Pokud někdy zabloudíte třeba na jihlavské hradby, tak jste tam dost možná potkali dvojici terénních pracovníků z jihlavského Káčka, jejichž klienty jsou lidé s nějakou závislostí, nejčastěji na drogách. Poznáte je snadno – chodí tam každý čtvrtek, vždy ve dvou a na zádech mají velký černý batoh. Jednou z dvojic je Gábina a Sára, s nimiž jsem absolvovala pravidelný monitoring.
Ten obnáší setkávání se s klienty, vyhledávání nových klientů a hledání a sběr použitého injekčního materiálu.
Naši pochůzku jsme začali na hradbách hned u přechodu naproti Cityparku. „Tady máme nálezy hodně často, stříkačky jsou schované nejčastěji v křoví,“ říká hned za bránou na hradby Sára Chaloupková. Po pár metrech jsme potkali prvního klienta, hned šel za Gábinou. Holky v terénu, jak si Sára s Gábinou někdy říkají, si předaly batoh s potřebnými věcmi a my se Sárou jsme šly dál. Ta mi říká, že služby klientům standardně poskytují od 14 hodin, my jsme se záměrně sešly o hodinu dřív. „Přesto jsme teď jednoho z našich klientů potkaly,“ usmívá se Sára.
Pracovníci Káčka jsou s klienty převážně v kontaktu přes telefon, nejčastěji si píšou na Facebooku. „Nejčastěji se ozývají oni nám, když se s námi chtějí nebo potřebují potkat. Nebo se jim ozveme i my ve smyslu, že tehdy a tehdy jedeme do terénu, tak se ozvi, pokud se s námi chceš potkat. Případně jsme k dispozici na telefonu, tak nám zavolají. S některými klienty máme dohodu, že nechtějí, abychom je kontaktovali,“ popisuje Sára, která je v Káčku krátce přes půl roku.
Také, jak říká, záleží na tom, jací to jsou klienti. Zda takoví, kteří jsou takzvaně stabilní – mají stálé bydlení a chodí do práce, nebo zda jde o klienty, kteří jsou bez přístřeší. Podle Gabriely Bláhové, která pracuje v Káčku pět let, je to tak půl na půl. „Podle toho pak probíhají naše schůzky v terénu,“ říká Gábina.
Většinu klientů tvoří muži ve věku mezi 30 až 50 lety. Čím si pracovnice Káčka vysvětlují to, že většina klientů jsou muži? „Ženy se musí starat třeba i o děti, tak proto jde většinou o muže. Je to možná i tím, že muži braní drog zvládají lépe psychicky v porovnání se ženami,“ zamýšlí se Gábina.
Na Káčko se aktuálně obrací zhruba 300 klientů. „Za samotnou Jihlavu jsme v pravidelném kontaktu v terénu asi s 50 klienty. Tak 150 klientů chodí přímo na Káčko. Teď to určitě narostlo. Velkou roli v tom určitě sehrál covid, lidé začali víc pít. Máme teď i víc alkoholiků, se kterými pracujeme na méně rizikovém pití. Zkrátka máme plné ruce práce,“ usměje se Gábina. O kousek dál potkáváme dalšího klienta, který se zeptal, zda je někdo přítomný v Káčku. Gábina se s ním zase na chvilku zastaví.
Zleva: Sára Chaloupková, Gábina Bláhová, foto: Sára Chaloupková Po cestě mě napadá další otázka: Jste dvě holky, bojíte se v terénu? Stalo se vám někdy něco nepříjemného? „V terénu asi nikdy. Je to dáno asi tím, že jsme někdy jediné, které je přijmou takové, jací jsou. Většinou už přišli o rodiny, i o svoje kámoše, a my jsme tu pořád pro ně, a to ať mají jakýkoliv nálady nebo stavy. Proto nás mají rádi a cení si nás,“ říká Gábina. Do terénu chodí vždy ve dvou, v zimních měsících venku pracují i po tmě. „Nebojíme se, i v zimě jsme v terénu do osmi do večera,“ říká Sára a dodává, že chtějí být dostupné klientům i v pozdějších hodinách, aby se na ně mohli obrátit i ti, kteří chodí později z práce.
