Dvě mámy, dvě děti. I duhová rodina může žít na vsi otevřeně a nemusí se schovávat, říká pár z Jihlavska

Pojďme se nejdříve vrátit na začátek vašeho vztahu. Kdy a kde jste se vlastně seznámily?
Markéta: Před deseti lety nás spolu seznámili naši společní přátelé na pouťové zábavě, o půl roku později jsme spolu začaly chodit a zanedlouho i žít v jedné domácnosti.

Po osmi letech, v roce 2019, jste měly svatbu, jak máte na svém Instagramu. V našich podmínkách se oficiálně může mluvit zatím jen o registrovaném partnerství. Kdo koho požádal o ruku?
Markéta: Před třemi roky mě na letní dovolené o ruku požádala Ráďa. Byly jsme víceméně tak dohodnuté, že se zásnubami počkáme, až Radí dostuduje, ale takový romantický způsob, jaký zvolila, jsem opravdu nečekala. Marně jsme pak čekaly na schválení manželství pro všechny, ale protože se mi podařilo otěhotnět, rozhodly jsme se tedy alespoň pro registraci.

Jak na svůj velký den vzpomínáte?
Markéta: Na samotný obřad vzpomínáme hezky, i když jsme nemohly mít opravdovou svatbu, pro nás to má i tak hluboký význam. Vhledem k mému pokročilému stádiu těhotenství to nebylo zrovna jednoduché, byla jsem již v sedmém měsíci, a proto se poslední úpravy na šatech dodělávaly těsně před naším dnem.

A jak s příjmením? Bylo těžké rozhodovat, která z vás „ustoupí“?
Markéta: S volbou příjmení jsme měly jasno hned od začátku, vybraly jsme příjmení po Rádě, aby po ní naši kluci také něco měli (smích).

Určitě velkým naplněním vašeho vztahu bylo narození vašich dvou synů. Rozhodovaly jste se dlouho, která z vás dvou otěhotní a nakonec porodí? Co rozhodlo?
Radka: Hned od začátku našeho vztahu jsme věděly, že spolu založíme rodinu. V tom, kdo bude rodit jako první, jsme měly víceméně také jasno. Období těsně před porodem bylo velice hektické. Hned po registraci jsme totiž musely začít objíždět úřady skrz změnu příjmení, protože ta není automatická. Přesně týden po obřadu pak byla Marky hospitalizována v nemocnici na udržování a ani nás nenapadlo, že týden nato budou kluci na světě.

Co další děti, plánujete?
Radka: Nyní si to s dalším dítětem nedokážeme představit, kluci dají opravdu hodně zabrat. Uvidíme, co přinese čas, v budoucnu nevylučujeme ani adopci.

Ještě chvíli zůstaneme u vašeho vztahu. Kdy poprvé jste zjistily, že je u vás „něco jinak“? Jak vaši sexuální orientaci vzali vaši nejbližší? Rodina, kamarádi? Začátky určitě nebyly jednoduché…
Radka: U každé to probíhalo jinak. Já jsem to tak nějak věděla vždycky. Nikdy jsem neměla problém mluvit o těchto věcech otevřeně se svým okolím. Kamarádi a známí mě vzali takovou, jaká jsem bez jakýchkoliv předsudků. Bylo to nejspíš tím, že jsem byla sama se sebou srovnaná a nijak zvlášť to neřešila. Rodičům jsem to oznámila, až když jsme se s Marký daly dohromady a postavila je tak nějak před hotovou věc. Žádný problém s tím neměli.

Markéta: U mě to nebylo tak snadné. Když jsem se poprvé doma svěřila, že se mi líbí holky, přišly věty typu: ,,Z toho vyrosteš. To je jenom období.“ Co se týče kamarádů, ne všichni se s mojí orientací smířili, ale tím se ukázali ti praví přátelé. Právě proto jsem pochopila, že se musím brát taková, jaká jsem a nekoukat na to, jakou mě chce okolí.

Setkaly jste se ve svém okolí s nějakou fakt nepříjemnou reakcí na svou orientaci? A naopak?
Markéta: Přesto, že žijeme na malé vsi, nikdy jsme se nesetkaly s výrazně negativní reakcí. Nepříjemná a zároveň úsměvná reakce se nám stala zhruba před osmi lety v Praze na Karlově mostě, kde se u nás zastavovali ruští turisté a fotili si nás, jak se objímáme.

