Pondělí 27. 7. 2026 | Svátek má Věroslav
Dnes, 07:02
Krajské město Vysočiny má za sebou dlouhou historii. Jihlavák Jaroslav Matějka, kterého řada lidí zná třeba i coby řidiče MHD, se na historii Jihlavy podíval netradičně - očima dvou koček. Redakci Jihlavské Drbny dal k dispozici prvních pár příběhů z připravované knihy nejen pro děti. Pátý díl nás zavede do roku 1615, kdy císař Matyáš potvrdil Jihlavě privilegia.
Horký letní den. Sluníčko pražilo v Jihlavě nejen na hradby, kde se lenivě válely naše dvě kočičí hrdinky. Stará, moudrá šedivá Mončičí a rozverné kotě, zrzavo bílá Ančičí.
Ani se jim nechtělo utéct před přicházející rodinkou. Otec rodiny hlaholil přes celý hradební parkán: „No hele, taková privilegia válet se a nic nedělat, mají jen kočky,“ ukazuje dětem dvě ležící chlupatá stvořeni.
„A tatííí, co to jsou privilegia?“žadoní děti o odpověď. „Já vám to pak doma řeknu,“ vymlouval se otec, neboť ani on si nebyl zrovna jistý tím, co právě řekl.
Když rodinka odešla z hradebního parkánu a zmizela někam směrem k bráně Matky Boží překulila se Ančičí na druhý bok a položila stejnou otázku i své starší a vzdělané kamarádce. Přece jen se narodila u knihovny, tak musí vědět co jsou privilegia.
„To máš tak, milá Ančičí, představ si, že máš nějaký papírek, který jsi dostala od své maminky a na něm stojí, že si každý pátek můžeš hrát v krabici, že si můžeš dát misku mlíčka každý večer a že ti nikdo nesmí vzít tvůj oblíbený pelíšek. No a dokud ten papírek platí, všichni musí pravidla dodržovat.“
„Tak to by bylo hezké, mít takový papírek," mňoukla Ančičí a skočila dolů, protože už ji ležet nebavilo. „Půjdeme zase večer tam...však víš kam?“ zeptala se té chytré kočky.
„Ale tak přece se nebudeme jen válet, počkáme na měsíc a někam si zas skočíme, neboj.“
Jak slíbila, tak se stalo. Po setmění, kdy měsíc ukázal svým světlem směrem k hradbám a osvítil modře tajemnou bránu, se obě kočičky rozeběhly a obřím kočičím skokem se ocitají ve staré Jihlavě. U každého domu někdo s koštětem a zametá.
Ale opravdu u každého.
Aby nepřekážely tomuto velkému úklidu, vběhly na náměstí do hostince U Divého muže, kde zrovna večeřela družina císaře Matyáše spolu s jihlavskými radními.
Pondělí, 20. července 2026, 17:33
Krajské město Vysočiny má za sebou dlouhou historii. Jihlavák Jaroslav Matějka, kterého řada lidí zná třeba i coby řidiče MHD, se na historii Jihlavy podíval netradičně - očima dvou koček. Redakci Jihlavské Drbny dal k dispozici prvních pár příběhů...
Radní jeden přes druhého se snažili vetřít do přízně vzácné návštěvy, klaněli se při každé větě směrem k císaři, objednávali jemu i jeho družině nejdražší nápoje, jen aby se císař měl dobře a v kronikách se o jihlavských radních jen dobře psalo. „A pane císaři, podlézavě se ptá holohlavý radní David, „opravdu nám zítra potvrdíte pečetí ta naše městská privilegia? Budeme tu pořádat velké trhy, nerad bych všechny obchodníky odvolával. A také bychom přišli o clo za jejich zaparkované vozy na městském pozemku a prodané zboží.“
Císař ujistil radního Davida, že vše proběhne, tak jak bylo domluveno, jen ať mu pergamen ráno přinesou a on jej svou pečetí potvrdí.
