středa 11. prosince 2019 Dana

ROZHOVOR: Scoty pomáhá pacientům fyzicky i psychicky, říká o svém pejskovi oceněná Petra Humlerová

Možná jste je v jihlavské nemocnici už viděli. Paní Petra Humlerová a její pes Scoty v ní totiž pomáhají pacientům od zdravotních neduhů pomocí canisterapie. Díky jejich vstřícnému přístupu k pacientům a jejich obětavé činnosti obdrželi přibližně před měsícem ocenění Dobroch roku, kterým Oblastní charita Jihlava oceňuje nejlepší dobrovolníky. Petra Humlerová i se svým miláčkem dorazila do redakce Jihlavské Drbny, aby o své činnosti prozradila čtenářům o něco více.

Co to canisterapie je a v čem spočívá?
Je to léčba se psem. Je to kombinace fyzického kontaktu a psychické pomoci. Pacienti za přítomnosti psa dostanou jinou náladu, rozptýlí se, přeci jenom nemocniční dny jsou pro ně velmi dlouhé.

A ten fyzický kontakt?
Pejsci olizují ruce, nohy nebo jiné části těla, které jsou nemohoucí nebo křečovitě sevřené. Snažíme se chodit pravidelně jednou až dvakrát do týdne a do jednoho měsíce se zlepší prokrvení, mizí otoky a křeče se uvolní. I díky následnému mazlení se jedná o léčbu komplexní. Pejsek ví, že do nemocničního pokoje přináší radost.

Co se používá jako „mazadlo“, které váš pes Scoty líže?
Nejčastěji tavený sýr a paštika, myslím, že mu to v tomto omezeném množství neublíží. Patří to mezí standartní metody canisterapie. Někdy ale není žádné mazadlo potřeba.

Jak dlouho toto olizování trvá?
Je to individuální, někdy i bez namazání Scoty ví, jakou část těla má olizovat. Někdy i po 10 minutách je kůže červená a to většinou stačí. Pokud se přidá i druhý pejsek, kterého „zaučujeme“, je to rychlejší. Záleží i na tom, jak je to pacientovi příjemné, ale prakticky se dá namasírovat cokoliv.

Jak to pes pozná, že je něco na lidském těle špatně?
Zatím jsem nepochytila, jak to Scoty pozná, ale ten radar a schopnosti v sobě má. Je schopen i sám si to nemocné místo najít sám a začít pracovat. Scoty sám uzná, zda je potřeba dané místo olizovat nebo ne. Je i schopen dopředu rozeznat něco dříve, než se to skutečně projeví.

Projevuje se přítomnost pejska i nějak jinak?
Pacient více komunikuje, kolikrát víc s pejskem než s personálem. Vůči personálu mohou být kolikrát nevrlí, ale jakmile přijde Scoty, atmosféra se v nemocničním pokoji změní. Přeci jen Scoty roztomilý kukuč má (úsměv).

Kromě olizování problémových partií je další metodou canisterapie polohování? Co to je?
Pacient se položí na bok, Scoty si lehne vedle něho a kopíruje jeho tělo, případně ho může i částečně zalehnout. Toto čerpání tepla a energie od psa se také velmi příznivě projevuje. Měla jsem paní, které mnohem méně bolely kolena po tom, co jí je opakovaně Skoty prohříval.

Je k provozování canisterapie potřeba nějaká certifikace nebo zkoušky?
Ano, Scoty je certifikovaný canisterapeut, má za sebou zkoušky, které se průběžně obnovují. Je to zajištěno organizací, která dohlíží na to, aby byl pořád vhodným canisterapeutem, že se jeho chování nijak nezměnilo.

Jaké by to chování tedy mělo být?
Nesmí být např. lekavý, protože kdyby se lekl a nedopatřením zubem zasáhl kůži a prokousl ji, hodně špatně se to u starých lidí hojí. Když chodíme do školek a patnáct dětí na něho sahá, musí prokázat velkou trpělivost, nesmí seknout nebo štěknout. Musí být i schopen se po hraní s hračkou rychle uklidnit.         

Je obtížné tuto certifikaci získat?
Když to má pejsek v sobě, tak zas tolik ne. Některé věci se dají naučit, ale to, že zůstane v klidu, když je obsypán tolika dětmi ve školce, to musí mít pejsek v sobě. Jinak Scoty má standardní základní výcvik. Musí být dobře socializován, být zvyklý na lidi a zvířata kolem sebe.

Jaký je vztah personálu (doktorů, sestřiček) ke Scotymu?
Čím dál tím lepší (smích). Musíme ještě dělat agility, aby ty pochoutky, které od sestřiček dostává, vyběhal. Teď už má Scoty na každém oddělení vytipované sestřičky, které mají pro něho připravené nějaké pamlsky. Někdy se mu ani z oddělení nechce, jak ho všichni ňuhňají (úsměv).

Na jakých odděleních jihlavské nemocnice je canisterapie využívána nejčastěji?
Začínali jsme na paliativní péči, později na geriatrii, interně a neurologii. Víc oddělení nezvládáme, protože Scoty dokáže kvalitně obsloužit tři až čtyři pacienty za hodinu. Chodíme v úterý a ve čtvrtek vždycky hodnu dopoledne a odpoledne.

S jakými reakcemi se u pacientů setkáváte?
V drtivě většině s pozitivními. Je chlupatý, má pěkný kukuč, prakticky všichni ho mají rádi. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by něj někdo byl protivný a škaredý. I když pacient prvně řekne ne, nabídnu mu jen pohlazení pejska a nakonec si ho většinou vezme na delší dobu. Nebo nám pacienty vytipují sestřičky. Ještě nás ale nikdo nikdy nevyhodil. Už jen to, že si ho pacient k sobě pustí, má blahodárný vliv. Je pravdou, že svolnější jsou ženy, mužům to obvykle trvá o něco déle (úsměv).

