Rodáci z Vysočiny: Před 37 lety zemřel autor Malého Bobše Pleva. V kraji učil na řadě škol, i těch venkovských

Život Josefa Věromíra Plevy

Tento spisovatel se narodil jako nejstarší z osmi dětí 12. srpna 1899 v Moravské Svratce rodičům Josefu Plevovi a Antonii, rozené Zástěrové. Otec, který pocházel ze Skrýšova, pracoval jako úpravčí trati na stavbě železnice ze Žďáru do Havlíčkova Brodu. Pak se stal vechtrem, strážníkem trati, takže se rodina s osmi dětmi často stěhovala. Jeho rodina žila velmi skromně a v přísně katolickém duchu.

Po vyučení v roce 1915 pracoval jako knihařský dělník ve Frenštátě pod Radhoštěm, v Novém městě na Moravě a v Moravských Budějovicích. V březnu 1917 narukoval na vojnu a v létě téhož roku byl poslán na italskou frontu. O rok později dezertoval, ale byl chycen a poslán s eskortou zpět. Onemocněl však zápalem plic, a domů se tak dostal ještě před koncem války. Po návratu pracoval opět jako knihařský dělník v Novém Městě na Moravě, věnoval se samostudiu a později, v roce 1924, absolvoval učitelský ústav v Čáslavi.

Mladý venkovský učitel

Jako mladý učitel často střídal malé školy po celé Vysočině, konkrétně působil v Novém Městě na Moravě, Křižánkách, Bohuňově, Karasíně, což mu umožnilo důkladné poznání venkovského života. Pracoval také jako knihvazač v Moravských Budějovicích. 

Za dob studia začal publikovat básně ve Studentském časopise a jako výraz odporu k válce si vytvořil druhé jméno Věromír. Válečné zážitky a kulturní ovzduší 20. let ho přivedly na přelomu let 1926-1927 do řad komunistické levice. S několika přáteli založil Skupinu literárních a výtvarných dělníků - Slavděl, která stála v jakési opozici k poetickému Devětsilu. Její činnost ustala kolem roku 1930. Od téhož roku byl předsedou akademického spolku Horák v Novém Městě.

Přestěhoval se do Brna 

V roce 1931 začal díky Jiřímu Mahenovi a Bedřichu Václavkovi bydlet v Brně, v podnájmu v Masarykově čtvrti, kde od roku 1939 do 1941 učil na obecné škole smíšené. Jeho učitelství skončilo s těžkou vadou sluchu. Již předtím v letech 1937–1939 pracoval v brněnském rozhlase, kam se po válce vrátil jako ředitel zdejší stanice Československého rozhlasu (1952). Potom působil v celostátním vysílání pro děti a mládež. Pracoval v Syndikátu spisovatelů, v Československém rozhlasovém výboru, ve Filmové radě. Později se funkcí vzdal a působil pouze v Českém literárním fondu a Kruhu přátel dětské knihy.

Žil v ústraní 

O Plevovi je jen málo známo, že patřil mezi orodovatele za nespravedlivě uvězněné katolické spisovatele v 50. letech, především za Jana Zahradníčka. Celou dobu normalizace, i když nebyl přímo perzekuován, prožil v ústraní. V roce 1977 však podepsal tzv. Antichartu. V roce 1979 mu byla na rodném domě v Moravské Svratce č. 31 odhalena pamětní deska.

Jeho manželkou byla lékařka Veronika Plevová. K přátelům patřili např. sochař Vincenc Makovský a karikaturista a kreslíř Rudolf Puchýř, který ilustroval první vydání Malého Bobše.

Tento průkopník nových směrů dětské literatury zemřel 7. září 1985 v Brně a jeho ostatky byly uloženy na evangelickém hřbitově v Novém Městě na Moravě, pod náhrobkem se symbolickou sochou jeho největšího knižního hrdiny.

Literární dílo 

Svého vrcholu dosáhl již prvním titulem. Malý Bobeš (1931), kde se odklonil od konvenčního idylického pojetí dětského světa, které bylo do té doby v knihách pro děti častým jevem. Pleva podal svět v jeho reálné podobě, se sociální nerovností i s problematikou zrození a smrti. Kniha svým vcítěním dosáhla příznivé kritiky z literárního i sociologického hlediska.