sobota 25. ledna 2020 Miloš

Vedoucí střediska rané péče: Když se rodičům narodí dítě s postižením, myslí si, že končí svět

Před patnácti lety mělo Středisko rané péče při Oblastní charitě Havlíčkův Brod tři klienty a jako komplexní služba pro děti s postižením bylo první v republice. Dnes poskytuje péči celkem sedmapadesáti dětem a jejich rodinám z celé Vysočiny. Současná vedoucí Irena Salaquardová ve službě působí již čtrnáct let, takže na vlastní kůži prožívala velké pokroky, které má středisko za sebou. Jeho pomoc je určená primárně dětem s hendikepem či dětem po komplikovaném nebo předčasném porodu, a to od jejich narození až do sedmi let. Velkou oporou je ale pro celou rodinu. „Myslím, že není příliš mnoho horších situací, než když se vám narodí těžce postižené dítě. My tu jsme pro celou rodinu, doprovázíme ji v náročném období, pomáháme jí, zprostředkováváme jí kontakty s jinými rodinami s podobnými zkušenostmi a radíme, na koho se může obrátit. V tom spatřuji opravdu velký pozitivní dopad našeho působení,“ přemítala Irena Salaquardová.

Jak se služba střediska rané péče vyvíjela?

Zpočátku v ní působila sociální pracovnice společně s poradcem, poté jsem nastoupila já jako speciální pedagog a ještě později, vlastně před dvanácti lety, jsem se stala vedoucí. Přijala jsem další dvě kolegyně, takže nyní jsme čtyři – já jako speciální pedagog a vedoucí, dále sociální pracovník a poradce, sociální a pedagogický pracovník. Úplně na začátku jsme měli tři klienty, s postupem času se ten počet navyšoval. Nyní máme v péči sedmapadesát rodin
a v každé z nich jsou minimálně dva až tři uživatelé. 

Jak se rozvíjela z hlediska samotného poskytování péče?

Zásadní je, že se služba rozšiřuje. Když jsme začínali, poskytovali jsme pouze
terénní péči. To znamená, že jsme jezdili jen ke klientům domů. Později jsme zavedli
i ambulantní péči a terapie, které můžeme realizovat v našich prostorách ve Skaut klubu v Havlíčkově Brodě.

Jaké terapie máte na mysli?

Nabízíme jich skutečně hodně, protože dle našich zkušeností klientům významně pomáhají. Jde například o terapii s koňmi a psy, o masáže, bazální stimulaci, aromaterapie, hmatové terapie, cvičení, míčkování, polohování a další.

Jakým způsobem středisko rané péče funguje?

Nejdříve bych chtěla podotknout, že my sami rodiny neoslovujeme, ony oslovují nás, například když na nás dostanou kontakt od svého pediatra, rehabilitačního pracovníka nebo když si nás vyhledají na internetu. Když nás někdo z rodiny osloví, tak mu vysvětlíme, co to raná péče je. Pokud jejich dítě spadá do naší cílové skupiny ať už z hlediska věku nebo z hlediska bydliště, domluvíme se na první schůzce, která se odehrává přímo v domácnosti rodiny. Já za nimi přijedu, dítě vyšetřím a poté si s rodinou popovídám o tom, zda můžeme, či nemůžeme pomoci a navrhnu jí další postup. Pokud se domluvíme na spolupráci, jezdíme k ní domů jednou měsíčně. Jsme ale neustále v kontaktu, máme telefonické konzultace a také každý čtvrtek nabízíme osobní konzultace u nás v ambulanci. Samozřejmě, že se můžeme na termínu schůzky i individuálně domluvit.

Jak tedy probíhá váš běžný pracovní den?

Každé ráno už přesně vím, kam ten den pojedu. Většinou se každý den chystám na dvě schůzky v rodinách. Ráno si tedy připravím pomůcky a další věci, které budu potřebovat, a vyjíždím. Většinou v domácnosti strávím hodinu a půl. Když zvládnu obě setkání, dorazím do kanceláře, kde následuje nutná administrativní práce.

Předpokládám, že pro středisko rané péče je důležitá spolupráce s lékaři, je to tak?

Určitě ano. Jsme ve spojení s pediatry, neurology, ale také s nemocnicí, rehabilitačními pracovníky nebo s lázněmi. Středisko rané péče v sobě totiž zahrnuje jak sociální, tak i zdravotní a pedagogickou péči.

Jak lékaři u zrodu střediska rané péče reagovali, když jste jim nabízeli spolupráci?

Za začátku nás přijímali opravdu s velkou nedůvěrou. Setkávali jsme se s tím, že si mysleli, že jim budeme sahat do jejich pravomocí. Proto jsme jim neustále vysvětlovali, že to tak rozhodně není, že s nimi chceme spolupracovat. Že nejsme lékaři, ale že se zaměřujeme hlavně na výchovně-vzdělávací činnost. Pro nás je totiž důležité znát zdravotní diagnózu dítěte. Abych s ním mohla pracovat, musím vědět, co s ním mohou dělat, a co ne. Když má například epilepsii, tak vím, že nesmím používat zvukové nebo světelné hračky. Teď už je ale situace jiná, i z toho důvodu, že raná péče je dál, než byla před patnácti lety. Nechci to zakřiknout, ale čím dál častěji se nám stává, že nám zavolají sami lékaři s tím, že kontakt na nás předali pacientovi.

