úterý 29. listopadu 2022 Zina

S jakýmkoliv strachem se dá pracovat, říká Jihlavačka Eliška Brtnická, která byla nominovaná na cenu Thálie

V letošním udílení cen Thálie měl své želízko v ohni i náš kraj. V nové kategorii Alternativní divadlo byla mezi pěti nominovanými také Eliška Brtnická, rodačka z Jihlavy, která nyní žije v Praze a věnuje se právě alternativnímu divadlu. Jaký to je pocit být mezi nominovanými? Co to vlastně je alternativní divadlo? Je vůbec něco, z čeho má tato zkušená performerka a akrobatka strach? Má současná "pocovidová" kultura naději na lepší zítřky? Nejen toto všechno se dočtete v rozhovoru s Eliškou Brtnickou.

Nejdřív velká gratulace k nominaci na cenu Thálie za tvoje performerské výkony. Jaké to je, být mezi pěti nominovanými v nové kategorii (od roku 2020) Alternativní divadlo?
Děkuji, je to samozřejmě moc příjemný pocit a jsem za to vděčná. Pro mě to bylo hlavně dost velké překvapení. Byla jsem nominovaná za inscenaci Hang Out a vůbec by mě nenapadlo, že performerský výkon v rámci toho je nějak výrazný. V alternativním divadle obvykle tvoříme autorsky, tzn. od nápadu přes umělecký výzkum vzniká nějaký scénář a to pak autor často i sám hraje, což je můj případ. Samozřejmě na tom pracuju s dalšími lidmi, kteří mi pomáhají s určitou odbornou věcí. V rámci Hang Outu si myslím, že se nám hodně povedl zrovna scénář, na kterém jsem dělala s Viktorkou Knotkovou, a celkově tu inscenaci vnímám spíš skoro jako audio dokument a svoji performerskou část trochu jako doplněk toho audia. Takže nominace za to mě opravdu překvapila!

Ocenění jsi nakonec nezískala. Mrzí tě to? Cenu Thálie obdržela Nela H. Kornetová. Jak hodnotíš její práci? 
Pro mě už je ta nominace dostatečné ocenění, takže nemrzí. Vlastně je pro mě oceněním už to, že Thálie zavedla kategorii Alternativní divadlo, to je pro náš obor docela podstatné, protože se o něm dozví i lidi, kteří to neznají, což jsou noví potenciální diváci.

Všechny nominované znám osobně, kromě právě Nely Kornetové, takže nemůžu moc hodnotit, ale znám také i většinu členů poroty, a ta má moji naprostou důvěru.

Eliška Brtnická je performerka, choreografka, dramaturgyně a režisérka. Vystudovala obor nonverbální divadlo na pražské HAMU, kde v roce 2018 dokončila doktorské studium zaměřené na současný cirkus.

V roce 2010 založila soubor Cirkus Mlejn, pod jehož jménem vytváří své projekty. V roce 2017 absolvovala na prestižní francouzské cirkusové škole CNAC v Châlons-en-Champagne celoroční kurz cirkusové dramaturgie. Dlouhodobě se zabývá uměleckým výzkumem na poli současného cirkusu. Působí také jako dramaturgyně mezinárodního festivalu Fun Fatale.

V roce 2022 byla nominovaná na cenu Thálie v kategorii Alternativní divadlo za inscenaci Hang Out. 

Narodila se v roce 1983 v Jihlavě, je matkou dvou dětí. 

Věnuješ se alternativnímu divadlu. V medailonku u nominace stojí, že jsi experimentátorka, performerka a akrobatka. Můžeš nám v několika větách představit, jaké všechny aktivity vlastně děláš? 
Mojí hlavní aktivitou je ta autorská tvorba v oblasti fyzického divadla, tance, současného cirkusu. Zabývám se hlavně uměleckým výzkumem, který je součástí každé tvorby. Znamená to, že se člověk zabývá nějakým tématem, dělá rešerše, experimentuje, třeba rok nebo i dýl, a průběžně z toho vznikají nějaké menší umělecké výstupy (ne nutně scénické) a nakonec i výsledná inscenace. Mezitím hraju inscenace z minulých let a organizuju festival Fun Fatale. 

Ono to někdy vypadá podivně, jak někdo může být tolik věcí najednou, že jo. Já jsem si to kdysi u některých umělců taky říkala, ale ono je to trochu jinak. V umění se ty role prostě prolínají a v alternativním divadle snad úplně nejvíc. Chcete něco vytvořit, tak to děláte od začátku do konce, protože kultura penězmi neoplývá. A tím pádem pak zastáváte více rolí, které se prostě časem naučíte. 

