Kamarád mi vyprávěl příběh ze svých školních let: Na škole měli individuum, které šikanovalo spolužáky a bralo jim peníze na svačinu, jak byl rok dlouhý (kamarád samozřejmě tvrdí, že to nebyl on). Jednou za čas se však agresor projevil jako gentleman – koupil jídlo tomu, kdo si jej zapomněl doma, zastal se spolužáka před učitelem nebo prostě přimhouřil oči a o kapesné ten den „osvobodil“ někoho jiného. Vrchol pokrytectví, chtělo by se říci.
Tento příběh si vybavím vždy, když se dočtu o poskytnuté státní podpoře vybrané soukromé firmě. Naposledy nedávno, když vláda prezentovala schválení státní pobídky soukromé firmě Bosch na rozšíření výroby a technologického centra v celkové výši až 444 milionů korun. Jde o pobídku firmě, která v zemi zaměstnává téměř osm tisíc zaměstnanců a jejíž roční odvodová a daňová povinnost vůči státu se s ohledem na velikost pohybuje spíše v jednotkách miliard než ve stovkách milionů. Z pohledu firmy se jistě jedná o vítaný impulz pro další rozvoj.
Z pohledu státu je to však velmi podobný příběh pokrytectví jako v úvodu článku. Stát celý rok dusí zaměstnavatele nejrůznější regulací až do morku kostí a ždíme je, co se do eráru vejde, aby jim pak odsypal část peněz zpátky na dotacích a prohlásil se za vítěze hry falešným argumentem typu „státní dotací vytváříme zaměstnanost“. Ale je to skutečně pravda?
Abychom si rozuměli – firma Bosch odvádí skvělou práci a její dlouhodobý úspěch ve vysoce konkurenčním prostředí přesného strojírenství dokazuje, že osud firmy rozhodně nezávisí na této státní dotaci. Firma hraje s kartami, které rozdal někdo jiný. A právě sem míří kritika. Vadí mi nesystémovost transakce, díky níž se znovu desítky firem rozhodnou podlehnout chiméře „peněz zadarmo“ a namísto mladých absolventů středních či vysokých škol najmou konzultanty a dotační poradce, kteří začnou roztáčet nekonečnou mašinérii schůzek, pardon meetingů, procesování a podávání dotačních žádostí a vyjednávání. Toto neproduktivní jednání, jemuž se odborně říká rent-seeking, je hodně nákladné a výhodu přinese jen tomu, kdo v boji o dotaci uspěje. Ostatním vysílá signál, že se snažili málo a příště se musí snažit víc. Ať už si pod tím představíte cokoliv.
Přitom by stačilo „velmi málo“: Zapojit do koloběhu veřejných financí v České republice prvky systémovosti, díky nimž by firmy nemusely platit drakonické daně a pak investovat nemalé prostředky do procesů žádostí o fondy a dotační podporu, aby si na část státu odvedených peněz znovu sáhly.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.