Přesně před rokem se stala primátorkou Jihlavy. Pracovní dny čtyřiatřicetileté Karolíny Koubové se skládají z řady schůzek a jednání, sem tam musí vycestovat na služební cestu do zahraničí. Přes svůj nabitý diář si ale našla čas na to, abychom spolu zhodnotily její první primátorský rok. Během našeho rozhovoru se dozvídám, co se povedlo, jaké má další politické cíle nebo třeba, jak to chodí u nich doma. Karolína Koubová ale přináší i sebekritický pohled. Dotkly jsme se například i její první velké krize, která mohla skončit složením funkce.
Je to na den přesně rok, co zastáváte funkci primátorky Jihlavy. Jaké to je? Jak byste ten svůj první primátorský rok zhodnotila?
Být primátorkou je náročné (smích). Myslím, že se nám daří dělat změny, což jsme si předsevzali. Nicméně je to náročnější, když se ke změnám musí řešit běžná operativa. Hodně věcí je dáno zákonem a nejde s nimi hnout, i když by člověk chtěl. Já svůj primátorský rok vnímám jako seznamování se. To, že jsem byla předtím zastupitelkou, je určitě trochu výhoda, ale určitě mi to v začátcích nestačilo. Neznalost chodu úřadu člověka dost brzdí.
Rok je na realizaci mnoha věcí hodně krátká doba. Skoro nic nejde hned, což někdy naši občané nemusí chápat. Už před volbami jsem tvrdila, že nám v Jihlavě hodně chybí dlouhodobé plánování a navazování, a teď to mohu jen potvrdit. K dotažení mnoha plánů tak budeme potřebovat ještě alespoň jedno volební období.
Na co jste pyšná, co se vám za ten první rok nejvíc povedlo?
Moc se těším na Vánoce, věřím, že se povedou. Už od začátku jsme věděli, že je letos chceme úplně jinak. Plánujeme je už od ledna. A mohu prozradit, že změna to bude veliká.
Mám radost i z drobností tady na úřadě. Drobnost je to tedy spíš pro veřejnost, pro nás je to dost zásadní. Na mysli mám reorganizaci – něco sloučit, něco rozdělit tak, aby to bylo logické. Myslím, že to pozná i veřejnost v tom, když přijde něco řešit, tak to bude mít jednodušší. Mám radost hlavně z vytvoření útvaru městského architekta.
Těším se na řešení prostoru před Dělnickým domem. A samozřejmě Horácká aréna. Že se problematika zimního stadionu za „náš“ první rok posunula dost zásadním způsobem. Jsem zvědavá i na budoucnost Masarykova náměstí, jak třeba dopadnou jednání s majitelem Prioru. Do zastupitelstva nyní půjde studie Stříbrného údolí, z níž mám taky velkou radost. Stejně jako z budovy současné Modety, která také se zmiňovaným údolím souvisí. Dále musím zmínit pozitivní posun ve stavbě obchvatu nebo koncepční práci v sociální oblasti. Daří se nám plnit programové prohlášení, a to je skvělé.
A naopak sebekritický pohled? Co šlo udělat jinak? Na co tolik pyšná nejste?
Trápí mě hlavně rozpočet města, to, že nemáme peníze. Oproti zažitému názoru nám chybí peníze ze státního rozpočtu nebo od obyvatel, kteří tady bydlí, ale nemají tu trvalé bydliště. Třeba i v souvislosti s kamionovou dopravou a rozbitými silnicemi nám rukama protéká hodně peněz. A s tímto nemůžeme nic dělat, tvorba rozpočtu je z velké části dána zákonem. Řešením určitě není zvýšení daní lidem, co tady žijí a kteří se tu chtějí mít dobře. To určitě není ta správná cesta. To se ale nedaří i v ostatních městech. Tohle určitě netrápí jen Jihlavu.
