Čtvrtek 15. 5. 2025 | Svátek má Žofie
Jakub Škarek začal chytat za A tým Dukly v patnácti letech. To je rekord, kterým překonal i Dominika Haška nebo Romana Čechmánka. Jediná helma, kterou má dnes jednatel Dukly Bedřich Ščerban ve své kanceláři, je právě s podpisem Jakuba Škarka. Jaká byla další kariéra jihlavského brankáře poté, co odešel z Dukly? Zažil těžké roky, splnil si sen o startu v NHL a vrací se do Evropy. „Jsem rád, že jdu do týmu, kde jsou ty nejvyšší ambice,“ říká k novému angažmá v Helsinkách.
Vraťme se úvodem rozhovoru na samý začátek, měl jste od začátku nalajnovanou hokejovou kariéru?
Cíl mých rodičů byl naučit mě bruslit. Na rybníku mi to moc nešlo, tak jsem se připojil ke krasobruslařkám, měli kurzy bruslení pro děti. Od Ježíška jsem pak dostal hokejku, helmu a chrániče holení. Po nás vždycky chodila na led přípravka, s tátou jsme zůstávali na stadionu a dívali se na ně. Jednou táta nemohl, na trénink mě vedl děda a já si suverénně vzal hokejku a další výbavu a řekl, že jdu automaticky s hokejisty.
Chtěl jste být od začátku brankář, nebo to přišlo až časem?
Do brány jsem se dostal, myslím, po roce. Na trénink nepřišel brankář a to jsme se pak na tomto postu střídali se spoluhráči. Já si to zkusil a moc si nepamatuji, jak jsem se cítil, ale bál jsem se tátovi říct, že už nechci být gólman, tak jsem v té bráně zůstal dodnes. (úsměv)
Premiéru za A tým jste si připsal v 15 letech, což je dosud tuzemský rekord. Ani Dominik Hašek nebo Roman Čechmánek nepostoupili mezi dospělé tak rychle. Nebylo to až moc brzy?
Všechno se to seběhlo rychle. Šel jsem na přípravný zápas, odchytal jsem ho tak, že výsledek nebyl špatný, myslím, že jsme prohráli v nájezdech, a dokázal jsem, že na to mám už v tom věku. V té době jsme měli výborný tým a na můj výkon nebyly moc vysoké nároky, kluci mi obrovsky pomáhali a bránili výborně. Ta šance přišla velmi brzy, byl jsem za to vděčný, ale moc jsem nad tím nepřemýšlel. Ale myslím, že zase takový zázrak, aby se o mně psalo každý zápas, jsem nebyl. Bylo to přehnané, ale to k tomu patřilo.
Jak těžké bylo střídavě chytat proti juniorům a hokejistům z první ligy? Přeci jen je to úplně jiný hokej…
Já začal sezónu ve starším dorostu, pak jsem přešel do A týmu a občas jsem chytal v juniorech, abych měl co nejvíce zápasů. Měl jsem problém přepínat, když jsem jel na akce s národním týmem. Tam jsem byl s kluky v mém věku, byl to jiný styl hokeje a já s juniorským hokejem moc praxe neměl, bylo to těžší. Ale na druhou stranu mi pomáhalo být se staršími hráči, co už něco odehráli, sledoval jsem, co dělají, jak se připravují.
Udělal byste dnes něco jinak, kdybyste měl možnost vrátit se zpět?
Nejde moc přemýšlet dozadu, to člověk už stejně nezmění, ale jsem za to vděčný. Na co jsem sáhl, to se většinou povedlo. Zpětně si třeba přeji, aby to, co se dělo, přicházelo pomaleji, abych měl čas vážit si těch úspěchů, ocenění a vyhraných zápasů více, než tomu bývalo. Bylo to hezké, jak to všechno přicházelo, ale možná to přicházelo až moc rychle.
