Počasí dnes-3 °C, zítra-2 °C
Úterý 7. února 2023  |  Svátek má Veronika

Sbalila se a šla do Santiago de Compostela. Nejhorší bylo každé ráno vstát do deště a jít dál, říká rodačka z Jihlavska

Dobrodružství, překonávání vlastních limitů, boj s vlastním strachem a velký optimismus. Tato slova přesně vystihují osmadvacetiletou Dominiku Dratnálovou, která před pár dny absolvovala náročný zážitek - cestu na známé poutní místo ve Španělsku Santiago de Compostela. Šla úplně sama s pár věcmi v krosně. Po cestě nesčetněkrát zmokla a sáhla si na dno, co se týče bolesti nohou. Přesto si ale cestu maximálně užila, a jak sama v rozhovoru prozradila, tím, že došla do Santiaga, její cesta rozhodně nekončí. Naopak.

Máš za sebou velký zážitek, pro mnohé asi nepředstavitelnou a určitě hodně náročnou cestu do poutního místa Santiago de Compostela. Pověz mi víc – kdy a jak jsi vyrazila? A jak to vlastně probíhalo?
Odlétala jsem 13. listopadu ráno z Vídně do Porta. Tomu ale ještě předcházely tři poslední dny v práci, minimum spánku a cesta ve 2 ráno autobusem z Brna do Vídně na letiště. Takže úplně vyřízená, nevyspalá a zmatená jsem opouštěla svůj byt ve dvě v noci, zapomněla si mobil, vrátila se pro něj, vyházela ještě nějaké zbytečnosti z krosny a doufala, že ten autobus na letiště stihnu.

„Nejdále jsem byla na pár týdnů na Novém Zélandu, který jsem měla možnost prostopovat a prochodit a byl to úžasný zážitek. Dobrodružství a adrenalin mám i často v práci, kterou mám moc ráda.“

V Portu jsem se metrem dostala do centra. A byla jsem unešená, bylo skvělé počasí a Porto je naprosto úžasné místo. Takže i přes veškerou únavu a vědomí, že mám před sebou v následujících dnech minimálně 250 kilometrů, jsem se rozhodla Porto celé prochodit a dát si naposledy dobré jídlo. Skončilo to 25 tisíci kroky navíc. A už tehdy jsem tušila, že mě nečeká jen 250 kilometrů, ale že si takhle budu chtít prochodit každé místo, kam dojdu.

A jak pak cesta na samotné poutní místo? Tam jsi šla pěšky, přepokládám…
Jak jsem cestovala? Pěšky (smích). V neděli jsem přiletěla do Porta a hned v pondělí jsem vyrážela na cestu. Camino má celkem dost tras a já jsem si vybrala cestu, která se jmenuje Camino Portugués – The Coastal Route, miluju oceán a řekla jsem si, že cesta podél pobřeží bude nejkrásnější. Což se teda pak ukázalo, že nebyla úplně nejlepší volba (smích).

Jakto?
Cesta z Porta do Santiaga trvá podle toho, co jsem vyčetla, cca 11-13 dní, podle toho, kolik chceš ujít, jakou máš fyzickou zdatnost, atd. Já jsem cestu absolvovala za 9 dní, ale musím se přiznat, že jsem přeskočila jednu etapu (1-2 dny). Počasí na pobřeží bylo neúprosné, rozuměj – v tom „mordoru“ se nedalo jít, a navíc cesta byla samá kostka, a to bylo velmi nepříjemné a bolestivé. Při odjezdu jsem navíc nebyla úplně fyzicky v pořádku, takže jsem se rozhodla přejet cca 40 kilometrů na the Central Route, což byla skvělá volba, cesta tam byla mnohem hezčí a více v přírodě.

Na Caminu bydlíš v tzv. albergue. Což jsou, řekněme, ubytovny, kde můžeš zůstat jednu noc. V některých najdeš jen postele a koupelnu, některé už jsou lépe vybavené, mají pračku, sušičku, prostor, kde si můžeš uvařit jídlo. Vlastně jsem ani moc neplánovala, kde zůstanu přes noc. Řekla jsem si, že půjdu, dokud můžu. Ale albergue nejsou všude, navíc už je off-season, a dost jich bylo zavřených. Takže jsem si nakonec stáhla camino aplikaci a občas se koukla, kde bych asi tak mohla zůstat. První dny jsem na ubytování volala dopředu, jestli mají místo, protože se všude píše, jaký je problém sehnat volnou postel. No po třech dnech jsem pochopila, že jdu skoro úplně sama a že postel budu mít vždycky.

Proč sis vybrala zrovna tohle poutní místo?
Ty jo, asi žádné jiné neznám. Kromě Mekky (smích). Santiago byl můj sen už tak 10 let, a tenhle rok jsem se prostě rozhodla, že jdu. Nebylo to pro mě jen o poutním místě, i když ano, víra pro mě jistou roli hrála. Pouť má být cesta k sblížení se s Bohem, pro mě to byla cesta blíž k sobě. Ta konečná „odměna“ v podobě atmosféry Santiaga už byla jen třešnička na dortu.

Santiago de Compostela je město ve Španělsku, od roku 1982 hlavní město autonomního společenství Galicie a provincie A Coruña. V 9. století zde byly objeveny údajné ostatky svatého Jakuba Staršího, jednoho z dvanácti apoštolů. Od vrcholného středověku až dodnes je Santiago jedním z nejvýznamnějších katolických poutních míst s velkou katedrálou.

Proč jsi šla sama? Chtěla jsi vystoupit ze své komfortní zóny, nebo se nenašel žádný parťák?
Vím, že se ptáš ty, ale já bych se nejradši zeptala, proč nejít sama? Pro mě to není vystoupení z komfortní zóny, ani na vteřinu jsem se nezamyslela nad tím, že zrovna tuhle cestu bych měla s někým jít. A popravdě mi pár lidí řeklo, že chce jet se mnou, s díky jsem je odmítla. Protože tohle byla jen a jen moje cesta. V životě se spoléhám jen na sebe a v podstatě si nemohu vybavit něco, co bych sama nezvládla. Jdu sama klidně i na večeři do restaurace anebo do kina. Což někomu může přijít divné, nebo nekomfortní (což vlastně i ze začátku přišlo mně). Ne že bych neměla s kým jít, i když to tak někdy je, ale myslím si, že čas strávený jen sama se sebou, je extrémně důležitý. Navíc pár cest jsem sama už podnikla a bylo to naprosto úžasný.

Pokud někoho naplňuje cestování, tak si myslím, že by alespoň jednou za život měl jet někam sám. Začneš se na svět a na lidi v něm koukat jinak. Snadněji se seznámíš, dobrodružství k tobě přijde každý den a zjistíš, že jsi schopná všeho, na co jen pomyslíš. Je pro mě naopak těžký rozumět tomu, proč si lidi kolem mě myslí, že by vždy měli cestovat, nebo podnikat věci s někým a bojí se dělat cokoliv sami…

„Zvládneš fakt všechno, co ti život nachystá." 

Ale k tomu, proč jsem šla sama. V prvé řadě si myslím, že by tuhle cestu měl opravdu člověk absolvovat sám, už jen kvůli tomu, co jsem psala výše. Poznáš sama sebe, posuneš se ve svých myšlenkách, přijdeš na to, že některý věci nedávají smysl, a jiné naopak ano. Poznáš snáz lidi a dokážeš sama sobě, že zvládneš fakt všechno, co ti život nachystá. A že tohle byl takový „Survivor“ i pro mě. Lidi, co mě znají, ví, že přespím i venku v minus dvaceti (smích).

Rozhodla jsem se jít hlavně pro to, že tenhle rok byl pro mě nejtěžší, nejbolestivější, a zároveň nejkrásnější v mém životě. A touhle cestou jsem si chtěla jednak splnit sen, dokázat si, že to zmáknu, ale především zkusit svoji vnitřní sílu.

Jaké ti vyšlo počasí?
No nádherně! (smích) Sluníčko svítilo, když jsem přiletěla do Porta a když jsem odlétala (smích).

Jako koho napadne jít v listopadu, že? Navíc když v Portugalsku a ani ve Španělsku nemají topení. Bylo příjemných 10-13 stupňů a celou dobu pršelo a pršelo. Vstát každé ráno do deště a vydat se na cestu, dalo fakt velké přemlouvání. Někdy pršelo tak moc, že jsem věděla, že budu za 5 minut mokrá na kost, i když mám kvalitní oblečení. Ze začátku mě to dost štvalo, a upřímně jsem to chtěla vzdát, ale nakonec jsem se s tím smířila. Zjistila jsem, že když promokneš, tak je ti zima asi jen půl hoďky, pak se chůzí zase zahřeješ. A za 5 hodin tě čeká sušička a postel, když budeš mít štěstí. Některé dny jsem zmokla a pak zase uschla a tak stále dokola. Boty mi promokly asi 3x, ale jen jednou jsem se obouvala do mokrého, což bylo celkem přijatelné, stejně jsem ten den zase zmokla.