Veřejnost určitě zaznamenala naši krizi, to, že mi rezignoval náměstek. Nepříjemné to je i kvůli tomu, že to trvá už půl roku a sebralo nám to hodně času. A věřím, že už se posuneme dopředu. Na zastupitelstvu (4.11.2019, pozn. red.) už by mělo být známé nové jméno. A věřím, že se koalice nerozpadne. Věřím i tomu, že změna byla hodně důležitá, i když byla bolavá. Vodohospodářský spor je opravdu složitý. Já i mí kolegové si myslíme, že je určitě správné to, že se Jihlava domáhá toho, na co má nárok. Advokát, co město zastupoval, cestu k těm financím asi i našel. Určitě to ale nebyla cesta udržitelná na dalších deset let. Atmosféra po našem příchodu na radnici byla velmi napjatá, nikdo o zmíněním sporu nechtěl mluvit. My ale musíme koukat na získávání jakéhokoliv majetku i přes prisma toho, co to přinese obyčejnému občanovi. My potřebujeme, aby mu tekla voda, aby to bylo za dobrou cenu, ale také, aby nebyla zaseknutá oblast rozvoje města, to, že můžeme opravovat chodníky, silnice a nebrání nám v tom protistrana, se kterou jsme tak rozhádaní, že nejsme schopni opravit třeba Černou cestu. Jsem tedy ráda, že jsme ten razantní krok udělali, i když to nebylo vůbec lehké období. Díky tomu jsme se mohli posunout dál. Já jsem byla dokonce připravená složit funkci, pokud by náš pohled kolegové zastupitelé neakceptovali.
Jsem zklamaná také z toho, že spoustu věcí nejde tak rychle, jak bych chtěla. To souvisí také s tím, že nám chybí lidi. A to hned na několika odborech.
Pojďme se na chvíli přesunout z kanceláře k vám domů. Co váš manžel? Jak jde taková náročná funkce jihlavské vrcholné političky skloubit s rodinou? Vím, že jste maminkou dvou malých dětí.
Můj manžel funguje úplně úžasně. Ono by to ani jinak nešlo. Já mám velkou výhodu v tom, že můj muž je schopný vše ustát, je pro mě fakt super hrdina (smích). Kromě toho, že je doma s dětmi, tak zároveň chodí na částečný úvazek do práce a k tomu si drží svoje koníčky. To je pro mě obdivuhodné. Musím poděkovat i babičkám, které skvěle fungují. Bez nich bych to nezvládla. Rodinné zázemí je opravdu zásadní. Velkou pomocí mi je i moje sestra. A nesmím zapomenout na naši skvělou chůvu.
Zvládáte i odpočívat? Máte někdy den bez schůzek, kdy jste ve tři doma?
Nemám. Pro rodinu i odpočinek se snažím vyhradit alespoň víkendy, i když i tam mám někdy společenské akce. Tam ale cítím velký dluh. Často musím vynechat koncert nebo předání nějakého ocenění, kam jsem pozvaná. To mě často mrzí, i kvůli tomu, že jsem z kulturního prostředí a v divadle jsem dříve byla „pečená, vařená“, jak se říká. Na to prostě teď čas není.
Výhodu ale vidím v tom, že když už jsem doma s dětmi, tak jsem mámou na sto procent. Je to jiné, než když je žena doma s dítětem celý den, sedm dní v týdnu. Zkrátka, když jsme spolu, tak jsme opravdu spolu. Teď už se nám to doma celkově zklidnilo. Začátky byly ale hodně těžké, to jsme si s manželem opravdu, jak se říká, kousli. Teď už jsme zřejmě našli systém, aby to fungovalo.
Co vy a vaše okolí? Chovají se k vám lidé jinak než dříve? Zastavují vás na ulici a chválí, případně vám sem tam vynadají?
Své známé už skoro nevidím (smích). Zatím mi nikdo z očí do očí nenadával. To jen přes dopisy nebo na sociálních sítích. S tím se ale musí počítat. Zrovna před pár dny mě potkala jedna paní, běžně mě pozdravila a šla dál. Pak se ale vrátila, celá zčervenala a potěšeně vykřikla: „Jéé, vy jste paní primátorka? Já vás ráda poznávám. Moc vám fandím.“ To bylo od ní moc milé. Sem tam mi lidé přijdou za něco i poděkovat.