Nesetkávala jste se u lékařů, kteří jsou naučeni na klasickou medicínu, s předsudky?
Z počátku trochu jo a setkávali jsme se s tím, co vlastně dělá pes v nemocnici. Ale s postupem času si Scotyho oblíbili. Doktoři ho už znají a už přijímají a oceňují to, co dělá. Scoty se nakonec dostal do vnitřního řádu nemocnice a tím pádem tu funguje opravdu oficiálně.

A jak vypadá váš klasický den v nemocnici?
Canisterapie probíhá vždy v úterý a ve čtvrtek od 10 a od 13 hodin. Aby Scoty zvládl a dokázal pacientům pomoct, je hodina v kuse maximem, pak už bývá hodně unavený. Ráno je třeba ho vyvenčit, vykoupat a vydrbat, aby byl u pacientů čistý a suchý. Takže na 10. hodinu chodíme na oddělení, kde nám sestřičky upřesní, za jakými pacienty se dneska jde. Scoty si pak jde na dvě hodiny lehnout a odpoledne potom ještě hodinu, výjimečně lehce přes hodinu pokračuje.

Chodíte i do jiných zařízení?
Ve školkách vydrží tak půl hodiny a pak je na něm poznat, že je unavený a má toho dost. V tu chvíli je potřeba ho jít vyvenčit a nechat odpočinout. Do školek chodíme před Vánocemi a teď na jaře jsme předběžně domluveni na dalších návštěvách. Kromě toho chodíme ve středu odpoledne do jihlavského domova důchodců.

Jinak tedy Scoty žije svým psím životem?
Je to tak, já bych chtěla být psem v naší rodině (úsměv). Vstává si, kdy chce, všemi je opečovávaný. Máme ještě další dva psy, se kterými se venku vylítá. Ještě jednou, dvakrát do týdne trénink agility, které ho moc baví, a někdy o víkendu závody. Je to tak trochu schizofrenní osobnost, v nemocnici a doma působí klidně, ale jakmile venku vytáhnu míček, stává se z něho poděs (směje se).

Přemýšlíte o rozšíření chovu?
Ano, Scoty je uchovněný. Přemýšlíme o tom, že bychom si od něho vzali štěňátko a rozšířili tu naši smečku, protože jeden certifikovaný pejsek je na jihlavskou nemocnici málo.

Jak se ke Scotymu dostala, byla jste vždycky pejskařkou?
Pejska jsem vždycky chtěla, ale dlouho se mi to přání neplnilo. Nakonec jsem ale rodinu udolala. Původně jsem si myslela na border kolii na agility, ale po mém odchodu ze zaměstnání, kde jsem byla v kontaktu s lidmi, mi to začalo chybět. Ta borderka měla epileptická záchvaty a canisterapii dělat nemohla. Potom jsem si jednou v časopisu přečetla o tolerovi (Nova Scotia duck tolling retrívrovi, Scotyho plemeno - pozn. red.) a okamžitě jsem se do něho zamilovala. Našli jsme paní na Českobudějicku, která tolery chová a když jsem ji sdělila svoje záměry, zajásala, protože tohle plemeno je nejčastěji využíváno jako myslivecký pes.

Jak dlouho Scotyho máte?
Tři a půl roku. Od 18 měsíců může začít pes dělat zkoušky na canisterapii. Potom už je jedno, kolik psovi je, hlavně musí být zdravý a procházet průběžnými zkouškami. Nejhodnější rasy jsou retrívři, border kolie, australští psi, ale klidně i směsky. Rasa ale není zas tak zásadní, důležitý je vztah psa k lidem.

Jak jste se ke canisterapii dostala vy? Měla jste už předtím zkušenost ve zdravotnictví nebo sociálních službách?
Od 18 let jsem dělala na chirurgické ambulanci, kde ten kontakt s lidmi byl hodně intenzivní. Před osmi lety jsem podstoupila operaci krční páteře a bylo mi víceméně zakázáno s lidmi pracovat. Pracovala jsem v kanceláři v nemocnici, ale kontakt s lidmi mi začal chybět. Začala jsem si zjišťovat informace a možnosti a dohromady s tím, že jsem vždycky chtěla pejska, se to pak všechno takhle pěkně poskládalo.

Kolik vás je v České republice canisterapeutů?
Já myslím, že spousta. A je nás čím dál víc.

Za svoje služby a poskytování canisterapie jste obdržela od Oblastní charity ocenění Dobroch roku. Jak charita vybírá?
Každá z charitativních společností nominuje do této soutěže nominuje svého člověka, mě a Scotyho nemocniční koordinátorka Jaruška Pecková. Charita v konečné fázi vybírala z celkem deseti dobrovolníků a dopadlo to dobře pro nás (úsměv).

Co pro vás toto ocenění znamená?
Je to báječné poděkování. Je to důkaz toho, že se to lidem líbí a naše činnost má opodstatnění. Samozřejmě nejlepší poděkování je úsměv babiček, kterým pomůžeme. Samotné ocenění Dobroch roku je taková třešnička na dortu.

Co plánujete s canisterapií dál?
Jak už jsem říkala, plánujeme další štěňátko a zatím si zaučujeme toho našeho malého křížence maltézáčka, jmenuje se Idefix. S ním byla na začátku dost práce, protože je to pejsek z útulku a chyběla mu socializace. Tu empatii ale v sobě taky má a když překoná tu nedůvěřivost, tak to půjde. Hlavně se učí od Scotyho. Zkoušky zatím nemá, ale snažíme se, abych do budoucna měla aspoň dva certifikované canisterapeuty.

Foto Lenka Dvořáková

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.