Sobota 25. 4. 2026 | Svátek má Marek
Dnes, 15:17
Spisovatel, právník a překladatel Petr Opršal přichází se svým třetím románem Běsná zem, v němž vykresluje mrazivou vizi světa na pokraji kolapsu. V rozhovoru pro Drbnu popisuje, jak se do jeho tvorby promítají události měsíců minulých. Samotný autor, který pracuje u soudního dvora v Lucembursku, pendluje mezi Českem, Lucemburskem a Chorvatskem. Běsná zem není jeho prvním dílem. V minulosti oslovil čtenáře osobně laděnou prvotinou reflektující dětství ve společenství Svědků Jehovových a poté vydal detektivní příběh zasazený do chorvatského prostředí.
Jste spisovatel, překladatel i právník. Co aktuálně převažuje?
Stále převažuje právo a překlady. Nejbližší je mi ale literatura, protože už od dětství jsem miloval knihy a už tehdy jsem rád psal. Člověk něco kreativního vytváří a dostává za to zpětnou vazbu. Příprava například právních překladů je spíše pasivní překládání díla někoho jiného a člověka to tolik nenaplňuje.
Jak je momentálně složité všechno skloubit?
Je to hodně složité. Čas na psaní knih nacházím většinou až ve chvíli, kdy děti usnou nebo když mám nějaké volné dny. Většinu času věnuji rodině nebo práci, a proto není úplně jednoduché najít si prostor na psaní knihy.
První knihu jste vydal v roce 2018 a šlo o jakousi vaši zpověď, kde popisujete své zkušenosti z komunity Svědků Jehovových. Jaká byla odezva?
Je to velmi specifická knížka. Vydával jsem ji vlastním nákladem a z velké části šlo o autobiografii, která vychází z mých zážitků z doby, kdy jsem jako dítě vyrůstal v sektě Svědků Jehovových, navíc v době komunismu. Takže taková dvojitá totalita. Bylo to možná i určité vypořádání se s drobnými traumaty, která jsem měl.
Úterý, 25. května 2021, 12:14
Na Žižkově ulici v Jihlavě došlo v neděli 23. května k vloupání, které nyní šetří jihlavští policisté. Zatím neznámý zloděj se vloupal za užití násilí do uzamčeného přístřešku, který je součástí bytů v jednom z tamních domů.
Je složité dát dohromady knihu, která ve vás musela vyvolávat velké množství emocí a vzpomínek?
Jako student jsem publikoval v různých periodikách jako externista. Pak přišla delší prodleva během studia práv, ale postupně jsem začal znovu pociťovat chuť psát. Říkal jsem si tehdy, jestli se pustím do psaní fikce, kterou neznám, nebo budu psát o něčem, co jsem skutečně zažil a co by pro některé lidi mohlo být varováním. Proto vznikla tahle knížka. Nebyl v tom plán se nějak exhibovat, spíš jsem chtěl lidem popsat něco, co by pro ně mohlo být varující.
Jaká byla odezva komunity Svědků Jehovových na knihu?
Skvělá otázka. Spousta lidí za tuhle knihu byla ráda. Jednalo se především o bývalé členy, kteří už odešli. Mám i jednu trochu úsměvnou zkušenost: bylo mi řečeno, že jeden muž, který je stále členem této komunity, knihu po obdržení jako dar spálil. Vlastně mě to potěšilo. Když se někdo tak bojí knížky, zřejmě ji opravdu potřebuje.
Jak vlastně složité je podobnou komunitu opustit a mluvit o svých zkušenostech tak otevřeně, jak to děláte vy?
Pro mě to složité nebylo, protože jsem byl od malička introvert. Nějak jsem cítil, že chození do služby a vnucování něčeho lidem, co nechtějí, mi není příjemné. Jejich nucená angažovanost a nadšení mi evokují Kunderovu větu „Optimismus je opium lidstva“ z románu Žert. Jako poměrně izolovaný člověk v rámci skupiny jsem mohl odejít relativně bez problémů. Není pravda, že by tomu aktivně bránili, ale faktem je, že bývalé členy přestávají zdravit. Člověk má za ty roky vytvořené vazby a najednou zůstane sám, což není příjemné. Já jsem se s tím ale vyrovnal poměrně snadno. Neměl jsem problém o tom psát a snažil jsem se zachytit i pozitivní nebo do určité míry úsměvné momenty. Spoustu věcí jsem jako dítě považoval za zvláštní, ale nic jiného jsem neznal.