Homosexualita a česká společnost. Myslíte, že jsme se my, Češi, za poslední roky v myšlení a posuzování homosexuality nějak posunuli? Nebo máme ještě stále co dohánět oproti vyspělejším zemím?
Radka: Teď jste to přesně vystihla, za poslední roky se česká společnost posunula, ovšem s porovnáním se západními zeměmi máme stále co dohánět. Tváříme se jako velice tolerantní národ, ale realita není vždy tak růžová, my osobně však máme štěstí na lidi kolem nás.

Ještě zpět k dětem. Jak to máte doma s oslovováním? Jste obě „mámy“, nebo vám kluci říkají jmény? Nebo jste jedna máma a druhá „Radka, Markéta“?
Markéta: Kloučkům nejsou ještě ani dva roky, tudíž nás zatím nijak konkrétně neoslovují. Zkrátka když něco potřebují, zakřičí „mamííííí“ a některá z nás zareaguje. Pro kluky jsme obě mámy a jestli jedné budou říkat mamko a druhé mamčo, to necháme čistě na nich.

Radka: To máte jako například s babičkami, taky jsou dvě, ale děti si je umí rozdělit.

Která z vás je na rodičovské a která z vás pracuje? Nebo to máte nastavené tak, že jste se syny obě doma?
Radka: Na mateřské je Marky a já pracuji v naší rodinné firmě.

Jaké to je být maminkami dvou kluků, dvojčat?
Radka: My nevíme, jaké je to být maminkami jednoho dítěte, takže nemůžeme srovnávat. Ale jak jsme říkaly, kluci dají hodně zabrat.

Na Instagramu máte profil Mámy ze vsi, aktuálně vás sleduje zhruba 2,5 tisíce uživatelů. Čí to byl nápad? A jaké je jeho hlavní poslání? Proč vlastně vznikl?
Markéta: V období, kdy jsme se snažily o děti, jsme se v Praze zúčastnily rodičovské přípravky pro lesby. Všechny zúčastněné byly z velkých měst, ale nikdo nebyl z vesnice. Proto jsme si řekly, že založíme náš instagramový profil Mámy ze vsi, abychom ukázaly, že i duhová rodina může žit na malé vesničce otevřeně a nemusí se schovávat.

Na Instagramu jste velice otevřené. Ukazujete nejen svůj vztah, ale i svoje děti. Jaké jsou reakce sledujících? Spíše pozitivní, nebo negativní? Předpokládám, že většina sledujících vám fandí.
Radka: Reakce jsou vesměs kladné. Těší nás, když nám píší holky, ale i kluci, že díky nám mají naději, že se jim jednou podaří založit rodinu.

Instagram máte dost různorodý. Od výletů a běžného fungování s dětmi přes sdílení receptů a vašich názorů na nejrůznější témata. Které příspěvky jsou vám vůbec nejbližší? Plánujete třeba nějaký seriál nebo nějaký nový formát?
Markéta: Příspěvky máme rozmanité proto, že jsme lidem chtěly ukázat, jak žijeme. Duhové rodiny zažívají stejné radosti i starosti každodenního života jako každá jiná rodina. Nyní, jelikož jsou kluci už větší a tím potřebují i více péče, Instagram tak trochu zanedbáváme. Do budoucna doufáme, že se k němu zase trochu víc vrátíme, zatím tomu necháváme volný průběh.

Je možné, že tento rozhovor budou číst čtenáři, kteří třeba nemají jasno ve své sexuální orientaci, případně se zatím bojí jít „s pravdou ven“. Vy jste velice otevřené a určitě se nebojíte nějaké osvěty, co se homosexuality týče. Je něco, co byste takovým čtenářům nebo čtenářkám rády vzkázaly?
Radka: Nebojte se být sami sebou. Teprve, až přiznáte sami sobě i okolí, jací opravdu jste, začnete skutečně žít. Není totiž nic horšího, než žít ve lži, jen abyste zapadli do norem daných společností.