Moji milí Drbňáci, jak jsem slíbila, tak plním. Vzhledem k tomu, že náš termín porodu se nezadržitelně blíží, tak je třeba si trošku zopakovat, jak se dá taky rodit a podívat se na náš první porod našeho milovaného Maťoura.
Když jsem se doma zmínila o tom, že se budu na toto téma zaměřovat, tak Zbyňďulín prohlásil, že takhle to nejde a musí tu „hrůzu“ popsat i on. Takže dnes se můžete těšit na dvojí pohled. Znáte to, i když jste tam oba byli, vždycky to každý bude popisovat jinak. :-)
Náš milovaný synáček je dítě svatební noci. Dobře, máte pravdu. Svatební noc je přežitek, a i u nás to tak bylo, že nevěsta usnula ještě dříve, než dolehla do postele. Ale vzhledem k tomu, že jsem to tak nějak předpokládala, tak jsme si to pojistili a Maťour je dítě poslední svobodné noci. Takže jsme se vlastně brát museli. :-)
Oficiální termín porodu byl v pátek 13.3.2015, což bylo úplně super, neboť oba se Zbyňďou máme číslo 13 rádi a ještě k tomu to bude pátek. Lepší datum jsme si nemohli přát. Celé těhotenství probíhalo absolutně bez problémů, jen ty ranní nevolnosti trvaly až do konce sedmého měsíce. Ale jak víte, můžou trvat i déle (zatím žádná změna a blbě mi je pořád i na konci osmého měsíce). V pátek 31.1.2015 byl můj poslední pracovní den před nástupem na mateřskou dovolenou. Už to bylo jen takové formální, obcházela jsem všechny kolegy, dávala si pusinky na rozloučenou, dostávala dárky a taky si trošku pobrečela. Přeci jenom jsem opouštěla opravdu skvělý kolektiv.
Kolem dvanácté jsem přijela domů a čekala mě další šichta. S manželem jsme právě dostavěli dům, a byl tak akorát na nastěhování. Takže celé páteční odpoledne jsem kupili a kupili naše věci do krabic, beden a kufrů a postupně je ze čtvrtého patra bez výtahu stěhovali do našeho hnízdečka lásky. V pátek jsem poprvé a naposled přespala u tchyně s tchánem (znáte tu reklamu na IKEU, jak se vrací z chalupy a líbají matraci, že už ji nikdy neopustí, tak asi tak jsem se cítila :-) ) a v sobotu 1.2.2015 jsme slavnostně skládali postel a měli první společnou noc v našem domě. Ani nevíte, jak jsme byli šťastní, že jsme to stihli a zvládli jsme se nastěhovat ještě před porodem.
Neděle 2. února 2015: Umyla jsem všechny okna. Vím, že se to nedoporučuje, ale mě bylo fakt fajn a začala jsem skládat kuchyň. Ty bedny nebraly konce, a tak jsem ji asi 4x přeskládávala (do dneška ji ještě občas přeskládám, protože v jiném šuplíku by dané věci určitě bylo lépe :-) ).
Pondělí 3. února 2015: Jedu si do Jihlavy vyzvednout svoji maminu. Celý týden mi pomáhala nastěhovat zbytek. Vypraly jsme a vyžehlily všechno oblečení, zvládaly jsme i tři pračky denně a kolikrát jsme žehlily i v tandemu.
Asi ve středu 5. února mi začaly mé už tak oteklé nohy natékat ještě víc. Přisuzovala jsem to tomu, že jsem celý den na nohách a nejsem na to zvyklá. Jenže v pátek už jsem je měla tak oteklé, že jsem myslela, že mi prasknou. Každou hodinu mi je mamka mazala alpou a pořád jsem jen ležela s nohama nahoře. Ale bohužel mi nic nezabíralo.
V sobotu jsem odvezla maminku na autobus domů a začala hledat na internetu babské rady, co na otoky. A zároveň jsem si k tomu změřila tlak. Mám syndrom bílého pláště, to znamená, že v ordinaci u lékaře mi nikde nenaměří správný tlak, vždy je extrémně vysoký (např. 160/90) a tak jsem měla za úkol si ho každý týden měřit. Standard byl maximálně 135/85, ale bohužel tentokrát se jsem si i doma naměřila 160/95 a začala jsem být mírně nervózní. Okamžitě jsem začala komunikovat s panem Googlem a hledat, co se se mnou děje. Ale pořád jsem se uklidňovala, že je to jen tím, že jsem to přehnala a prostě jsem se uhnala. Jenže v neděli můj tlak ještě stoupl na 180/110 a přestávala jsem cítit Matýskovy pohyby. Čekala jsem až do pondělí a hned ráno volala doktorovi, který mi řekl, že mám okamžitě přijet. Gynekolog mi řekl, že mimčo se zdá být v pohodě, ale že mě pro jistotu posílá do nemocnice na lepší ultrazvuk, aby mi naměřili ozvy, které se mu nedaří na 100% naměřit.
Mírně jsem se uklidnila a přejela do jihlavské nemocnice. Pořád jsem měla pocit, že se nic neděje, a tak jsem zaparkovala na nejdražším parkovišti, že si mě jen zkontrolují a já pofrčím domů.
Na velkém ultrazvuku mi však ošetřující lékař oznámil, že jsem se zcela jistě spletla a že nejdu jen na obyčejnou kontrolu, ale je to na hospitalizaci a odešel. Mně okamžitě vyhrkly slzy a díky bohu, že tam byla sestřička, která mi vysvětlila, co se vlastně děje. Že je to pouze hospitalizace na pozorování. Že mají podezření na preeklampsii a že se miminku nedaří tak, jak by se mělo.
