Devětadvacetiletý cestovatel Jan Mráz v létě absolvoval těžko představitelnou cyklistickou pouť z Jihlavy až do galícijského Santiaga de Compostela. V pátek jsme publikovali první polovinu rozhovoru, nyní předkládáme k četbě druhou část nesmírně poutavého povídání.
Dá se v krátkosti popsat Váš „klasický“ den na cestě?
Vše začínalo snídaní, bez které by to nešlo. Ranní hygienu jsem často obohatil i koupelí v řece nebo jezeru, u kterých jsem se snažil vždy najít místo na spaní. A poté jsem kolem 7:30 vyrážel na cestu. Zpravidla dopoledne jsem se zastavoval na nákup v obchodě a doplnil jsem zásoby jídla na ten den, případně na den následující. A do 12 hodin jsem si stanovil cíl, že bych měl vždy ujet 50 km, abych se mohl odpoledne již více "courat". Většinou se mi to dařilo. Při každém odpočinku nebo zastávce jsem se snažil něco sníst – banán, několik gumových medvídků nebo čokoládu. Za ten měsíc jsem musel mít hrozně „zapleskaný“ žaludek čokoládou a sladkým (smích). A odpoledne podle počasí, nálady a energie jsem zkoušel v mapě plánovat, kde bych mohl zastavit na nocleh.
Jak jste místo k přespání hledal?
Většinu času jsem strávil pod širákem, pokud jsem zrovna nevyhledal úkryt pod některým z mostů. Pod těmi jsem spal několikrát, ať už v důsledku nepřízně počasí nebo preventivně, kdyby mě nějaký ten liják zastihl v noci. Jak už jsem zmiňoval, stan jsem si nevezl. Nejhezčí místa jsem vždy našel u některých jezer a řek v Rakousku, Německu a ve Švýcarsku. Jsou nádherně čistá a koupání se v nich po celodenní jízdě a ve více jak 30stupňovém vedru je pak za odměnu a naprosto boží! Jednou jsem měl možnost zůstat na noc u kamarádky v Rakousku, dvakrát jsem spal v hostelu, a jednou v albergue ubytovně pro poutníky. Zbytek jsem nocoval venku.
Jak jste se stravoval?
Jak jsem odpovídal u jedné z předchozích otázek, stravování jsem řešil ze dne na den. Občas mě zlákalo rychlé občerstvení v podobě hamburgeru nebo kebabu. Ale snažil jsem se i vařit – žádné kulinářské umění, těstoviny a rýže jsou základ a do toho nějaká ta konzerva. Bezlepkový chléb, salám, sýr, rajčata, papriky. Za nejhezčí část dne, co se jídla týče, považuji snídani. K té jsem se snažil shánět nějaké bezlepkové křupky nebo cereálie, k tomu směs sušeného ovoce a plodů. Když nastalo „slavnostní“ ráno, sehnal jsem ledovou kávu nebo kakao, často jsem byl jen o vodě.
Nyní těžká otázka… Můžete vybrat tři místa, kde se Vám líbilo nejvíce?
Začnu od toho pro mě nej – a to jsem objevil právě až na konci, v Muxía. Kouzlo kostelíka na kamenných útesech, o které se rozráží rozbouřený Atlantik, to se pro mě stalo neskutečnou podívanou. A vlastně jsem původně na toto místo neměl vůbec dojet.
Druhé, možná zvláštní místo – dřevěná pergola nefungující kavárny v parku kdesi 3 km od centra Santiaga. Toto místo se stalo mým nocovištěm a útočištěm na celkově 5 dní. Pocit střechy nad hlavou a zázemí udělá hrozně moc a mně se tu strašně dobře spalo a vegetovalo. Získal jsem zde pocit hezkého (bez)domova.
A do třetice, a to bude možná nejzvláštnější – pod jedním mostem ve Francii u řeky Le Gave de Pau. Opět to má spojitost se zámemím a pocitem bezpečí, když jsem chvíli před tím zmoknul přívalovým deštěm a poté jsem potřeboval najít místo na přečkání noci a oschnutí.
Z cesty máte jistě spoustu nezapomenutelných zážitků. Můžete krátce popsat tři, na které rád vzpomínáte?