V inscenaci Hang out, díky níž jsi byla nominovaná na cenu Thálie, se pohybuješ v „odvážných, fyzicky náročných a riskantních akcích na římsách a fasádách domů, na mostních konstrukcích nebo na lešeních a jeřábech či plošinách“. Podle popisu jde hlavně o vzpomínky na dětské experimentování se strachem. Překonáváš i ty ve svých třeba nových inscenacích strach? Připouštíš si, že by se ti mohlo něco stát?
Ta inscenace funjuje jako „audio walk”. Diváci dostanou bezdrátová sluchátka, prochází určitou trasu s průvodcem a poslouchají námi vytvořenou dokumentární koláž z různých rozhovorů dospěláků o tom, co nebezpečného podnikali kdysi venku jako děti. Sledují přitom mě, jak se pohybuju někde v dálce na nějaké střeše apod. Každý si vybaví, co šíleného podnikl kdysi on. Já ten strach v téhle inscenaci taky překonávám samozřejmě, i když se snažím neriskovat. Trasu procházím několikrát předem. Vím, kam můžu a kam ne a zvykám si. Při představení už je to pak většinou v pohodě, bojím se spíš předtím během zkoušek. V ostatních inscenacích se, přiznám se, moc nebojím. Možná trochu ve Fish Eye, kde lezu po přísavkách na sklo. Musím pořád koukat, jestli se nějaká nepovolila. Stát se může kdykoli cokoli. Ale pořád mám nějak pocit, že se ta rizika obecně dají hodně eliminovat. 

Vím o tobě, že ráda experimentuješ, třeba lezením na komíny. Je něco, čeho se opravdu bojíš a do čeho bys nikdy nešla? Máš vůbec nějaké hranice? 
Ty situace jsou strašně různé i s těmi komíny. Tady na jihlavském pivovaru je vysoko na střeše takový nízký komín. Ten pocit tam, je dost bezpečný, protože kousek pod tebou je střecha, takže i když jsi vysoko, nebojíš se. Na komíně v Trutnově jsem měla docela respekt, nahoře jsem použila sedák, přestože jsem byla asi níž, než tady v Jihlavě, jenže ten komín šel od země. Pod tebou je prostě „díra” až na zem. Já bych asi nešla třeba do toho, kdyby byl ten žebřík hodně zrezlý, to může být nebezpečný i kousek nad zemí.

Ceny Thálie 2022 byl 29. ročník udílení Cen Thálie, které udílí Herecká asociace za mimořádné výkony či celoživotní mistrovství v oblasti jevištního umění.

Předsedové oborových porot v činohře, opeře, baletu, muzikálu a operetě, alternativního divadla a loutkového divadla vyhlásili 34 nominovaných osobností 8. září 2022.

Jednou v Plzni jsem zase přecházela po takovém tlustém železném trámu mostní konstrukce nad vodou. Ten trám měl snad půl metru na šířku, ale pod ním byla řeka a jak tekla, tak ten oční vjem hrozně rozhazoval rovnováhu. Myslela jsem, že to nepřejdu. Musela jsem koukat před sebe, a ne na nohy, kam šlapu. Pak to šlo (smích).

„Mně pomáhá nekoukat dolů." 

Řada z nás má v sobě zakořeněný strach z výšek, z uzavřených prostor, řada rodičů je možná někdy až zbytečně úzkostná, co se týče jejich dětí. Dá se s takovým strachem, třeba z výšek, pracovat? Pokud ano, tak jak?
Já myslím, že se s tím dá pracovat. Když jsem ještě učila vzdušnou akrobacii, spousta lidí měla zpočátku strach. Většina z nich si zvykla postupně. Zkoušíš to nejdřív kousek nad zemí, pak o kousek výš a tak dál. Když jsi ve výšce často, už ti to nepřijde. Pak jde asi i o to, že pokud jsou kolem mě věci, kterých se dá chytit, tak já jsem v pohodě, jsem zvyklá se držet rukama. A když jsou děti zvyklé z prolézaček lézt, držet se a koukat, kam šlapou, taky pak mají větší pocit jistoty, když se dostanou vysoko. Mně případně pomáhá nekoukat dolů, ale na to, co dělám, kde se chytám a tak.

