Novinařinu bych šla dělat zase, ale baví mě i dobrovolnictví, říká novinářka a zakladatelka Šatníku Nora Fridrichová

„Pro rodiče samoživitele s handicapovaným dítětem je život každodenním údělem. Mají můj extrémní obdiv“

V čem vy sama vidíte největší problém rodičů samoživitelů?
Jednoznačně peníze. Tito rodiče mají míň na chod své rodiny, jelikož mají místo dvou příjmů jen jeden. Odhadem také zhruba polovina z nich bydlí v komerčních pronájmech. A to je začarovaný kruh a počátek problémů - klasické nájemné je drahé a spolyká rodinám podstatnou část příjmu, který je už beztak nízký. Polovina rodin také nedostává pravidelně alimenty. Když se to vše sečte, najednou mají třeba míň než stovku na den.

Je nějaký případ, který vybočuje ze vzorce rodičů samoživitelů, a zasáhl vás více než ostatní?
Často potkávám samoživitele, kteří jsou sami s dětmi nemocnými. Osud těchto rodin mi přijde nejvíc krutý, život s těmito lidmi tvrdě naložil a je pro ně každodenním údělem. To není život, který přináší mnoho radosti, a koncentraci smutku a starostí na jednoho člověka tady považuju za extrémně vysokou. Pak je důležitý jakýkoliv sociální projekt, který je může nějak podpořit. Pro člověka je nejhorší pocit, že je na vše sám a svůj osud nemá s kým sdílet. Z těchto rodičů na mě ale zároveň sálá veliká vnitřní síla situaci čelit. Neberou sebe ani své děti jako chudáky, ale jako prostý životní fakt a s tímto faktem bojují. Máme vícero maminek, které mají různé typy diagnóz i u každého ze svých dětí. Smekám před nimi, jak silné tyto ženy jsou.

„Novináři občas narazí na téma, které je zasáhne a do kterého se více položí“

Jak jste se vy sama dostala k problematice rodičů samoživitelů?
Bylo to přes novinařinu. Stává se, že novinář narazí na sociální téma, které ho zasáhne a ve kterém se pak angažuje i osobně. Na začátku jsem vstoupila do skupiny samoživitelek, abych hledala témata. Díky jejich otevřenosti jsem záhy pochopila, že se jedná o skupinu lidí s obřími problémy, která je nepochopená, neošetřená a nepodpořená. A to ani společností ani politickou reprezentací. Ještě před pár lety byly běžné vzkazy politikům matkám, ať si najdou nového sponzora. Začala jsem o těchto rodinách točit reportáže, pak jsem udělala první sbírku, druhou a už se to na sebe nabalovalo. To se děje doteď. Vedle oblečení můžu dnes rodičům v Šatníku nabídnout nákupy jídla, doučování, služby zdarma od kadeřnictví po masáže. Rodiče nám výměnou chodí pomáhat udržet Šatník v chodu. Je to takový samoživitelský start-up a docela nám to šlape.

Takže v té době jste začala přemýšlet o tom, že byste se problematice věnovala více?
Dlouho jsem odolávala myšlence otevírat něco kamenného či zakládat organizaci. Mám své zaměstnání a trvale bojuju s nedostatkem času. Nakonec vše z toho mám a teď se snažím to nějak poskládat, abych to zvládla. Novinařinu dělám dál, ale zároveň tu mám dobrovolnickou strukturu, která má své razítko a IČO. Agendu ale postupně deleguji na maminky v Šatníku, které se chtějí zapojit, a jsem na naši novou pracovní partu fakt pyšná. A jsem velmi zvědavá na podzim. Máme už teď veliký přetlak hraček, které půjdou na dračku, protože za pár měsíců tu máme Ježíška. Do toho chci znovu udělat vánoční knižní burzu a myslím, že podzim a předvánoční čas bude v Šatníku opravdu hezký.

„Recepce na Kavčích horách byla při první sbírce zavalená asi tunou oblečení“

My se nyní v Šatníku nacházíme. Kdy tedy vznikla úplně první myšlenka na nějakou sbírku oblečení?
První sbírku jsem udělala před rokem a půl v České televizi. Sebrala jsem tunu věcí za pár dní. Bylo ti bizarní – recepce televize zavalená oblečením. Moc mi s tříděním pomohli kamarádi, ale zároveň jsem se zařekla, že už nikdy víc, balit na kolenou věci jde opravdu jen pár týdnů. Ale dopadlo to u mě jako vždycky všechno – máme Šatník, kde máme oblečení na tuny (smích).