Před patnácti lety tolik možností v rané péči zřejmě nebylo…

Přesně tak. Ona sice raná péče existovala již před tím, ale byla určena hlavně pro děti se zrakovým nebo sluchovým postižením. Naše havlíčkobrodská raná péče pro děti s tělesným, mentálním a kombinovaným postižením byla první na Vysočině a tuším, že jako komplexní raná péče jsme byli vůbec první v republice. Dnes je i větší a propracovanější nabídka terapií.

Jak jste se vy osobně dostala k rané péči?

Když jsem vystudovala pedagogickou školu, nastoupila jsem do rekvalifikačního vzdělávacího centra, kde jsem měla na starosti děti, které hůře zvládaly základní nebo střední školu. Později jsem se ale začala zajímat o děti s postižením, a tak jsem si doplnila vysokoškolské vzdělání v oboru speciální pedagogiky. Po absolvování bakaláře jsem objevila inzerát, že Oblastní charita Havlíčkův Brod shání speciálního pedagoga, tak jsem se přihlásila. Při zaměstnání jsem dále pokračovala s magisterským a doktorským studiem. 

Vnímáte ve své každodenní praxi pozitivní dopad služby?

To každopádně. Máme zkušenosti s případy, kdy je děťátko tak vážně nemocné, že víme, že na světě bude jen po určitý čas. Ale i tak je raná péče nezbytná, především proto, že spolupracujeme s celou rodinou, kterou doprovázíme v tom těžkém období. Seznamujeme ji s dalšími rodinami v podobné situaci, snažíme se ji dostat ze sociální izolace, protože k tomu má tendenci, pořádáme různá setkávání, aby rodina zažívala i trošku radosti. Pak samozřejmě máme zkušenosti i s tím, že díky rané péči popostrčíme opožděný vývoj dítěte o velký kus dopředu.

V čem vy osobně vidíte největší přínos střediska rané péče?

Řekla bych, že nejdůležitější je, když rodiče vycítí, že na svou situaci nejsou sami.
Že ví, že je tu někdo, kdo jim fakticky může pomoci. Většinou rodiny ani netuší, jaké možnosti péče o dítě vůbec mají. Když se jim narodí postižené dítě, myslí si, že pro ně končí svět, ale nekončí, jen je třeba jim říct, na koho se mohou obrátit. Že je tu spoustu odborníků, kteří jim pomohou, aby rodina mohla téměř normálně fungovat. Nejpodstatnější je, aby se rodina nesesypala, aby zůstala pohromadě. A pak samozřejmě vidím přínos rané péče jako takové. Že můžeme rodinám ukázat, jak s dítětem pracovat, s jakými pomůckami, jak
popostrčit jejich vývoj, jaké terapie jsou vhodné a tak dále.

Dnes se hodně mluví o nedonošených dětech a o tom, že jejich počet přibývá. Máte i vy takovou zkušenost?

Ano, nedonošených dětí je opravdu čím dál více. Když jsem před čtrnácti lety nastupovala do střediska rané péče, tak jsem si říkala, že když se dítě narodí ve 33. nebo 34. týdnu, tak je to hrozně brzy. Dnes už to nepovažuji za tak neobvyklé. Naším nejmladším klientem je nyní čtyřiadvacetitýdenní děťátko, která váží jen půl kila. Jedním z důvodů, proč nedonošenců přibývá, je i věk matek, protože se rozhodují rodit čím dál později. Inkubátor je sice úžasné zařízení, ale je to přece jen jiné prostředí než to v matčině bříšku. Nedonošeným dětem hrozí například oční vady nebo nevyzrálost nervové soustavy. Tyto děti také mohou mít poruchy
pozornosti a hyperaktivitu. Obecně lze říct, že když se dítě narodí v termínu, většinou začne chodit ve 12 měsících, když se narodí ve 30. týdnu, tak s největší pravděpodobností v jednom roce chodit nebude.

Proč je důležité, aby dítě s problémovým vývojem dostalo péči co nejdříve?

Protože je neurologicky dokázáno, že mozek dítěte do tří let věku je tak plastický, že dobře vnímá nové podněty a informace. Čím je dítě starší, tím je to obtížnější. Je to vlastně logické, protože i laik se určitě pozastaví nad tím, co všechno se dítě do tří let dokáže naučit. Z vlastní zkušenosti také vím, že když začínáme pracovat s půlročním dítětem, je to snadnější, než když
začínáme s dítětem, jemuž jsou už tři roky.

Vaši službu mohou využívat děti do sedmi let. Jak je to poté?

V naší republice platí, že děti, i když jsou těžce postižené, musí do osmi let zahájit
povinnou školní docházku, ať už ve formě docházky do základní školy, do speciální školy či do denního stacionáře. Rodičům vždy doporučujeme, jaká instituce by byla vhodná právě pro jejich potomka.

Jaké máte ve středisku rané péče plány do budoucna?

V hlavě mám opravdu hodně nápadů, které bychom chtěli zrealizovat, ale narážíme na finance. Chtěli bychom například rozšířit poskytování terapií, rozšířit pobytové aktivity a klást větší důraz na setkání rodin.

Středisko rané péče

je bezplatnou pomocí pro rodiny z celé Vysočiny, které pečují o miminko po předčasném nebo těžce probíhajícím porodu. Je také pomocí pro rodiny dětí od narození do sedmi let věku se zdravotním postižením a ohrožených z hlediska zdravého vývoje. Pracovníci dojíždějí přímo ke klientům domů, kde s nimi individuálně řeší jejich situaci. Práci v terénu doplňuje také ambulantní služba se sídlem v Havlíčkově Brodě.

Autoři | Foto www.seduca.cz

Štítky novorozenci, postižení, porod, středisko rané péče, pomoc, podpora

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.