Zažila jsi na cestě nějaké komplikace? Předpokládám, že to nebylo jen o nepříznivém počasí…
No jasně! Na komplikace se vždycky těším nejvíc. Ráda říkám, že zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je intenzivní a je pak alespoň co vyprávět.

Už před odletem mě trápila bolest obou kyčlí, musela jsem i polevit ve cvičení, protože jsem mohla sotva chodit. Což chceš, když máš před sebou 250 kilometrů chůze. Ale nehodlala jsem se vzdát svého snu, takže děkuji fyzioterapeutce Káje Kameníkové, že se mě pokusila alespoň trochu dát dohromady a odjížděla jsem oblepená tejpy. Pravá kyčel byla bolestivější, takže levá noha to odnesla spoustou puchýřů, jednu etapu, cca 20 kilometrů, jsem šla dokonce v žabkách, protože levačku bych do boty nedostala. Věděla jsem, že tohle bude velký problém a že to bude bolet. Jen jsem si nedokázala představit, že to bude tak moc.

Pamatuji se, že jeden den už jsem tu bolest nezvládla ani psychicky a seděla jsem kdesi na kameni v lese, plakala a volala mamce, že už nikam nejdu, ať pro mě někoho do toho lesa pošle (smích). Mamka se mnou byla další hodinu na telefonu a povídala si se mnou, abych vůbec došla do cíle etapy, za což jí moc moc děkuji. Pak jsem se doplazila do lékárny pro Ibuprofen, najedla jsem se a bylo to lepší. Nohy pro mě tedy byly tou největší komplikací, kolegyně z práce se mi smála, jestli trénuji na Lékaře bez hranic, když jsem jí poslala video, jak si „sterilně“ ošetřuji puchýře.

„Řešení těchto „problémů“ mě vlastně baví."

Další komplikace byly už tak spíše úsměvné a byly to problémy běžného života. Jako že třeba nemám kde spát, protože albergue je zavřené, nebo se nemám kde najíst, protože Španělsko by se mělo přejmenovat na maňánu, nebo že nevím, jak se dostanu zpět do Porta, protože ve Španělsku si sice můžeš koupit lístek na autobus, ale už těžko zjistíš, odkud to vlastně jede, nikdo tam neumí anglicky a ty neumíš španělsky… Ale to všechno mi na tom přijde vlastně kouzelné. A řešení těchto „problémů“ mě vlastně baví.

Dominika Dratnálová

Narodila se před 28 lety v Jihlavě, vyrůstala v Dolní Cerekvi na Jihlavsku, momentálně bydlí a pracuje v Brně jako všeobecná sestra na kardiochirurgickém ARO v Centru kardiovaskulární a transplantační chirurgie.

Rodiče ji odmala vedli ke sportu, věnovala se hasičům, házené, byla mažoretkou. Sportu se věnuje dodnes, jak sama říká, nejvíce ji baví crossfit, který má všestranné zaměření od vzpírání až po klasický běh či gymnastiku. Ráda jezdí na koni, plave, leze po stěně a je dobrovolnou hasičkou. V létě ráda chodí, spí a leze po horách například v Rakousku nebo ve Slovinsku, oblíbeným zážitkem je pro ni i canyoning nebo sjíždění divoké řeky. V zimě s oblibou lyžuje, zvládne i snowboard. Má za sebou i několik venkovních přespání ve spacáku v mrazu pod Sněžkou. Už čtyři roky se otužuje.

Jaké byly tvoje pocity, když jsi došla na poutní místo?
Chtělo se mi čůrat a měla jsem hlad (smích).

Upřímně jsem toho moc necítila. Neměla jsem nějakou euforii, nebo pocit jakéhosi „osvícení“. Jak si to všichni (i podle reakcí z okolí) představují. Ty pocity, uvědomování si a všechno, co s tím souvisí, přichází mnohem později. Nejsem tedy doma ještě ani týden, ale vím, že to budu ještě nějakou dobu zpracovávat. Jasný, že jsem přišla na pár věcí, honí se mi stále spousta myšlenek v hlavě, ale mám pocit, že tím, že jsem došla do Santiaga, to vlastně vůbec neskočilo, ale naopak začalo.