Protože jste se k tomu stejně vrátila. Co vás k tomu vedlo?
Začaly mě atakovat kamarádky, které nevěděly, kam s oblečením. Určitě k tomu přispěl i pocit, že se toho oblečení zbaví účelně, takže se na mě tím pádem obracela spousta lidí. Už jsem byla ta provařená adresa, která to určitě vezme, a balíky s oblečením na mě čekaly všude – na recepci v ČT, dokonce i doma za brankou. Kamarádka Veronika Linková, se kterou Šatník děláme, mě v lednu hecla, tak pojďme něco otevřít. Říkala jsem si, že stejně nic neseženu, no tak ano, poptejme. No a rozjely jsme Šatník v Kasárnách Karlín. Za pár dní jsme od dárců dostaly odhadem 4 tuny oblečení! Bylo zjevné, že musíme sehnat něco nastálo a pražský magistrát nám za snížené nájemné nabídl Pražskou tržnici. Ta je pro nás dokonalá. Nádherné místo, v centru, na metru, dostupné pro rodiče, prostor má víc než dvě stě metrů čtverečních a dárci můžou autem až k našim dveřím. Je to tady parádní.  

Mohla byste popsat, jak Šatník funguje?
Rodič, který k nám chce chodit, musí projít registrací. Předkládá dokumenty, kterými se prokazuje jako samoživitel – ideálně rozsudek o svěření do péče a nájemní smlouvu s uvedením členů domácnosti. Snažíme se, aby se pomoc dostala jen k těm, kterým je určena. A to je důležitá informace pro dárce, kteří chtějí mít jistotu, že s jejich darem bude naloženo řádně. Často vyprávějí, že odevzdali něco do sběrného kontejneru na šatstvo, a pak to našli v sekáči. Rodiče si můžou chodit dle potřeby. Ale díváme se, co si odnášejí, a hlídáme si případný spekulativní záměr. Prostě když má paní 4letého chlapečka, tak si nemůže domů odnést tašku oblečení na roční holčičku. To se nám nelíbí a hned na místě to řešíme. Vím, že někteří brblají, ale je mi líto, kontrola musí být.

„Sami rodiče se mohou na výpomoci v Šatníku podílet. Dostanou za to nákupy potravin“

Když jsou tedy lidé zaregistrovaní, jak to pak u vás probíhá? Kdy mohou rodiče do Šatníku přijít?
Můžou chodit, jak chtějí. Otevřeno máme šest dní v týdnu. Rodiče u nás můžou i vypomáhat a jako odměnu si vyberou nákup potravin dle vlastního výběru. Teď jsme rozjeli i doučování dětí zdarma. Rodiče se nám na to hodně hlásí, protože rok s covidem zanechal na dětech následky. Učitele mi hledá organizace Učitelská  platforma a projekt finančně podpořil T-Mobile, kterému se nápad líbil. Už máme první doučování!

V Šatníku je však primární sběr oblečení. Co dalšího kromě toho a hraček ještě sbíráte?
Dětské knížky, drobné spotřebiče a dárci nabízejí i nábytek. Docela to fičí a pár rodin už má hezky dovybavené bydlení.

Pokud bych naopak chtěla nějaké věci do Šatníku přinést, jak bych měla postupovat?
Máme samozřejmě kapacitní problém, takže od dárců můžeme přijmout jen sezónní věci. Moc stojíme o oblečení nepoškozené, čisté a bez žmolků, prostě které ještě udělá hodně radosti. Mám motto, neděláme sekáč, ale butik. Vím, že člověk v nouzi si nemá vybírat, ale přesto stále platí Werichovo, že šaty dělají člověka. Dost mi záleží, aby se u nás rodič cítil dobře. Sekáč zná důvěrně, ale do butiku nechodí. Tak jsme tu my. Změny vidíme na první pohled a jsou opravdu razantní. Mámy, které se k nám vracejí, najednou rozkvetly. Mají na sobě lepší oblečení a strašně jim to sluší. Nechceme dávat jen oblečení, ale i důstojnost. Jedna taková maminka k nám chodí doteď. Když přišla poprvé, působila unaveně, vystresovaně a zjevně musela na oblečení šetřit. Nacpali jsme jí tři veliké IKEA tašky. Příště přišla skvěle oblečená, nalíčená, s perfektně udělanou hlavou a děsně jí to seklo.