A co všechno Gábina a Sára v terénu vlastně dělají? Co obnáší tato sociální služba? „Snižujeme zdravotní a sociální rizika, která plynou z užívání návykových látek. K těm zdravotním rizikům - vysvětlujeme jim, jak brát drogy méně rizikově, vysvětlujeme jim správnou aplikaci nebo alternativy k braní, třeba jim nabízíme užívání drog přes kapsle, aby to mělo co nejmenší rizika,“ vysvětluje mi Gábina. Pracovnice Káčka klientům dále navrhují, jestli si nechtějí dát třeba den pauzu nebo zda není správný čas alespoň na nějakou krátkodobou léčbu. „Co se týče snižování sociálních rizik, tak se jedná např. o sociální poradenství. Nejčastěji pomáháme s hledáním práce, s psaním životopisů, pomáháme s úřady. Může se zdát, že naši klienti nepracují, ale opak je pravdou. K tomu děláme i poradenství pro rodiče.“
A jak je to se zmíněnou navrženou pauzou? Stává se, že klienti dají na radu pracovníků Káčka? „Když se něco stane, nebo když je nějaký problém, tak si pauzu třeba fakt dají. Třeba když nedodržují zásady hygieny u braní drogy, tak se jim dělají abscesy (dutina vyplněná hnisem, pozn. redakce). Často se bojí chodit k doktorovi, takže jsme většinou první, na koho se obrátí pro pomoc, protože k nám mají důvěru," říká Gábina.
Na Káčko chodí většinou klienti, kteří nemají zázemí, chodí se tam třeba vysprchovat, něco si uvařit nebo si odpočinout. A naopak, terénní služby využívá hodně lidí, kteří chodí standardně do práce a to, že užívají návykové látky, o nich třeba okolí vůbec neví. Káčko udržuje i kontakt s klienty, kteří jsou ve výkonu trestu. Gábina teď čtyři roky byla v kontaktu s odsouzeným klientem. „Psali jsme si, teď už je venku. Pokud si vězni zažádají, tak si můžeme i volat. Posíláme jim i balíky s oblečením, s novinami, případně jim zprostředkujeme léčbu poté, co vyjdou z vězení.“
„Holky v terénu“ chodí za klienty pěšky, k dispozici mají ale i terénní dodávku. „Hodně jezdíme autem za klienty na různá místa. Je super, jak máme dodávku hezky upravenou, máme tam dobré zázemí. Můžeme tam převážet i všechen materiál, co potřebujeme. Klienti se s námi setkávají i v tomto autě, kam není vidět. Dodávka je i vytopená, takže je to v ní příjemné i v zimě,“ říká Sára. Gábina dodává, že se v dodávce může každý klient i otestovat na infekční nemoci.
Terénní práce tedy probíhá tak, že si pracovnice domluví schůzky s klienty, se kterými se následně setkají. A pak provádí i výše popsaný monitoring. Během něj také potkávají klienty. „Vždy to probíhá tak, že klient musí prvně pozdravit nás, aby byla zachovaná jeho anonymita a my ho třeba „nepráskli“ před někým blízkým. Proběhne výměna, nebo čistě jen pokec. Součástí monitoringu je i oslovování lidí a nabízení našich služeb a sbírání použitých stříkaček,“ popisuje mi Gábina.
Pracovnice z Káčka mají k dispozici krabičku od sirek, kde jsou nalepené všechny možné kontakty a jsou tam i krátké informace o službách Káčka. „Necháváme ji pak na místech, kde třeba podle nalezeného materiálu předpokládáme, že by se uživatelé mohli shlukovat. Je to takový nástroj k tomu, že by se nám pak mohl někdo ozvat,“ vysvětluje Sára.
Terénní pochůzky, při níž pracovníci sbírají použitý materiál od uživatelů drog. Probíhají každý týden vždy ve čtvrtek. Jak říká Gábina, v Jihlavě jsou jak tradiční místa, kde se injekční stříkačky často objevují, tak i místa nová. „Je to i tím, jak se ti lidé někde shlukují a u toho třeba i popíjí alkohol, tak se to veřejnosti přestane líbit. Takže tam vyjde v platnost nějaká vyhláška, že tam nesmí pobývat. Takže se logicky přesunou jinam. A takto potom vznikají ta nová místa.“
Použité injekční stříkačky a ostatní s tím související materiál Sára s Gábinou nejčastěji nachází v křoví. Zajímá mě ale i nějaké netradiční místo, kde stříkačku během pochůzek našly? „Co si teď vzpomínám, tak jsme stříkačku lovili třeba v kanálu. Nebo taky si pamatuju stříkačku, která byla zapíchnutá do stromu jako houba,“ loví Gábina v paměti. Doplňuje ji Sára, která vzpomíná na stříkačku pohozenou u kostela.