Vaše poslední kniha Běsná zem je ale úplně jiným žánrem. Postapokalyptický román se odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti na území bývalé České republiky. Kde jste hledal inspiraci? S trochou nadsázky - nestačí se podívat kolem sebe?
Jako dítě jsem vždy miloval sci-fi, a proto jsem dal dohromady tuhle knihu, která je postapokalyptickým románem bez zombíků. A ano, je to tak, jak říkáte – inspiraci lze najít i kolem sebe. Trápí mě, co se aktuálně děje. Ač to může znít jako klišé, myslím si, že se dnešní svět v určitých ohledech podobá 30. letům 20. století. Nejde jen o vnější projevy některých státníků nebo národů, ale obecně o to, že společnost má větší toleranci k podobným jevům. Válka už opět není tabu. Akceptovatelným řešením problémů je znovu to, že někoho přepadnete a zaberete mu území. I v české společnosti vidím řadu negativních tendencí, a proto jsem chtěl na modelovém světě ukázat, co by mohlo nastat třeba za deset let, pokud se všechno takzvaně pokazí. A kde jinde to ukázat než právě v našem, českém prostředí? Je to vlastně určitá forma varování prostřednictvím akčního příběhu.
Pátek, 23. dubna 2021, 07:53
Dnes si připomínáme jedno významné dopravní výročí. Na den přesně před 150 lety byl totiž zahájen pravidelný provoz na železniční trati Jihlava – Znojmo. Toto výročí se ale bude muset obejít bez oslav.
Kniha se odehrává převážně v postapokalyptickém Moravskoslezském kraji. Proč právě tam?
Je to dáno tím, že jsem asi dvanáct let svého života strávil v Moravské Třebové, která je pro mě srdcovou záležitostí, stejně jako Ostrava, kde jsem následně žil dvacet roků. Proto mi přišlo přirozené zasadit děj právě tam.
Jaké jsou zatím reakce na tuhle knihu?
Kniha je na trhu teprve měsíc, takže výraznější odezva zatím nepřišla. Zatím se ale setkávám se dvěma typy reakcí. Někteří čtenáři, kteří očekávali akční knihu ve stylu Kotlety, což je skvělý autor, si úplně na své nepřišli – nejsou tam žádná monstra a je méně akce a krve. Druhá skupina naopak knihu hodnotí velmi pozitivně, mimo jiné i kvůli aktuálnímu načasování. Uvidíme, jaké budou další reakce.
Trošku jste to naznačil. Inspirací mohou být do určité míry i aktuální události. Jak nahlížíte na to, co sledujeme v médiích?
Sleduji to bedlivě a trápí mě to. Spisovatel, ať už začínající nebo etablovaný, by měl být schopný vyjádřit svůj názor na dění. Pokud se mu něco nezdá, měl by to komentovat. To je i reakce na argument, že by se někteří lidé neměli k aktuálním událostem vyjadřovat. Často se autorům doporučuje být neutrální, aby neztratili čtenáře. Je to legitimní pohled, ale myslím si, že autoři – stejně jako třeba zpěváci nebo herci – by měli být schopni svůj názor vyjádřit. Proto si velmi cením lidí, jako je Bruce Springsteen, kteří se vymezují vůči negativním jevům. Existují určité hranice, které je potřeba respektovat, a pokud jsou překročeny, měl by se i umělec otevřeně ozvat. Každý by měl cítit odpovědnost za svět, stát i rodinu.
Máte bohaté pracovní zkušenosti ze zahraničí. Jaké je podle vás specifikum české povahy?
To je dobrá otázka. Souvisí to s tím, co jsem si uvědomil po několika letech v zahraničí. Češi mají právo být na sebe hrdí a pyšní. Není to jen klišé. Na druhou stranu si uvědomuji, že tím, jak se někdy uzavíráme vůči jiným kulturám a mentalitám a vymezujeme se, nás to může brzdit. Tendence v Evropě by přitom měla směřovat k větší integraci, k tomu, abychom stavěli mosty, nikoli barikády. Zejména v době, kdy hrozí nebezpečí z Ruska a dalších směrů. Češi by jednoduše měli být otevřenější a angažovanější.
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
