pondělí 12. dubna 2021 Julius

V nemoci jsme si všichni rovni, říká nemocniční kaplan, který potěší i kytarou a písničkou

Prožívání víry v době nemoci a umírání nebo příjemné povídání, které pohladí po duši, poskytuje pacientům nemocnice kaplan Jan Blažek. Už téměř dva měsíce je členem mobilní Domácí paliativní péče a své služby poskytuje i na lůžkových odděleních v Nemocnici Pelhřimov, zejména oddělení dlouhodobě nemocných (ODN).

Duchovní Českobratrské církve evangelické, který dříve působil jako vojenský kaplan a zúčastnil se mírových misí v Bosně a Hercegovině, v Afghánistánu a v Kosovu, je známý také svou láskou k hudbě. Po areálu pelhřimovské nemocnice se tak většinou pohybuje s kytarou na zádech. Jan Blažek, který byl zároveň místopředsedou Asociace nemocničních kaplanů ČR, ke své práci říká: „Baví mě a především v ní mohu využít své schopnosti a poslání, které jsem se rozhodl dělat: Sloužit lidem, pomáhat jim, zvláště v jejich těžkých situacích, nemoci, bolestech a trápení.“

Jste v úzkém kontaktu se zdravotnickým personálem, pacienty i jejich rodinnými příslušníky. Přibližte, jaká je role nemocničního kaplana?

Nemocniční kaplan je tu především pro pacienty v jejich krizových situacích, kdy se dozvědí těžkou zprávu o tom, že jsou nějak nemocní. Přišli o svoji schopnost pracovat, to znamená nejsou mocní. V takové chvíli si člověk klade spoustu otázek týkajících se smyslu života, nemoci a celé situace, do které se dostal. Otázek se vyrojí celá řada, a to každému člověku – bez rozdílu víry. Jedná se o existenciální otázky. Vůbec není jednoduché si v nich udělat pořádek. Zvlášť když někdo svoji například spirituální situaci odsouval a nechtěl se o ní s nikým bavit. V nemocnici pak na něj dolehne tíseň. Mnohokrát jsem přicházel za pacienty, kteří potřebovali podpořit po spirituální stránce. Při té příležitosti přijde člověk do kontaktu také s rodiči pacientů, nebo s jejich dětmi, sourozenci či přáteli. To je pak další skupina lidí, se kterými pracuji. Dále je tu kaplan také pro zaměstnance nemocnice. Zvláště v této těžké době, kdy mnozí trpí nedostatkem sociálních kontaktů, je důležité některé osobní otázky prohovořit s někým, komu můžete důvěřovat, že dodržuje zpovědní tajemství.

Pomáháte v náročných obdobích nemoci hledat naději prostřednictvím blízkého povídání. Jak vás přijali pacienti v Pelhřimově?

Uvědomuji si, že když přichází za pacientem kaplan, někteří si řeknou: „Aha, už je to se mnou moc zlé, přichází kaplan.“ Nedivím se, nemusí mít třeba dobré zkušenosti z minulosti, a proto kaplana odmítnou. Samozřejmě v první chvíli, když mě vidí, nemají důvěru, nevědí, s kým mluví, a o to je těžší se k nim někdy dostat a nabídnout jim možnost otevřít se. Ale když si získám jejich důvěru, myslím, že mě přijímají dobře. Přece jen tu nejsem jen pro umírající. Ba naopak. Jsem tu pro všechny, kteří chtějí žít plnohodnotný, odpovědný a pestrý život. Snad mohu říct, že se na mě babičky na ODN těší. Povídáme si o aktuálních věcech, například že začala postní doba, blíží se Velikonoce a vzpomínáme, jak ony prožívaly toto období v mládí či se svými dětmi. Dokonce jsem se naučil díky jedné paní péct masopustní koblihy (smích). Když pak strávíme chvilku jenom osobním kontaktem a požehnáním, vidím, že se lidem na tváři objeví úsměv nebo možná dojetí, někdy ukápne slzička. Takové chvíle jsou pro mě velkou radostí.

Kaplani poskytují péči všem, kteří o ni požádají?

Ano, poté, co se představím, mluvím s nemocnými o věcech, které je zajímají, o nichž oni chtějí vyprávět. Většinou se jedná o věci z mládí, dětství, zkušenosti z jejich života o jejich pochybnostech, víře i „nevíře“. Vzpomínám si, že jsem se jednou v Praze modlil i s muslimkou, což byl zážitek, na který nikdy nezapomenu. Tehdy se mi ukázalo, že v nemoci jsme si všichni rovni, ať jsme jakékoliv víry či vyznání. Občas potřebujeme, aby nám někdo vyjádřil blízkost, pomoc a podporu, a to napříč náboženským vyznáním. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří mají představu o tom, jaké je jediné správné náboženství a nikoho jiného si k sobě nepustí.

Když jdete po areálu pelhřimovské nemocnice, máte na zádech kytaru. Předpokládám, že hudba je váš velký koníček?

Ano, už asi od mých čtrnácti let, kdy jsem se začal učit na kytaru. To bylo ještě v Olomouci.  Tehdy jsme zpívali s kamarády hlavně trampské a folkové písničky. Také jsme začali hrát v kostele na kytary. Hudba je moje velká záliba.