Pracovnice jihlavského Káčka chodí do terénu hledat stříkačky každý týden, a to po celý rok. Podle Gábiny mají nejvíc nálezů od jara do podzimu. „Hůř se hledá v zimě, kdy to bývá zapadané sněhem.“ Dodává, že nejvíc jich během jednoho monitoringu našla 17. Průměrně jich nachází tak pět šest. „Stává se ale i to, že někdy nenajdeme nic. Často nacházíme i věci související se stříkačkami. Různé obaly a tak dále. A jehlu třeba ani jednu,“ říká Sára. Gábina si následně povzdechne, že tento rok nálezů přibylo. „S klienty to víc komunikujeme a snažíme se je edukovat, že když uvidí nějakou jehlu na zemi, tak aby ji sami zvedli. To nám pak hlásí, že dělají.“
Použité injekční stříkačky kromě pracovníků Káčka sbírá i městská policie. Káčko s nimi spolupracuje do té míry, že dá strážníkům speciální kontejnerek, kam se použitý materiál vyhodí. „Pak nám naplněný kontejnerek dovezou a my ho bezpečně zlikvidujeme,“ popisuje Gábina spolupráci s jihlavskými strážníky.
Někdy se stane, že člověk, který použitou jehlu po uživatelích drog najde, se na ni bojí sáhnout. Pak se může obrátit buď na Káčko, nebo na městskou policii. Podle Gábiny si většina lidí, kteří se bojí stříkačku zlikvidovat sami, vybere druhou možnost. „Občas se stane, že někdo zavolá i nám. U nás je ale nešikovné to, že my jsme omezení jen na ty čtvrtky, kdy provádíme monitoring,“ přidává Gábina svou další zkušenost.
Během naší pochůzky, kdy jsme se přes Masarykovo náměstí přesouvaly na druhou část hradeb, jsme zabrousily i na citlivé téma, kterým je úmrtí klientů. „Dvě úmrtí, která jsme zažily, byla spojena s užíváním alkoholu. Takže nikoliv s předávkováním. Je to i tím, že u nás na Vysočině dominuje pervitin. U toho není předávkování tak snadné, to se děje spíš u opiátových klientů. Třeba heroin tu skoro není. Spíš tu víc jsou subutexy, suboxony, což jsou vlastně substituční léky, když se chce někdo zbavit závislosti na opiátech,“ vysvětluje mi Gábina s tím, že uživatelé drog si tyto látky na černém trhu dokážou sehnat. „Tam by pak hrozilo, že by se někdo předávkoval,“ zamyslela se a vrátila se k otázce ohledně úmrtí s tím, že co si pamatuje, tak vždy bylo spojeno s alkoholem.
Práce, které se holky v terénu věnují, obnáší řadu smutných životních příběhů, ne všechny mají šťastný konec. Je něco, co Gábinu a Sáru pracovně těší? Co jim dělá radost? „Baví mě ten kontakt s klienty, ne vždy je to smutné a depresivní. Všichni jsou to lidi jako my a povídání s nimi může být i fajn a veselé. A i pro mě obohacující. Řada lidí má za sebou hrozné zážitky, a i přesto třeba neztrácí naději. Mám radost, když se klienti posunou správným směrem a třeba si najdou práci nebo bydlení,“ hodnotí Sára.
Podobně to vidí i Gábina. „Když dám teď klienty stranou, tak mě v práci baví komunikace s veřejností, protože pohled na tuto cílovku není dobrý, což někdy dokážu pochopit. Když pak ale s klienty člověk mluví a zjistí, co všechno už mají za sebou, tak vlastně není divu, že po návykové látce sáhli. To už ale společnost nevidí. Třeba my jsme měli rodiče, kteří nás k něčemu vedli, dávali nám lásku. Oni třeba tohle neměli nikdy. Takových je tak 90 procent klientů. Některým třeba přijde v pohodě brát ve 14 letech s rodiči. Pak je těžký jim říkat, že to není v pohodě,“ odpovídá na moji otázku Gábina a dodává, že v Káčku se snaží klientům ukazovat, jak život může vypadat, společně slaví třeba Vánoce. „Dáme jim třeba i malý dárek, uvaříme jídlo, pustíme jim koledy a je na nich vidět, jak si to užívají. Sami doma to třeba nikdy nezažili,“ posmutní Gábina.
Sáru a Gábinu, pokud jsou v terénu pěšky, potkáme s velkým černým batohem na zádech. Jako asi každého, i mě zajímá jeho obsah. Sára ho na hradbách pokládá na zem a rozevře ho. Vidím v něm velké množství sterilních zabalených jehel, zdravotní materiál nebo třeba prezervativy. „Máme s sebou i kapsle, přes ně se taky dá užívat. Dále pak takzvané K balíčky, kdy spolupracujeme v terénech většinou s nějakou lékárnou. Tam si klienti můžou bezplatně vzít tenhle balíček, kde je takový základ pro bezpečné užívání. A mají tam na nás všechny důležité kontakty. Rozdáváme třeba i kondomy nebo alkoholové polštářky na dezinfekci místa, kam si pak drogu člověk píchne. Máme tu i šňupátka,“ ukazuje mi Sára.