Jinak katedrála je samozřejmě nádherná, má nepopsatelnou atmosféru, a i když mše probíhá ve španělštině, tak se cítíš vděčná, že na takovém místě můžeš být.

Bylo něco, z čeho jsi měla fakt strach?
Podle mě se člověk bojí vždycky, když jde dělat něco, co nikdy nedělal. Dokážu jít trek 4 dny v horách, ale jít takhle dlouho stovky kilometrů? Absolutně jsem nevěděla, co od toho čekat. Věděla jsem, že to bude nekomfortní, že to bude bolet, že mi bude zima a že budu věčně promoklá. A tyhle věci v nás obecně nevyvolávají příjemné pocity, těmhle věcem je náš mozek naučený se bránit. Ale já ráda dělám věci, kterých se bojím, nebo ze kterých mám respekt. Protože jakmile tu věc, které se bojíš, uděláš, tak už tě dál neparalyzuje. Další den ji uděláš znova. A lépe. A pak ji ovládneš a už se najednou nebojíš. Nejvíc jsem se bála toho, že selžu. Což je můj věčný evergreen – nedovoluji si selhání. Což není úplně dobře, ale Camino mě v tom vyškolilo, takže i tenhle strach jsem překonala.

Kdyby se někdo chtěl inspirovat, co bys doporučila? Co s sebou nezapomenout? Co mít třeba předem zabookováno?
Jděte sami! Když půjdete v sezoně, tak stejně o společnost nebudete mít nouzi. Jestli chcete být sami, jděte v listopadu (smích). A jestli jste jen na chvíli zapřemýšleli nad tím, že byste to chtěli jít, tak jděte! Jděte pro Boha. Stejně tak, jestli nad čímkoliv v životě uvažujete, že byste chtěli zkusit, vidět, cokoliv, udělejte to, prosím. Věřte mi, když překonáte ten strach, budete sami sobě nesmírně vděční.

„S sebou určitě dobré boty, náplasti a čelovku."

A co nezapomenout na Camino? Záleží, kdy jdete. Ale obecně dobré boty, dvě trička, ručník, dvoje kalhoty, spodní prádlo, mikinu, náplasti a spacák, čelovku a mobil s nabíječkou. Když půjdete v listopadu, tak si ještě vezměte bundu, já měla i péřovku, díky Bohu. V sezoně (doba, kdy je hezké počasí), je prý potřeba mít alespoň den předem zamluvené albergue, což se mě netýkalo. Ale ze mě si moc příklad neberte, já jsem v tomhle trochu pankáč a cestu na letiště a ubytování v Portu jsem si bookovala třeba jen pár hodin před odletem (smích).

Tvoje další, pro mnohé asi netradiční, plány?
Nevím, jestli ti to mohu říct, tohle určitě bude číst mamka s babičkou, a ty se o mě věčně bojí a hubují mi, proč stále dělám věci, které dělám (smích).

Upřímně? Nevím. Jsem teď ve fázi, kdy si chci odpočinout, vyléčit kyčle, makat v gymu, pozvedat co nejvíc činek, užívat si práci, lezení na stěně, jízdu na koni a relax v sauně a studené vodě. Ale taky vím, že mi to dlouho nevydrží a brzy se do něčeho zase pustím. Promiň, mami a babi (smích).

Hodnocení článku je 90 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto Archiv Dominiky Dratnálové

Štítky dobrodružství, cestování, sport, adrenalin, poutní, místo, rozhovor, Dominika Dratnálová, Dolní Cerekev, Vysočina

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Vlad Kovaricek

Taky jsme to vyzkoušeli z Porta do Santiaga 22.09-09.10. /22. Počasí super, opuchle nohy,bolest lytek ale bezva zažitek. Doporucuji

Pondělí, 5. prosince 2022, 18:06

Viktor Hruza

No já jsem to šel teď Camino Primitivo z Ovieda,přes hory,lesy,údolí.Na přelomu listopadu a Prosince 315km.Nejtezsi camino,a nikdo o mě nepíše ????

Pondělí, 5. prosince 2022, 12:40

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.