NA ROZTRHÁNÍ: To nevymyslíš…

Pondělí 4. dubna: Vím, že jsem vám slíbila, že o svých nevolnostech už nebudu psát, ale co jsem doma, tak jen (omlouvám se za výraz) bliju a bliju. V sobotu to začalo, v neděli to bylo ještě horší a dneska? To už bliju i z vody. Zbyňďulín se na mě jen podívá a já už běžím. „Proboha, snad na něj nejsem alergická!“ :-) Hihi, to snad ne. Ale nikomu bych to nepřála, za tři dny jsem zpět na své původní předtěhotenské váze. „Páni, to je dietka, ale doktor mě asi nepochválí,“ pomyslím si.

Celý den sbírám energii k tomu, abych odpoledne mohla jet na mojí oblíbenou odpočinkovou hodinku u kosmetičky Martinky. Je to relativně OK, tak Maťoura odevzdávám na hlídání k tetě a s úsměvem na tváři frčím k mému oblíbenému „odpočinku“. S Marťou řešíme všechno možné, vymýšlíme i nemožné, jak poznat, jestli to bude Pepina, nebo ne, ale samozřejmě jsme na nic stejně nepřišly. :-)

Taky vám ta hodina kosmetiky vždycky tak uteče? Sotva jsem zavřela oči, tak už je hotovo! Objednávám se na další měsíc a odjíždím autem domů. Ještě pořád mi není moc dobře, ale jsem ráda, že jsem to vydržela bez jakéhokoliv navalování. Představa, že bych to tam Martince znečistila, je opravdu nemilá a byl by to pěknej trapas... Mé nevolnosti se však za jízdy zhoršují, a já přemýšlím, jestli vůbec dojedu domů. „No jasně, že to dám!“ ukliďnuju sama sebe a prodýchávám.  

Už jste někdy jeli v autě, bylo vám blbě, a ještě jste u toho řídili? Ne? Tak si to představte. Neustále se přemlouváte, a v tom okamžiku vjíždíte do tunelu a najednou víte, že je průser. „To nedám!“

Řeknu vám, byl to zážitek. Bylo to tak rychlý, že jsem nedokázala ani myslet, které místo bude nejlepší. Tak jsem si to pro jistotu pojistila kompletně. Zeblila jsem sebe, palubovou desku, volant, sedačku mou i spolujezdce a kompletně koberec...

Díky bohu, že jsem dala nohu z plynu, auto nechala samovolně dojet ven z tunelu a pak zastavila a  v klidu to rozdýchávala a přemýšlela, co teď. No, co jsem vymyslela? Nic. Musím to dojet domů. Celých těch 10 minut jsem řvala jak malá holka, a přemýšlela, jak to před Zbyňďulínem ututlat.

Přijedu domů, běžím se převlíct a vtom mě vítá můj milovaný manžel s Maťourem. Podívá se na mě a… mlčí. Já bulím… „Na nic se neptej. Nesahej na mě. Já si to uklidím!“ To jsou tři věty, které jsem v tom šoku dokázala vyplodit a pádila jsem se převlíct, napustit kýbl s vodou a jít čistit kompletně celé auto.

Po hodině uklízení, kdy jsem si každou chvíli chodila odplivnout, jsem měla hotovo, ale ten odér tam byl pořád. Proto jsem si vzpomněla na reklamu na Ambipur, kde nastříkají vůni do pokoje s odpadky a nikdo nic necítí, a tak ho beru a skoro celej ho vyšplíchám do auta. Voním strop, sedačky, koberečky, no úplně všechno. „Určitě to zabere.“ Nechávám pootevřená okýnka, zamykám auto a jdu uklidit (umýt) sebe a na kutě. Jsem z toho zážitku úplně mrtvá.

PŘEDCHOZÍ A NÁSLEDUJÍCÍ DÍLY ČTĚTE zde

Úterý 5. dubna:  Plná naivní víry v Ambipur otvírám auto a ta facka toho smradu mě neuvěřitelně rychle vrátila do reality. Nechci dělat negativní reklamu, ale fakt to nezabírá. :-)

Začínáme řešit se Zbyňďou, že musíme nechat auto odborně vyčistit (ideálně vytepovat), protože to jinak nevyčistíme. A tak se objednáváme do automyčky, ale bohužel první volný termín je až za 14 dnů. No, co se dá dělat? Aspoň mám čas se na tu ostudu psychicky připravit. Ale kdyby se mě ptali, tak už mám připravenou teorii, že se nám poblinkalo dítě. „Maty, promiň, ale věř mi, je to příjemnější teorie než realita,“ musím se našemu miláčkovi omluvit.

Nevolnosti neustupují, a tak když přijel Zbyňďa z práce, tak si vedle kluků lehám na sedačku s mokrým hadrem na hlavě a jen tak odfukuju. A najednou…. „Já cítím Pepinu!!! Teď mě kopla.“ Jé, to je nádhera, já už úplně zapomněla, jaké to je. Jsem v 17+3tt a naše láska se začíná projevovat. Úplně jsem zapomněla na nějaké nevolnosti a nepříjemné zážitky. Těhotenství je nádherné. Fakt, věřte mi! :-)

Čtvrtek 7. dubna.: Jedeme v našem „voňavém“ autíčku přezouvat zimní kola. Vystoupím z auta a jdu se nahlásit. Pan „přezouvač“ mě vítá a rovnou si prý mám najet. Plním jeho rozkazy, vystupuju z auta a najednou slyším: „Tý jo, co to máš za parfém? Ten je ale cítit!“ Hned mi je jasný, o čem je řeč, a tak to svádím na Matěje, že se mi právě poblil v autě, a tak jsem se to snažila přestříkat voňkou, abych ho nepohoršovala. Jsem to ale matka potvora! :-)

Neděle 10. dubna. Sláva, dnes je první den, kdy mi je blbě už jen normálně a jsem schopná se konečně najíst a hlavně něčeho napít. Nervózně stoupám na váhu a ručička ukazuje minus 6 kilo. Kdybych nebyla těhotná, tak se raduju, ale… víte jak. Doufám, že se to rychle srovná.

Teď mě napadlo, že jsem se zatím ani nepochlubila váhou, že? No, číslo ode mě nečekejte. Každý už asi pochopil, že vzhledem k tomu, že jsem jak bečka, tak 60 kilo nemám. Ale zase na druhou stranu, nepřibírám tak moc.

Když jsem byla těhotná s Maťourem, tak jsem nabrala celkem 9 kilo, a když jsem šla rodit, tak jsem měla bříško asi takové jako mám teď. Ani žádnou jinou zimní bundu jsem si nemusela kupovat, vše jsem dopla. Po porodu jsem v nemocnici nechala 6 kilo a zbylá tři kila zmizela, ani nevím jak.

Teď, v těhotenství s Pepinou, jsem začínala na stejné váze a před blicím týdnem jsem měla plus 2,5 kila. Takže po tomto týdnu mám minus 3,5 kila. Zatím se držím, i když vzhledově to tak nevypadá.

Čtvrtek 14. dubna:  Jdeme mýt auto. Jupí! Paní se naštěstí na nic neptala a odpoledne, když jsem si ho jela vyzvednout, to bylo neuvěřitelné. Moje milované autíčko voní! Nedokážete si představit, jakou jsem měla radost. Ale zkuste to, a pak už určitě budete vědět, o čem mluvím. Nebo víte co? Radši to nezkoušejte!  :-)