Ve svém životě neznám krize. Jsem stálý optimista, říká jihlavský zoolog a spisovatel Pavel Bezděčka

Máte na kontě novou knihu pohádek. Jsou o zvířatech, která chová jihlavská zoo. Sám jste si ji i ilustroval. Vím, že vznikala „ve vyhnanství“ na Krétě. Můžete nám o tom povědět víc? Jaké jste tam měl podmínky k práci?
V knize pohádek mám snímek, jak to na tom místě vypadalo. Na tom útesu jsem bydlel. Vidíte, že tam byla elektřina, počítač, vínečko, bez toho by to nešlo (smích). A to mě vyfotila moje žena Klárka, když tam za mnou na pár dní přiletěla a pak zase odletěla. Byl jsem tam čistých 30 dní, od půlky dubna do půlky května, mimo sezonu.

Měl jsem perfektní ubytování a na celý měsíc jsem měl domluvenou výpůjčku auta. Jsem zoolog, mou celoživotní osobní specializací jsou mravenci a sekáči. A vždy, když jedu na Krétu, už jsem tam byl pojedenácté, tak se tam pokaždé věnuju studiu právě mravenců a sekáčů. A když jsou nějaké zajímavé nálezy, tak to pak publikuju.

Nové pohádky Pavla Bezděčky vyšly v nákladu 1000 kusů 

„Expediční režim." 

A kdybyste popsal, jak tam vypadal váš klasický tvůrčí den?
Ráno jsem se vždy bohatě nasnídal, přes den jsem pak nejedl, maximálně jsem pil. Říkám tomu expediční režim (smích). Přes den jsem se jídlem nezdržoval, hodně jsem se pak najedl až večer. Byl jsem pak celý den v terénu, podle předpovědi počasí jsem se rozhodl, kam konkrétně pojedu, protože na Krétě prší vždy jen v určité oblasti. Někdy odpoledne jsem se pak vracel, po cestě jsem se pak ještě vykoupal v moři, bylo úžasné, že nikdo nikde nebyl, jak ještě nebyla sezona. Pak jsem si nakoupil, samozřejmě i dobré řecké vínko k psaní, udělal jsem si večeři a šel jsem psát. V počítači jsem už měl libreta, tak tam už jsem pak psal jen samotné příběhy.

Někdy jsem je psal do půlnoci, někdy do jedné, někdy do dvou do rána.

Celá kniha tedy vznikla na Krétě?
Ano, kromě prvního příběhu o nosálech, který jsem zařadil na konec. Ten jsem musel obsahově změnit, protože původně byl o nosálech červených, kteří už v Jihlavě nejsou. A v knize píšu o nosálech bělohubých. A při tom jsem si dělal představu, jaký zvolím obrázek, jak bych to namaloval.

Jsou to vůbec nejvíc ukecané pohádky, které jsem kdy napsal. Většina je přímých rozhovorů. Dědeček Norbert vždy přijde a potřebuje se takzvaně vykecat. A neposedné nosálí děti Pája a Bělka mu skáčou do řeči. Je to přesně o lidech, které znám.

Jste velmi aktivní, dalo by se říct až renesanční člověk. Můžete prozradit, čím vším se živíte, případně, čemu všemu jste se věnoval v minulosti?
Kromě jiného, co o mně víte, teď bydlím na šestnácté adrese a dělám devatenácté povolání. A mé zaměstnání? To bylo všechno možné. Tak třeba asistent ve veterinární nemocnici, šéf správy chráněné krajinné oblasti, úsekový geolog v uranovém dole, dělal jsem i uklízečku, nočního vrátného, kontrolora výkupu vajíček, šéfa sušárny krmiv, asistenta ve výzkumném ústavu lesního hospodářství, asistenta ve výzkumném a šlechtitelském ústavu zelinářském. Bylo toho hodně (úsměv).

Slavnostní křest Pohádek z nosálího pelíšku se uskutečnil vloni 19. prosince 

„Dozadu se podívám jen kvůli poučení."

Každý má v práci asi někdy krizi. Co vám pomáhá k tomu, abyste se třeba v psaní knih „odblokoval“?
Já ve svém životě neznám žádné krize. Já jsem furt optimista. Když na něco nemám čas, tak se tomu nevěnuju. Mám třeba období, kdy dělám na nějakém výzkumu, jezdíme po celé republice přednášet. Je to tak nakupené, že v tomto období třeba nemaluju. A pak se naopak týden věnuju jenom malování. Nebo třeba tři měsíce nenapíšu ani řádku. A pak k tomu zase sednu a píšu. Vše dělám spontánně, žádný kalkuly dopředu.

Teď mám třeba rozepsaných sedm knížek. To je ale něco jiného. Jsou to knížky, u kterých jsem kdysi dostal nápad. Třeba dvě tři pohádky z nějakého okruhu. To stejné mám i s malováním. