.

Tak věřím, že v létě si konečně užiješ nějaké to období většího klidu. Těšíš se na změnu, co tě čeká teď, nebo máš trochu obavy?
Musím říct, nic z toho mě vlastně vůbec neděsí. Vím, že mám vedle sebe partnera, se kterým, když budeme stále stát při sobě, zvládneme všechno. Dává mi obrovský vnitřní klid a pohodu. A vlastně kdekoliv budeme spolu, tam budeme doma. Ať už to bude v Praze, nebo v Jihlavě.