Takže jsem se najednou ocitla na pokoji v nemocnici, napíchlá na kapačkách a nevěděla jsem, co mě čeká. Jediné, co jsem s sebou měla, byly doklady, mobil a ten špatnej pocit, že parkuju na placeným parkovišti už asi čtyři hodiny. Volám domů Zbyňďulínovi, že si mě tu nechali a ať mi sbalí nějaké věci do nemocnice, že ani nevím, co potřebuju, protože jsem v nemocnici nikdy nebyla a ať si s sebou vezme taťku a odvezou mi auto.
Asi za dvě hodiny mi sestřičky přinesly kufr. Ona byla totiž chřipková epidemie a byl zákaz návštěv ještě k tomu všemu, takže jsme se Zbyňďou nemohli ani vidět. Každopádně po dvou kapačkách jsem opět začala Maťoura cítit, jen ten tlak mi neklesl. Chodili mě měřit každou hodinu a průměr byl asi 200/115. Paradoxem je, že jsem se cítila úplně skvěle a byla jsem schopná jít běžet maraton.
PŘEDCHOZÍ A NÁSLEDUJÍCÍ DÍLY ČTĚTE zde.
V úterý 10. února jsme odpoledne měli se Zbyňďou objednaný předporodní kurz. Takže jsem si oblíkla růžový župánek, co mi zabalil, a šla se školit. Dalším paradoxem bylo to, že tam i přes chřipkovou epidemii manžel mohl a normálně jsme byli spolu. Asi v pět kurz skončil a já šla zpět na pokoj. V šest mě odvedly sestry na pravidelné měření ozev a začal masakr. Křivka se nám nedařila natočit, a tak asi po hodině, kdy jsem se musela otáčet na posteli jak kuře na grilu, mě převezli na porodní sál, aby mě naměřili tam a já nebrzdila provoz v sesterně. Asi v osm večer jsem volala Zbyňďovi a vše mu do podrobna popsala. Snažil se mě uklidnit.
Po dalších třech hodinách, kdy jsem pořád ležela na křivce a každou chvíli za mnou chodili doktoři a sestry s tím, ať se otočím, jsem už nutně potřebovala na WC. Ani nevíte, jaký to byl problém, ale nakonec mě pustili, ale hned jsem se musela vrátit na měřicí přístroj. Po tom, co jsem viděla pohledy doktora, jak kroutí hlavou nad křivkou, jsem už pro jistotu psala manželovi, že se asi něco chystá, ale že má být v klidu. No, a o půlnoci doktor prohlásil pro mě nezapomenutelnou větu: „Tak to ukončíme!“
V ten okamžik jsem nevěděla, co mám dělat a začala jsem se bát. Nedokázala jsem si představit, že najednou teď budu rodit, že přijdou porodní bolesti. „Panebože, vždyť já vůbec nevím, jak se rodí, co mám dělat. Tohle všechno jsem měla nastudovat až v následujících čtyřech týdnech, kdy budu doma odpočívat.“
Zavolala jsem Zbyňďovi a s klidným hlasem mu oznámila, že rodíme. Ať je hlavně v klidu, sbalí mi tašku do porodnice (část věcí je nachystaných v pokojíčku) a opatrně jede za mnou do porodnice.
Mezitím jsem podepisovala spoustu lejster a hlavně vyplňovala dotazník na jména, který jsme taky chtěli vypsat se Zbyňďou, a ještě se finálně dohodnout na jméně holky, které stále ještě nebylo 100% jasné. Smůla, zůstalo to na mně.
Až jsem všechno vyplnila, tak mě vezli na porodní sál, a to už jsem začala být nervózní a pořád jsem čekala, že mi dají nějakou injekci nebo tabletku na vyvolání porodu. A byla jsem strachy bez sebe, že ty porodní bolesti určitě nevydržím. Jenže najednou jsme zahnuli doleva. Tam jsme na předporodním kurzu nebyli! A vtom mi to došlo. „Holka, ty porodní bolesti mít nebudeš, jdeš na císaře.“ Ani nevíte, jak se mi částečně ulevilo, ale na druhou stranu mi problesklo hlavou: „Co sakryš obnáší císařský řez?“ To jsem totiž taky ještě nestudovala. :-)
Bylo to úplně v pohodě, prvních 15 minut se mi snažili najít žily, aby mi napíchli vše, co potřebují. Pak už to šlo jedna dvě. Snad za 5 minut už jsem slyšela, jak malý brečí. Vtom přišel Zbyňďa. Ani nevíte, jak jsem si oddychla, že to stihl a přijel v pořádku!
Pracovní název pro Matese byl Pepík, a tak když nám ho přinesli ukázat, tak jsme oba dva dojatí k slzám řekli „Pépík“. :-) Okamžitě jsme se zarazili, ale mohli jsme si za to sami, protože jsme celých devět (no vlastně osm měsíců) mluvili o Pepíkovi.
Takže můj závěr a pocit z porodu? Jsem sice matka dítěte, ale nevím, co to jsou poslíčci a porodní bolesti. Císař je úplně v pohodě, už ten den jsem si stříhala nehty na nohách, protože ten den, co jsem porodila, jsem byla objednaná na manikúru a pedikúru, abych vypadala, a tu ostudu s dlouhýma nehtama na nohách jsem nemohla dál vydržet. Cítila jsem se fajn, nic mě nebolelo a ani oblbováky jsem nepotřebovala. Za mě to bylo OK, sice trošku rychlejší, ale vše dopadlo dobře a Maťour se nám narodil tři dny před třicátými narozeninami, takže mi splnil dva tajné sny. Zaprvé je vodnář, a né ryba, a za druhé jsem porodila před svojí třicítkou. :-)
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
