Středa 6. 5. 2026 | Svátek má Radoslav
Dnes, 06:58
Už za dva dny, tedy 8. května, si státním svátkem připomene ukončení druhé světové války. Příjezd osvobozeneckých vojsk s nadšením očekávali také lidé ve Velkém Meziříčí. To ale netušili, že dojde k tragické události, která je známá jako Velkomeziříčský masakr. Došlo k ní 6. května 1945, podle historiků si události vyžádaly 58 až 60 obětí.
Vše začalo nápadem několika nadšenců, v jejichž čele stál místní odbojář Jindra Nováček. Tito lidé se rozhodli ustavit revoluční okresní národní výbor (RONV), který poté usedl na velkomeziříčské radnici. Šlo o komunisticky orientovanou skupinu.
Hlavní osobnost skupiny – zmíněný Jindra Nováček se do té doby před nacisty skrýval. Sám Nováček chtěl s ustavením národního výboru ještě počkat a k činu se odhodlal, až když byl spolupracovnicí dotázán, zda se bojí. RONV byl sestavený z obyvatel všech věkových kategorií.
Vlastní tragédie začala tím, že do města vpadli ustupující Němci. Lidé z RONV byli příslušníky gestapa vyslýcháni a biti, a to v budově Školy pro hospodyně. Následně byli zatčeni, naloženi na vozy a odvezeni na okraj města k řekám Oslavě a Balince. Následně byli postříleni a těla byla naházena do vody. Tímto způsobem zemřelo více než padesát lidí. Život Jindry Nováčka skončil odlišným způsobem. Ve stejný den byl oběšený na náměstí na lucerně.
Za dva dny přišel 8. květen a také Velké Meziříčí osvobodila Rudá armáda. Při zatýkání německých důstojníků však nastalo druhé dějství masakru. Jednomu z německých důstojníků se podařilo odpálit světlici a Rusové v bombardérech nedaleko, domnívající se, že ve městě mají jejich spolubojovníci potíže, vzlétli. Město bylo v odpoledních hodinách bombardováno a zemřeli další civilisté.
V neděli 13. května se konal pohřeb, o den později pak zádušní mši za oběti masakru sloužil farář P. Bohumil Burian. Všechny oběti byly pohřbeny do společných hrobů.
Výše popsaná tragédie byla popsána očima několika svědků. Jednou z nich byla třeba Emilie Polachová. Pohled na některé události té doby popsala v dopise příbuzným. Pro připomínku obyvatelům města jej poskytli manželé Ondráčkovi ze Slavičína již v roce 1996 a od té doby ležel dopis založený v kronice města. Popisuje aktivity gestapa, které kladlo odpor až po zajetí členů národního výboru na radnici a jejich mučení. „Svým obětem vytrhávali nehty, vylupovali oči, skalpovali kůži, lámali končetiny. Strašný křik a stálé střílení se ozývalo městem skoro celou noc. Ráno pak jezdili Němci městem jako diví, vyhlásili stanné právo, obyvatelé zalézali do svých příbytků a ulice byly téměř liduprázdné... To pondělí byl pak zlý den. Odpoledne, když jsem šla do mlékárny, musila jsem projít od pokračovací školy k Dalimilově ulici několikerými po zuby ozbrojenými německými strážemi a když jsem vkročila na most, viděla jsem, jak kulomet, ležící na podstavci betonového mostu, stáčí zlomyslný Němec v ostrém úhlu přímo na střed mých zad. A ten jeho pohled! Nedovedu ho vylíčit. Nevystřelil, jen asi chtěl nahnat hrůzu... U mlékárny už byla jedna z rakví s mrtvým... u ní plakala vdova a nejbližší příbuzní."
Pak svědkyně událostí popisuje další transporty zajatých, které viděla z okna gymnázia a následující události včetně toho, jak se začali Němci v úterý večer rychle odsouvat k Jihlavě před blížícími se Rusy i jak začaly do ulic města padat fosforové střely. Jedna z nich vybuchla i u Polachových na dvoře. „Oči, ústa i nos plný nedýchatelného dýmu vyběhla jsem za ostatními, když tu pán ze sousedství, Brňák, volá: Proboha slečno, vy hoříte nejen na rukou, ale i v ústech. Kapičky fosforu, co mi při hašení stříkaly na ruce a do obličeje, tam utkvěly a hořely. Hasili mi dlaně hlínou a do úst mi nacpali plné dvě hrsti hlíny z cesty za zahradou. Dlouho to trvalo, než to udusili, ale podařilo se to bez větších popálenin."
Podle historičky velkomeziříčského muzea Marie Ripperové jsou sice v jejím popisu některé nepřesnosti, ale celkovou situaci vystihuje dokonale. „Smrt lidí, kteří byli v plné síle a mohli pro společnost i svoje blízké leccos udělat, je vždycky tragédie. O to víc je nutno si připomínat smrt účastníků velkomeziříčského povstání, kteří byli příslušníky německé armády zastřeleni na prahu míru, 7. května 1945, když plánovali poválečnou obnovu města. Společně s obětmi bombardování města ráno 9. května si je každoročně připomínáme při pietní vzpomínce na hřbitově. Mladé generaci tyto události přibližují také besedy v muzeu, které jsou v květnu zaměřeny právě na připomenutí událostí na sklonku druhé světové války ve Velkém Meziříčí," doplnila závěrem historička Marie Ripperová.
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