„Lidé, kteří nemají peníze, šetří na všem, a to i na věcech, které nám přijdou automatické“

Zaznamenala jsem, že kromě hmotných věcí jste v Šatníku začali nabízet i služby. O co se jedná?
Chtěla bych pomoci rodičům zapojit se do pracovního procesu. Říkáme tomu Šatník Jobs. Zatím u nás stříhá kadeřnice, líčí vizážistka, máme i masérku. Svoje služby nabízejí rodičům přímo v Šatníku zdarma, od nás to mají formou brigády. Vznikla tu skvělá parta lidí a jak vidíte sami, je tu neustálý šrumec. Já osobně sem moc ráda chodím a se mnou i moje dcery. Hrají si tu s ostatními dětmi nebo mi pomáhají, třeba sbírají prázdná ramínka. Dostaly za to ode mě finanční odměnu a to je samozřejmě nadchlo.

Co vás čeká v Šatníku v nejbližší době?
Přemýšlím, co s bydlením. Krom toho, že jsou pronájmy drahé, tak pro rodiče i hůř dostupné. Na trhu poptávky realit je velká konkurence, což znamená, že když single rodič s dětmi přijde na prohlídku a majitel váhá mezi utahanou matkou se třemi malými dětmi a mezi párem, který nemá ani psa, tak si vybere pár. Majitel se bojí, že máma nebude mít na nájem, a on bude mít etický problém, co s ní. Přitom je to ale mylná obava. Když si maminka vyřídí příspěvek na bydlení od státu, je naopak tou nejjistější nájemnicí, na rozdíl od ostatních ona bude mít na nájem vždycky. Zároveň vidím v nájemních smlouvách rodičů, jaké nájmy platí, a ať se na mě pronajímatelé nezlobí, někdy neblahé situace těchto rodičů dost využívají a sázejí jim opravdu vysokou činži. Mám teď v blízkosti maminu se třemi dětmi, které by se Šatník chtěl zaručit za pronájem. Budu za ni hledat byt na Jižním městě a jsem velmi zvědavá, jak budu úspěšná. Rozhodně chci, aby se už nevrátila na ubytovnu. Kdo někdy na nějaké byl, dobře ví, že to není místo pro děti.

„Kamarádka mi říkala, že si určitě zase něco vymyslím, abych ten volný čas neměla“

Vypadá to, že vám Šatník zabírá dost času. Jak se vám to všechno daří skloubit s prací v televizi?
Nejhorší byl březen a duben – měsíce tvrdého covidu a zároveň rozjezdu Šatníku. Kdykoliv jsem otevřela email, vyvalily se na mě desítky nepřečtených zpráv. Teď už je to lepší. Čas mi zabírá jen registrace nových rodičů a klikání nákupů. Ale i na ně si teď beru pomocnici, jednu naši mámu ze Šatníku, pro kterou je práce u počítače vzhledem ke zdravotním okolnostem ideální. Máme ze spolupráce obě radost. Já mám teď volněji – jako každý rok si v létě vybírám dovolenou a od podzimu už to snad pojede samo. Akorát jak říká moje kamarádka Veronika, ty zase s něčím přijdeš.

Zůstaňme chvíli u vaší práci v televizi. Vnímáte poslední dobou jako zaměstnankyně veřejnoprávního média nějaký stupňující se tlak ze strany politiků?
Vnímám. Volby jsou za dveřmi a politici jsou nervózní. Z výroků řady z nich je navíc už dlouho patrné, že jejich představa o novinařině je zcela odlišná od té, kterou dělají nezávislá média. Tomu odpovídá i výběr lidí, které politici nominují do kontrolních rad veřejnoprávních médií. Podle některých výroků se zdá, že nemá zůstat kámen na kameni. Přitom jsme poslední zemí Visegrádu, kde veřejnoprávní média fungují ještě standardně. Bez svobodných médií ale není svobodná země a to nikde na světě.