Ze svého okolí jinak cítím podporu. Někteří lidé to samozřejmě vidí i jinak, jsem ráda, že to pak umíme probrat konstruktivně a chápu, že jsou třeba i zklamaní. Spoustu věcí nám stojí, a já tu jejich frustraci úplně chápu.
Máte nějaký politický vzor? Ať už z našich vod, nebo třeba i ve světě?
V tuto chvíli to je pro mě určitě prezidentka Zuzana Čaputová. A to hlavně proto, že mi u ní nechybí lidskost. A taky logika, ona se nedívá na svět jen přes ekonomickou stránku. Ta je samozřejmě důležitá, to nijak nezpochybňuji, ale není to to všechno. Baví mě i Magda Vašáryová, se kterou jsem byla na Inspiračním fóru festivalu Ji.hlava. S ní jsem si příjemně popovídala, i když některé věci vidí vyostřeněji než já. Já asi nejsem ve feminismu tak razantní. I ona je pro mě velmi inspirativní dáma.
Primátorka musí mimo jiné i reprezentovat. Nejen s tím souvisí služební cesty do zahraničí. Kde jste během prvního roku byla nejdál?
Nedávno jsem byla v Bruselu, ten je od Jihlavy nejdál, pokud se nemýlím (smích). Pak musím zmínit polský Krakov nebo ukrajinské město Užhorod. A brzy nás čeká cesta do Říma.
Jaký máte vztah k médiím? Velká část politiků novináře moc v lásce nemá…
Nemůžu říct, že média nemám v lásce. Spíš mi vadí, že je neumím využívat tak, abych byla schopná říct, co všechno děláme. Občas mě děsí to, když znám realitu a pak když vidím mediální výstup. Mám strach z toho, jakým způsobem jsou dnes využívány dezinformace a jak je něco postavené na emocích, a ne na faktech.
Příští rok opět půjdeme k urnám, budou krajské volby. Máte vyšší politické cíle? Budete na krajské kandidátce?
Vyšší politické ambice vůbec nemám, i když můžu prozradit, že budu na krajské kandidátce. Důvodem je to, že chci, aby se víc propojil krajský a městský úřad. Mojí jedinou ambicí ale je být v krajském zastupitelstvu, nic víc. V tuto chvíli máme na kraji pouze dva zastupitele, kteří jsou zároveň v zastupitelstvu městském, což je velká škoda, protože spousta věcí je společných. Jinak ale pořád platí to, že Jihlava je to, co chci řešit a třeba do Poslanecké sněmovny se určitě neženu.
Takže na Hradě vás za pár let nepotkáme?
To nemůžu vůbec garantovat (smích). Kdybyste se mě ještě před rokem touto dobou zeptala, co říkám na to, že se stávám primátorkou, tak nevím, co bych vám k tomu řekla (smích). Ani to totiž vůbec nebyla moje ambice, prostě se to stalo. Nečekala jsem výsledky takové, jaké byly. Nečekala jsem ani to, že se nám podaří postavit koalici. Původně jsem chtěla být jen v Radě města, abych mohla něco málo ovlivnit při mateřské. Takže se to za ten rok dost vymklo (smích). A do role jsem se nakonec opravdu postavila, protože ta zodpovědnost je obrovská.
Půjdete za tři roky znovu do komunálních voleb?
V tuto chvíli můžu říct, že asi ano. Bylo by mi líto rozpracované věci nedotáhnout do konce, protože vše se určitě nestihne dodělat. Vše ale záleží na voličích, jestli nás znovu podpoří.
Pátek, 2. listopadu 2018, 10:50
V Gotickém sále jihlavské radnice dnes dopoledne proběhlo ustavující zastupitelstvo. Nově zvolení zastupitelé dvaceti hlasy veřejně vybrali jako svou primátorku třiatřicetiletou Karolínu Koubovou (Fórum Jihlava), jejími náměstky se stali Jaromír...
Foto Magistrát města Jihlavy + Drbna
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