Jak to vnímají pacienti? Zapojují se, zpívají si s vámi?

Překvapivě ano, a rádi. Ve vojenské nemocnici jsem měl na starosti oddělení válečných veteránů. Když jsem mezi ně začal chodit, nabídl jsem jim možnost, že si mohou přát svou oblíbenou písničku s kytarou. Znám spoustu lidovek z dětství, ale musel jsem se naučit i nové, které jim něco říkaly, například staré písně sokolské jako Stáli sokolíci na strahovských hradbách nebo lidové písničky. Musím říci, že když měl nějaký pacient oblíbenou písničku, a já ji neznal, byla to pro mě výzva sehnat ji a naučit se ji. Vzpomínám si na jednu paní, která mě zaskočila a na moji výzvu, řekla: „Vysockého.“ Odpověděl jsem, že je to hodně těžké, že to nemůžu slíbit. Pacientka svoje přání opakovala i při mých dalších návštěvách. Nakonec jsem našel písničku od Jarka Nohavici, kterou napsal k poctě Vysockému - Já viděl divoký koně. Teprve pak byla spokojená. Obecně mají pacienti rádi písničky Osvobozeného divadla, Suchého a Šlitra. Vzpomínám na pana profesora Beneše, našeho předního neurochirurga, který strašně rád zpíval písničku David a Goliáš a vůbec všechny „Werichovky“.

Co vás kromě práce a zpěvu baví?

V současné době práce na zahradě. Začal jsem stříhat stromky, občas pomůžu i kamarádům. V létě jsem vedl dětské tábory, protože práce s dětmi byla vždycky moje radost. Také jsem hrál volejbal, pokud to bylo možné, a chodil plavat.  

Pandemie onemocnění covid-19 zasáhla do životů nás všech. Jak vnímají tuto situaci pacienti?

Jsou smutní. Mnozí mají strach. Omezení kontaktů s blízkými je pro ně velmi bolestivá věc. Setkal jsem se v pelhřimovské nemocnici s lidmi, kteří přišli o své blízké a nemohli se kvůli covidu zúčastnit pohřbu. To jsou velmi smutné věci, protože člověk, který s někým žije celý život, se potřebuje s dotyčným alespoň rozloučit, a když se to nestane, prožívá těžké trauma. Rozhovor o dané situaci je jedna z forem, jak mu pomoci.

 Jak vnímáte smrt, dá se na ni připravit?

Tady nemohu nevzpomenout na paní Danu Zátopkovou, která, když jsem ji navštívil asi čtrnáct dní před smrtí, mi řekla: „Smrti se nebojím. Smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého. (Wolker) Ale to, čeho se bojím, je umírání. To je někdy zdlouhavé a bojím se samoty.“ Ujistil jsem ji, že v tom není sama a uvědomuji si, že i ona měla pak určitý pocit bezpečí a o to, myslím, jde. V paliativní péči se setkávám s umírajícími, kteří mají strach z okamžiků umírání. Když je v tom člověk sám, nedivím se zoufalství, beznaději a bezradnosti. Všem paliativním týmům a hospicovým skupinám jde o to pomoci lidem, aby u nich nastala „eu-tanazie“ (z řečtiny) čili dobrá smrt. Dobrá smrt je vlastně konec dobrého života, kdy si člověk před svým odchodem z tohoto světa může uvědomit, co dobrého v životě zažíval, a že má ve své blízkosti někoho, koho má rád. Myslím, že toto je cesta k tomu, aby se i umíráním dalo lidsky, smysluplně projít a dojít k odpuštění a smíření. Člověk pak odchází z tohoto světa v naději a s důstojností.

Máte letité zkušenosti mimo jiné i z mírových misí, které jste podnikl s vojáky například v Bosně a Hercegovině, Afghánistánu, Kosovu. Jaké to pro vás bylo období?

Musím se přiznat, že když vzpomínám na mise, prožívali jsme samozřejmě běžné, hezké, ale i těžké chvíle. Na druhou stranu jsme byli, jako vojáci, kompletně zabezpečeni, vařili nám, prali, nemuseli jsme se starat o složenky… Těžká byla otázka odloučení. Myslím, že naše manželky to doma měly v některých ohledech těžší. V té době jsem velice ocenil svoji manželku, protože byla sama doma se čtyřmi dětmi a musela se starat o mnoho věcí. Vzpomínám si na jednoho vojáka, který za mnou přišel, protože nevěděl, co má dělat. Jeho manželka mu telefonovala, že není zaplacená pojistka na auto a on se dostal až do hysterie, kdy nevěděl, jak situaci vyřešit. Samozřejmě se řešení našlo, ale v první fázi voják zažíval obrovskou osobní krizi a hrozilo nebezpečí, že si něco udělá, když hned nepojede domů. Pohovořil jsem s ním, trochu ho zklidnil… Takže, ano, byly tam krizové situace, například v Afghánistánu, kdy se někteří vojáci zranili, nebo když hrozily útoky. Bohu díky, vše jsme zvládli a posunulo nás to zase o kus dál.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Zdroj Nemocnice Pelhřimov

Štítky kaplan, nemocnice, duchovní, víra, pomoc, Jan Blažek

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.