Myslíte si, že se na nynějším chování politiků podepsala i koronavirová krize? Že se politici teď třeba profilují jinak než před ní?
Covid byl zatěžkávací zkouškou pro vládnoucí garnituru, která z ní nevyšla dobře, a nyní se vede politický svár o interpretaci toho, co se stalo. Lidé za poslední rok prožili jinou realitu, než kterou prezentovali politici. Příkladem je pomoc státu, jehož zástupci dokola prezentovali úspěchy nejrůznějších podpůrných programů. Řada lidí se na ně ale nedostala v patřičné míře a zkrachovali. Z toho se teď země sbírá a do toho nastupuje největší politický zápas za čtyři roky. Je to moc věcí naráz a podle toho to taky bude vypadat.

Myslíte si tedy, že nás ještě čeká perné období?
Září bude velmi horké, ostrá fáze předvolební kampaně. Do toho bedlivě sledujeme vývoj pandemie. Před rokem se ve stejném momentu naplno rozjel covid, zatímco jsme poslouchali, že klíčový je zahrádkářský zákon. Domnívám se, že rozsáhlou loňskou podzimní vlnu způsobily právě volby. Celé září jsme poslouchali, že vše zvládáme, nic se neděje a v říjnu hned po volbách se náhle zavřela země.

„Ministryně Maláčová mi razantně říkala, že ona už nikdy nezavře domovy důchodců“

Proč si myslíte, že právě volby byly tím kamenem úrazu?
Čísla nakažených prudce rostla. Když jsme na konci srpna porovnali čísla s okolními zeměmi, které držely epidemická opatření, problém byl naprosto jasný. Ale politici dál mlžili. Vzpomínám si, jak mi ministryně Maláčová do telefonu velmi razantně říkala,  že ona domovy důchodců už nikdy nezavře. Skutečně si asi myslela, že nic nehrozí. Celé září nic, pak byly volby a pak zavřeli školy. Covid odkryl vážné problémy v této zemi, včetně špatného fungování centrály státu. Zásadní rozdíl oproti loňsku je ale v tom, že už aspoň máme vakcíny, díky bohu.

Když jsme u televize, máte něco, co vás na této práci baví nejvíce?
Všechno!

A je naopak něco, co vás nebaví, ale víte, že to dělat musíte?
Nemám ráda stereotyp a i v mé práci jsou momenty, se kterým nehnu. Naše produkční mě třeba každý týden musí honit kvůli výrobě upoutávky, mám samozřejmě vždy dost času a neustále se snažím proces výroby měnit, abych nudou neusnula už ve výtahu cestou na ni. Uvědomuju si samozřejmě délku, s jakou pořad dělám – vždyť je tu od roku 2006, tak snad ve studiu nepozorovaně nezarostu jako fosilie.

„Potratila jsem v prvním trimestru a zdálo se mi, že mám prázdné ruce. Pak přišel pořad 168 hodin“

Pamatujete si ještě na své začátky v pořadu 168 hodin?
Půl roku předtím, než jsem začala dělat 168 hodin, jsem se svým tehdejším mužem čekala miminko. Měla jsem už i termín porodu – 10. září. Ale ještě v prvním trimestru jsem o dítě přišla. Nebylo to příjemné období, vše jsem měla naplánované a najednou mi zbyly prázdné ruce. Tento pocit je pro ženy s touto zkušeností, myslím, totožný. Někdy před létem přišel šéf s novým pořadem. Trochu mě zamrazilo v den jeho premiéry, když jsem si uvědomila, že je - 10. září. To mi přišlo morbidní, dnes už je to ale jen prehistorie.   

„Nuda je můj hnací motor“

Mám takovou zásadní otázku na závěr. Zbývá vám vůbec kromě toho všeho ještě nějaký volný čas?
Už pár let si nedokážu představit, že bych si čas plánovala jen podle sebe. Ale představuju si, jaké to bude, až ho mít budu a co budu dělat. A možná zjistím, že se nudím, takže se zase do něčeho vrhnu. Nuda je vlastně můj hnací motor. Kdybych nebyla teď s vámi, jsem na bruslích, když můžu, jedu. Těším se do práce, kde mám dobrou partu, další dobrou partu mám tady v Šatníku, takže svůj životní prostor beru jako dobře využitý. A pak jedu domů, kde mám skvělé holky, Roberta, psa a kočku a říkám si, měla jsem štěstí, mám se dobře, musím to zaťukat.