Hokejový brankář na sebe výrazně upozornil v roce 2015, kdy v patnácti letech začal hrát v A týmu Dukly Jihlava. Další sezonu už chytal za Spartu i v extalize a do nejvyšší soutěže se dostal také s Duklou. V roce 2018 byl draftován a odešel nejdříve do Finska, následně do USA. Nedávno si splnil svůj sen o zápase v NHL a vrací se z New York Islanders do Evropy, bude hrát za IFK Helsinki, nejbohatší klub v zemi. Je mu pětadvacet let, děti nemá. Jeho záliby jsou sport, četba, filmy a také rád cestuje.
Počítám, že to mluvíte také o několika zápasech za Spartu. Tam jste, čerstvě sedmnáctiletý, dokázal i vynulovat soupeře.
Sparta má vždycky výborný tým, něco jsem chytil, ale slyšel jsem pak hráče Zlína, který říkal, že by i osmák vychytal nulu. A to jsem musel trochu souhlasit, moc toho na mě nešlo. V dalších zápasech to už bylo výživnější.
Diváci nás vždycky hnali dopředu, člověku se chytá lépe, když to v hale žije a není tam ticho.
V té době jste studoval gymnázium, odkud jste odcházel na trénink a pak se vracel do lavice. Stadion byl sice přes ulici, ale i tak to zřejmě bylo náročné. Mám pravdu?
Zpětně bych to udělal jinak, byl to obrovský nápor. Nemohl jsem hokej dělat pořádně, šel jsem do školy před tréninkem, pak jsem přebíhal na zimák, tam se rozcvičil, šel hned na led a pak zpátky do školy. A odpoledne jsem doháněl, co jsem zameškal ve škole. Ta příprava nebyla úplně ideální. Zpětně bych hokeji v té době rád dával více, ale nebylo to možné skrz školu. A ani školu jsem nemohl dělat pořádně, protože jsem hrál hokej s dospělými. Maturita je v dnešní době základ, ale byly asi i jiné cesty, jak to udělat. Nebylo to lehké, ale nějak jsem to k té maturitě dokopal a jsem rád, že už to mám za sebou.
Dukle jste pomohl vychytat postup do extraligy, po roce ale přišel sestup a vy jste z Jihlavy odešel. Byla tam souvislost s návratem do první ligy?
I kdyby se extraliga udržela, což jsme si všichni přáli a uteklo nám to o bod, cítil jsem na sobě, že bych se rád posunul a změnil prostředí. Po sezoně mě stejně čekal draft a nevím, jestli by si tým, který by mě draftoval, přál, abych zůstal v Česku.
Myslíte si, že Dukla nepředváděla v té době dobrý hokej?
Byla to těžká sezona, na to, jaký jsme měli rozpočet, jsme se neměli za co stydět, bojovali jsme každý zápas a na tu atmosféru během zápasů vzpomínám dodneška. Každý domácí zápas byl prakticky vyprodaný, neskutečné. Zápasy s Kometou, tam bylo narváno a kravál, vzpomínám na to rád a to mi v Americe chybělo. Diváci nás vždycky hnali dopředu, člověku se chytá lépe, když to v hale žije a není tam ticho. Chtěl bych fanouškům zpětně poděkovat za tu podporu.
Následně jste byl draftovaný, ale místo do Ameriky jste zamířil do Finska. Byla tato cesta správná?
To bylo nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy udělal. Díky trenérům tam jsem se posunul na úplně novou úroveň, možná to bylo také tím, že jsem měl klid od školy. Ale měl jsem výborného kondičního trenéra, který mě naučil spoustu věcí a dodnes mi píše tréninkový plán přes léto, trenér gólmanů byl také výborný, s ním jsme udělali velký kus práce. Akorát jsem si přál, abych tam mohl zůstat o rok, dva déle, přechod na farmu NHL byl moc rychlý. Ale měl jsem podepsanou smlouvu a nemohl jsem si rozhodovat, chtěli mě v Americe a i když jsem vnitřně věděl, že to není správné, nemohl jsem s tím nic dělat.
Nebyl prostor k diskuzi?
Kdybyste poznal ty generální manažery, víte, že nebyl. Tam je to tak, že co oni řeknou, to platí. V tom jsem slovo neměl.