Kočky nenápadně poslouchaly v rohu hostince a Ančičí se zvědavě ptá: „Tak oni si tady taky vyřizují papírky na pelíšky?“
„Víš, ona ta privilegia byla i pro města. Králové a císaři jim dávali zvláštní listiny a v nich bylo napsáno jaká práva to dané město má a co vše město smí. Byla to pro město velká výhoda a čest, samo si mohlo rozhodovat a proto je důležité, aby ten císař toto vše potvrdil svou pečetí. Vypadá, že jsme v roce 1615,“ dodala vyčerpávající odpověď v knihovně narozená Mončičí.
Večer se přechyloval v noc, když radní odcházeli z hostince U Divého muže a rychtář si vzal stranou radního Davida.
„Nikdo se nesmí dozvědět, že jsi ten pergamen ztratil. Doufám, že ho do rána najdeme, bude se to pečetit a myslím, že dobrá večeře a pití císaře neobměkčí, tak se snaž, jinak jsi bývalý radní!“ tuze zle mu vyčinil. Bodejť by ne, pergamen měl na sobě císařským písařem napsána veškerá privilegia a zítra se měla dát tomu všemu jen císařská pečeť. A teď by to kvůli radního nepozornosti mělo přijít všechno vniveč?
„Však já ho najdu,“ říkal si nahlas radní David, „měl na sobě takový lesklý motouz, to se najde, to se najde!“
Kočky slyší moc dobře. A slyšely moc dobře i ten rozhovor, který neměl nikdo slyšet. Rozhovor o ztraceném pergamenu.
Ančičí si všimne , že za oknem proletěla straka a nesla v zobáku cosi, co připomínalo smotaný list papíru. „Mončičíííí!!! Něco mě napadlo, tys mi kdysi říkala, že straky rády lesklé věci, poběž!"
Mončičí se nenechala pobízet a rozeběhla se za svou mladší kamarádkou.
Ančičí skok z okna hospody. Mončičí za ní.
Ančičí běží přes náměstí. Mončičí za ní.
„Támhle letí," ukazuje Ančičí na straku, která si to míří na věž kostela Svatého Jakuba.
„Co blázníš, kotě, já Ti už nestačím a nerozumím…“, funěla Mončičí a zastavila se před vraty kostela, zatímco Ančičí vběhla až nahoru nad dřevěné krovy do úplné špičky věže, kde zrovna straka upustila do svého hnízda ten ztracený pergamen opatřený lesklým motouzem. A jelikož se ptáci koček bojí, straka raději uletěla. Ančičí se vrhne mezi spoustu lesklých mincí a cinkrlátek, které v hnízdě zůstaly a do tlamičky stiskla důležitý dokument a nese ho dolů, kde čeká unavená Mončičí.
„Ty jsi našla ten ztracený dokument? No tak to musíme urychleně donést panu radnímu.“
V domě pana radního bylo otevřené okno a byl slyšet pláč. To prostovlasý radní David plakal, že jeho práce radního ráno skončí, jelikož ten ztracený pergamen s privilegii prostě není k nalezení. Když v tom mu skočí na klín zrzavo bílá kočka a z tlamičky jí kouká …
„To je náš jihlavský pergamen s privilegii!“ zaraduje se radní David.
Než stačí kočce poděkovat, už jsou obě pryč a kráčí si spolu směrem k hradbám, aby se mohly vrátit zpět.
„Ty největší hrdinové často nejsou vidět, Ančičí. Dneska jsi zachránila čest a slávu města Jihlavy!“pochválila Mončičí dnešní hrdinku a pokračovala: „Víš, bez těch privilegií by se lidem nežilo tak dobře, kupci by jezdili jinam a město by ztratilo část své slávy.“
Ančičí mrkla a nevinně dodala: „Když já jen chtěla zachránit ten papírek, aby měli všichni právo na pelíšek.“
* Příběhy Jaroslava Matějky přinášíme v plném a neupraveném znění.
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