Silným zážitkem se pro mě stal první okamžik zahlédnutí oceánu ve Francii, kdy jsem doslova sedl na zadek, a ukápla mi slza. Říkal jsem si, jak už jsem daleko, až to není možné.
Za druhou, a zároveň nejsilnější chvíli, považuji příjezd před katedrálu v Santiagu. Dával jsem si načas, než jsem na náměstí vůbec vešel a říkal jsem si, zda jsem na to připravený. I nyní při vzpomínce se mi opět zalévají oči slzami. Kdo nějaký takový okamžik zažil, jistě ví, o čem mluvím. Těch slz už ukáplo více a já si připadal na vrcholu štěstí. A to jsem ještě netušil, že budu pokračovat dále na ten zmiňovaný „konec světa“.
A ve třetím se opět vrátím do města Muxía, kde jsem se po dojetí usadil na obrovský kamenný útes/balvan a dvě hodiny jsem jen tak civěl do bouřících vln, poslouchal oceán a nepřemýšlel nad ničím a zároveň se v hlavě honilo tolik věcí.
A kdy jste se na cestě cítil nejhůř? napadlo vás někdy, že ta cesta opravdu nebyla dobrý nápad a že by bylo dobré to otočit?
Hodně špatně jsem se cítil dvakrát. Poprvé, když jsem skončil asi pátý den cesty ještě v Německu poprvé pod mostem kvůli počasí. Celý den jsem odjel v dešti a říkal jsem si, že s tímto jsem přeci také počítal. Ale i tak to večer na mě dolehlo, proč nejsem raději doma v teple a v suchu. Na malém obrubníku pod betonovou konstrukcí jsem si pak udělal zázemí a čas od času kolem projelo auto, což bylo trochu nepříjemné, ale neležel jsem u hlavní cesty, takže těch vozů nebylo tolik. V noci se vypršelo a druhý den už se zase šlapalo za svitu slunce.
A podruhé špatné chvíle nastaly, když jsem zjistil, že si vezu tu špatnou náhradní pneumatiku a netušil jsem, jak dlouho mi vydrží ty současné. Dělal jsem si různé scénáře, jak se vlastně z prostředka Francie budu dostávat zpět domů, ale nic z toho nenastalo.
Žádná jiná krizovka později nenastala, až jsem se opravdu divil. Když jsem se blížil Santiagu, stále jsem ještě netušil, že budu pokračovat ještě deset dní dál. Ale už jsem věděl, že toto putování bylo skvělé rozhodnutí a že ho rozhodně nebudu litovat.
Utvořil jste si během cesty přátele, se kterými byste mohl být do budoucna v kontaktu?
Jak jsem psal, v ubytovně ve Fisterra jsem se seznámil se třemi poutníky z Čech, se Zdendou, Aničkou a Hedvikou, máme na sebe kontakt a již jsme si napsali. Dále jsme se střetli s mladým párem z Polska, který nyní pracuje v Itálii, strávili jsme nějaký čas spolu a poslali jsme si vzájemné fotografie, které jsme pořídili při chvilkové společné spolujízdě. A nemohu zapomenout na řidiče Michala, kterému vděčím za odvoz kola do ČR a který taktéž doufá a věří, že své ,,Camino de Santiago“ půjde v příštím roce. Pobyli jsme společně tři dny a hovořili o tolika věcech. Poté se loučíte a máte pocit, že toho člověka znáte již spoustu let.
Jaké byly reakce po dokončení Vaší pouti? Na základě reakcí na sociálních sítích bych řekl docela bouřlivé a jednoznačně pozitivní…
Již během cesty jsem přidával příspěvky na svůj profil na facebooku a fb stránky Tou správnou cestou. Všechny komentáře, pozitivní přání a poslané zprávy mě hnaly dopředu. Bude to znít hloupě, ale žijeme v moderní době a internet a facebook jsou dobrými „přáteli“ na cesty, kde můžete na osamělé výpravě ventilovat své pocity a zážitky, když nemáte zrovna s kým jiným.
Všechny ohlasy byly neskutečně pozitivní, nabíjející… nevěřil jsem do poslední chvíle, že se mi to celé podaří ujet, ale přesto všechno se to povedlo. A lidem, kteří mi psali nebo přáli před cestou osobně, hrozně moc za vše děkuji! Před výjezdem jsem o svých plánech příliš nemluvil, jen s pár lidmi. Protože když by vše dopadlo neúspěšně, tak o to méně lidí by si myslelo, že jsem se nějakým způsobem pouze chvástal.