Jsi matkou dvou dětí, synů. Pozoruješ už teď u nich nějaké herecké nadání?
(Smích). Já asi sama herecké nadání nemám! Spíš jsem se k tomu nějak dopracovala skrz pohyb, ale já bych se ani nenazvala herečkou. Synové se zatím profilují jako hasiči a rytíři. Docela dobří herci jsou pak ve chvíli, když jde o sušenky.

Jako svou profesi sis zvolila alternativní divadlo. Dříve jsi aktivně sportovala. I teď, ve svých představeních, předvádíš pro mnohé extrémní sportovní výkony. Je i tvoje zkušenost se sportem důvodem toho, že jsi šla studovat svůj obor? Dobrá fyzická kondice je určitě nutností…
Ano, určitě to z toho vyplynulo. Já jsem šla studovat pohybové divadlo, protože jsem ten pohyb pořád nějak potřebovala. Zpočátku to bylo zvláštní, jakmile se dělalo něco pohybového, co mě nevyčerpávalo, co bylo o nějakém jemném pohybu, bylo to pro mě mnohem težší zpracovat než silové věci. Nějak asi potřebuju svalové napětí, ale s věkem se to lepší (smích). 

„Mám ráda nedivadelní prostory." 

Jak vypadá tvoje fyzická příprava na představení?
Jako těsně před představením? Většinou je to tak, že se představení od rána připravuje. Já instaluju scénu, technici světla a zvuk. Pak si dáme nějakou zkoušku. V každém prostoru je to potřeba adaptovat. Já mám navíc ráda nedivadelní prostory, takže na každém místě představení vypadá trochu jinak. Někdy jezdíme i den předem. V případě hang Outu i tři dny. Těsně před představením jsem většinou už dávno zahřátá ze zkoušky. Někdy se trochu protáhnu, ale spíš se snažím zkoncentrovat.

A jak probíhají samotné zkoušky v divadle? Předpokládám, že řada věcí se opakuje, máte je nazkoušené, ale určitě je tam i prostor na improvizaci. V jakém to je poměru?
To záleží na typu inscenace, některé jsou nazkoušené pohyb od pohybu, jiné jsou založené na principu a tam je pak prostor pro improvizaci. Pak to opět souvisí s těmi nedivadelními prostory, které často využívám. Hang Out se oderává venku na růzých budovách, mostech, komínech. Cestujeme s tím a nikde to není stejné, vždycky se to musí vymyslet tak trochu znova. Míváme na to tak ty tři dny. Spousta choreografických částí je improvizovaná, fixuje se trasa spolu se zvukem a pozicí publika.

Měla jsi za svou kariéru nějaké větší zranění, zlomeninu? 
Měla jsem dvakrát zlomený pravý nárt. Pokaždé se to stalo tak, že jsem z něčeho seskakovala a špatně doskočila. Jednou na konci představení a jednou na zkoušce. Nejspíš únava...

Jsi rodačka z Jihlavy, řadu let už bydlíš v Praze. Jak často jezdíš do Jihlavy? Chystáš tady v nejbližší době nějaké představení?
Jezdím sem docela často, jednou až dvakrát za měsíc. Říkám sem, protože jsem teď tady na festivalu dokumentárních filmů, na ten jezdím každý rok. Hrála jsem tu nedávno Fish Eye ve foyer Horáckého divadla. Většinou ale hraju v Diodu nebo někde venku. V prosinci bych měla hrát na náměstí v rámci předvánočního programu.

Jak hodnotíš celkovou úroveň českých divadel, nejen těch alternativních? Po covidu řada lidí přestala investovat do kultury. Pozoruješ úbytek i u vás? Myslíš, že se kultura zase nějak vzchopí a čekají ji lepší časy?
Diváků teď chodí méně, všichni šetří, to je pochopitelné. Koná se ale i spousta akcí zadarmo nebo v Praze se teď rozšiřuje systém „zaplať, kolik můžeš”, to se mi zdá super. My jsme částečně financovaní ze státního rozpočtu. Celé by to bylo na dlouhé povídání, ale ta situace není moc dobrá. Za covidu se s kulturou nakládalo jako s něčím, co nepotřebujeme, což je ale velký omyl. Umění reaguje na aktuální situaci, je angažované, konfrontační a vytváří dialog, a to je prostě pro společnost potřeba. 

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto Vojtěch Brtnický, Iva Kohoutová

Štítky Thálie, divadlo, altentativní, akrobacie, pohyb, performer, Eliška Brtnická, Jihlava, Praha

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.