Na druhou stranu jste si mohl říkat, že když vás chtějí v USA, tak se přiblížíte svému snu o NHL.
Nad NHL jsem ani nepřemýšlel, tam byl v té době podepsaný Robin Lehner a Thomas Greiss, pak přišel Varlamov místo Lehnera, tam šance nebyla. První rok byl o tom urvat farmu, ale i tam byli dva zkušení gólmani, draftovaný Linus Söderström a já věděl, že budu přinejlepším čtvrtý gólman a když nepředvedu nějaký úplně maximální zázrak na kempu, půjdu do East Coast.
Když jsem odcházel z Finska do Ameriky, trénoval nás Pasi Nurminen, brankářská legenda. Popřál mi hodně štěstí a říkal, připrav se, že tohle budou nejhorší roky tvého života. Říkal jsem si, že to nemůže být tak zlý. Ale měl pravdu.
A tak se stalo, putoval jste do týmu, který byl farmou farmy. Zní to úsměvně, ale moc veselé to asi nebylo.
Řeknu to, jak to bylo, byly to nejhorší okamžiky mého života, celkově jsem první rok v Americe nebyl šťastný jak hokejově, tak životně. Chtěl jsem být ve Finsku, kde jsem viděl, že jim na mě záleží hokejově i lidsky. Když jsem odcházel, trénoval nás Pasi Nurminen, brankářská legenda. Popřál mi hodně štěstí a říkal, připrav se, že tohle budou nejhorší roky tvého života. Říkal jsem si, že to nemůže být tak zlý. Ale měl pravdu. První dva roky nebyla sranda, bylo to opravdu špatný.
Šlo o to, že jste neměl herní praxi, nebo to bylo spíše o životě mimo stadion?
Herní praxi, na to jsem si stěžovat nemohl, brankáři byli často zranění a já chytal v East Coast i na farmě. To bylo štěstí v neštěstí, protože původní plán byl chytat v East Coast celou sezónu a to bych si to asi hodil. Bydlel jsem tam v bytě s dalšími třemi hráči plus jejich přítelkyněmi a z toho dva tam kouřili trávu, to není ideální prostředí pro osmnáctiletého kluka. Snažil jsem se být profesionál, ale když se tam každý den kalí do dvou do rána, není to ono. Motivovalo mě to makat, abych mohl vypadnout a už se tam nikdy nevrátil.
Opravdu tam bylo všechno tak zlé? Nenašlo by se aspoň nějaké pozitivum?
V East Coast bylo výborné zázemí, super posilovna, na zápasy chodilo více lidí než na zápasy farmy. Jen tréninky nebyly dobré, někteří hráči, pro které byl East Coast jejich strop, přišli dvacet minut před tréninkem a hned po něm zmizeli, člověk se musel posouvat po vlastní ose. Já jsem se naučil převzít zodpovědnost za svojí přípravu na ledě i mimo něj. Mám dnes kondičního trenéra a trenéra gólmanů, ale i oni mě směřují k tomu, abych se dokázal postarat sám o sebe a věděl, co a proč dělám. To je to pozitivní, co si odnáším.
Na závěr těch šesti sezon v Americe jste si splnil sen a odchytal zápas v NHL. Bylo to zadostiučinění?
To bylo to, proč jsem tam šel. Akorát jsem si přál, aby to přišlo dřív, bohužel tomu situace v organizaci nenasvědčovala, abych si zachytal více. Měli tam situaci v brance vyřešenou, dva zkušené gólmany a pak tam přišel Sorokin. Bylo jasné, že jeho na farmu nepošlou.
Jaká jste vnímal z ledu atmosféru v zápase NHL? Byla hodně jiná než v Česku?
Neříkám to, abych se zavděčil, ale duklácký fanoušci byli nejlepší, které jsem zažil. Jsem zvyklý na atmosféru tady a v Americe je v hale třeba dvacet tisíc lidí, ale ti jen zahučí, když se něco stane na ledě nebo dělají kravál, když padne gól. Ale stálé fandění, chorály, trumpety, to vůbec neexistuje. Je tam jiná kultura, fanoušci tam jdou jako do kina nebo do divadla, dají si popcorn, nachos a koukají. Většinou nefandí a když už jsou chorály, tak stejné, akorát si tam každý dá jméno svého týmu. Je to jiné, atmosféra byla nejlepší tady.