Jak jste na tom s jazykovou výbavou? Dorozuměl jste se bez problémů?
Žádný cizí jazyk bohužel téměř neumím. Z němčiny jsem sice maturoval, ale člověk to vše zapomene, když není nucen jazyk používat. Něco málo z angličtiny jsem také pochytil, ale na povídání si s lidmi to příliš není. Vždy se jedná o základní fráze jak se jmenuješ, odkud jsi, kam jdeš a odkud. Nastávají potíže, když bych měl nějaký opravdový problém a musel ho řešit. I takové situace jsem už zažil na jiné cestě, ale vždy se to rukama nohama a česko-anglicko-německými posunky dalo domluvit.
Jak jste to měl vymyšlené ohledně financí? Prozradíte, na kolik takový výlet přijde?
Konečná částka mě docela překvapila. Se vším všudy, co jsem k cestě zahrnul, mě vyšla na cca 24 tisíc korun. Rozhodně by se dala zvládnout levněji, u sebe to bohužel přičítám i té bezlepkové dietě, která je zkrátka dražší. Kupovat denně balík pečiva, který vás vyjde kolem stovky plus nějaké další bezlepkové potraviny… To udělá s celkovou částkou své. Obecně jsem se snažil neutrácet a jako správný Čech jsem se při výběru potravin spokojil vždy s tím nejlevnějším. A snažil jsem se i "vařit“, tím se dá také dost ušetřit.
Dokážete s jistým odstupem Vaši cestu zhodnotit? Ukázala vám o sobě něco? Vnímáte nyní určité věci z jiné perspektivy?
Tuto cestu budu nejspíš ještě dlouhý čas hodnotit. Jak pro mě zpočátku neměla velký význam, tak po několika dnech člověk teprve trochu zjišťuje, proč ji vlastně jede. Večer jsem třeba seděl u některého jezera, pozoroval západ slunce a říkal si, proč tu vlastně jsem. Přitom jsem byl tak nějak smutný. Ráno jsem se probudil, nasedl na kolo a pokračoval dále, a hned se mi úsměv vrátil.
Obecně se mi líbí a již dříve jsem to poznal, s jak málem si člověk na výletech vystačí. Pak se vrátíme zpět do svého „prasečího luxusu“ a máme vše opět k dispozici. Měli bychom si hlavně vážit toho, co všechno můžeme a máme, a jiným se o tom ani nesní. Možnost přísunu potravin, zatím stále ještě tekoucí vody a pohodlí postele, to jsou věci, které bereme jako samozřejmost. Nemluvím o možnosti si ráno dojít normálně na WC a nehledat tak příhodné místo v přírodě (smích).
Je smutné, že všichni, včetně mě, nadáváme na spoustu maličkostí, přitom se dá vzít hrozně moc věcí alespoň trochu s nadhledem a hned je to o něčem jiném. Říká se, že lidé jsou na cestách nejšťastnější. Každý, ať si to přebere po svém. Fakt je ten, že prožité zážitky a vzpomínky vám nemůže nikdo vzít do konce života.
Plánujete do budoucna nějakou podobnou cestu do jiných míst?
To zatím bohužel netuším. Pravdou je, že cestování na kole mi otevřelo trochu oči a nabízí spoustu možností. Už jen ten samotný pocit, že někam dojedete vlastní silou, tomu se nevyrovná nic. Pokud se mi podaří sehnat nové kolo, což v dnešní době nebývá malá finanční položka, mohl bych o nějaké další podobné cestě přemýšlet. Takové putování po norských fjordech by rozhodně stálo za zkoušku. Nebránil bych se ani vyjetí na východ, kde zase potkáte spoustu pohostinný lidí. Bohužel to tam je horší s možností bezlepkové stravy a z toho mám stále ještě trochu strach. Ale Favorita už nejspíš nechám odpočívat a využiju ho jen na občasné dojíždění do práce. Myslím, že své už si odjel, a já mu za to upřímně děkuji.
Foto Archiv Jana Mráze, Facebook / Tou správnou cestou
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