Doplňuje ji Gábina a ještě z batohu vyndává filtry pro „huliče“, které zabraňují vdechování horkého vzduchu a škodlivých látek. „Je to i dobrý kontaktní nástroj mladými uživateli. Veřejnost nás často odsuzuje a říká nám: Vy jim to všechno dáte a oni pak fetujou. Oni by ale užívali návykové látky i bez toho,“ povídá Gábina.
Na ni naváže Sára, která dodává, že vším výše uvedeným vlastně dochází k ochraně veřejnosti, aby se například tolik nešířily infekční nemoci. „Je zajímavé, že na naši práci mají negativní názor ti, co denně vypijou třeba deset piv a mají očividně problém s alkoholem. Ta léčba pak v nemocnici taky není zadarmo. Největší problém je v tom, že alkohol obecně není moc braný jako droga. Stejně jako léky,“ upozornila Gábina.
Během povídání pomalu opouštíme hradby a míříme ještě směrem k Cityparku. „Tam jsou takové schodky a je tam jedno místo, kde občas nacházíme. Tak uvidíme,“ říká Gábina. „Jindy toho najdeme dost a dnes zrovna ani jedna jehla,“ krčí rameny.
„Hele, víčko,“ slyším Sáru. „Tak aspoň něco,“ komentuje Gábina. Sára mezitím bere do velké pinzety červené víčko a dává ho do malého přenosného kontejnerku. A vysvětluje mi, že jehly jsou zalamovací ve stříkačce. A když se jehla zalomí, tak zůstane v tomto víčku. „Takže nehrozí, že by se člověk píchnul,“ uklidňuje Sára.
Služby jihlavského Káčka může využívat kdokoliv starší 15 let. Aktuálně nejmladšímu klientovi je 17 let, naopak nejstaršímu přes 60 let. Podle Gábiny celkově populace klientů stárne. Jejich průměrný věk je kolem 40 let. „Když chodíme přednášet do škol, tak nás překvapuje, že studenti mají k drogám negativní postoj. To si vysvětlujeme tím, že mají jiné zájmy. Teď je u nich závislost spíš na sociálních sítích. A to taky není dobré.“
Pracovníci Káčka chodí i na monitoring na toalety obchodních center, a to hlavně v zimních měsících. Holky občas kouknou do košů a sem tam tady nějakou stříkačku najdou. I tam často nechávají zmíněnou krabičku od sirek. „Lidi se tam dají i dobře nakontaktovat. Hlavně mládež, protože nemá kde trávit volný čas,“ posteskne si Gábina.
Monitoring, který jsem s Gábinou a Sárou absolvovala, byl nakonec „úspěšný“. Jehlu jsme našly, i když to už vypadalo, že odejdeme s nepořízenou. Odhozenou stříkačku jsme objevily v těžko dostupném křoví u přechodu k Cityparku. V místě, kam člověk běžně asi nejde. S Gábinou jsme během likvidace této stříkačky natočily videonávod, jak se zachovat, pokud lidé také najdou takovou stříkačku.
A co Gábinu a Sáru do Káčka vlastně přivedlo? „Mě do Káčka přivedla vlastně náhoda. Vlastně ten samotný inzerát s pracovní nabídkou. Zaujalo mě to, říkala jsem si, že to je něco nového, co se můžu naučit. A téma drog a různé dokumenty o nich mě vždy hodně zajímaly. Proto jsem si říkala, že by bylo dobré poznat to z této strany,“ odpovídá na mou závěrečnou otázku Sára, která měla vždy blízko k sociálním službám.
Gábina, která je v Káčku pět let, takovou práci chtěla dělat už od doby, kdy byla v teenagerském věku. „Proto jsem pak vystudovala příslušné školy. Nikdy se mi nelíbilo, jak se společnost na závislé lidi dívá. Vždy jsem za tím viděla něco víc, co za tím může být. A asi proto jsem do toho šla. A závěrem bych dodala, že naše společnost se v tomto stále má ještě co učit. Často vidí jen vrchol toho všeho, ten vrchol ledovce, jak se říká,“ dodává na závěr Gabriela Bláhová.
Foto Sára Chaloupková , Lenka Dvořáková
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Krásná ukázka devastace této země: drogově závislí jako běžný kolorit našeho společenského prostoru...