A co Finsko? Tam to bylo ještě něco jiného?
V Lahti to také nebylo špatné, ale hala byla trošku menší a Finové jsou introvertní. Fandili, ale s narvaným Horáckým zimním stadionem se to srovnat nedalo.
Jak jste spokojený s předvedeným výkonem v NHL?
Byl jsem obrovsky rád, že jsem si to splnil, i když jen na jeden zápas a třetinu v tom dalším. První zápas proti Floridě, která vyhrála Stanley Cup, jsem se do toho dostával, byl to šrumec. Když jsem se dostal do brány v dalším zápase, už jsem se cítil mnohem lépe, už jsem víc věděl, o čem to je, na co si dávat pozor a můj výkon byl mnohem lepší. Tam jsem si potvrdil, že bych tam třeba mohl být. Ale bylo super, že jsem si to vyzkoušel a dává mi to motivaci do budoucna být tam nastálo a odehrát těch zápasů více.
Opět za New York Islanders?
Ne, tam jsem nechtěl prodloužit, mají Sorokina na dalších osm let a Varlamova na dva, pak tam mají ještě další gólmany. Tam jsem chtěl jen dodržet smlouvu, neodcházet v lednu nebo v únoru.
Při návratu do Evropy jste preferoval českou extaligu, nebo nějakou jinou zemi?
Z Evropy jsem byl otevřený všemu, s agentem jsme si vyslechli nabídky, ale priorita byla Finsko nebo Švédsko. Ve Finsku jsem se nejvíce posunul, i životní styl mi tam sedí a cítím, že se tam můžu hokejově nejvíce posunout. A když se ozvali Helsinky, nebylo nad čím přemýšlet.
Jedná se o nejbohatší tým finské ligy, budou i ambice na výsledek ty nejvyšší?
Jsem rád, že jsem v týmu, kde ambice jsou. Na farmě se říkalo, pojďme hrát co nejlépe, ale když dvacet zápasů do konce sezóny víte, že nemáte šanci hrát v playoff a bylo to už jen o tom nějak dohrát sezónu, to bylo o ničem. Jsem rád, že jdu do týmu, kde jsou ty nejvyšší cíle, jsem ambiciózní a chci vyhrávat.
V týmu budete s Petrem Kodýtkem, ale co domácí hokejisté? Jak vůbec berou cizince?
Finové jsou výborní lidé, mají výborný charakter a jsou nápomocni. V červnu budu ve Finsku s týmem, poznám se s hráči a trenéry, na což se moc těším.
Čtvrtek, 20. února 2025, 16:24
Stavba Horácké multifunkční arény se dostává do zajímavého milníku, během několika dní totiž bude její střecha kompletně pokryta. Manažer stavby a jihlavský radní David Beke zároveň potvrdil, že plánovaný termín dokončení stavby je začátek letošního...
Sledoval jste i ze zámoří stavbu Horácké multifunkční arény? A těšíte se, až tam půjdete na hokej?
Jsem mile překvapený, jak stavba postupuje, loni jsem chodil na tréninky s Duklou a měl šanci vidět, jak stadion roste. Doufám, že se to někde nezasekne a že bude všechno bez problémů. Jsem nadšený, jak to roste, určitě se tam půjdu na nějaký zápas podívat. Jihlava si nový stadion zaslouží.
Ani vidina hokeje v této aréně vás nepřiměla uvažovat o návratu do Dukly, kde byste zkusil zopakovat postup do extraligy?
Na to je ještě brzy, ale poslední sezónu v mojí kariéře bych rád zakončil v Jihlavě. Začal jsem tu, rád bych tu i skončil a pokud by to bylo v extraligovém týmu, bylo by to výborné. Ale Duklu sleduji, mám tam kamarády, jsem s nimi v kontaktu a rád bych si ještě v dukláckém dresu zahrál.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
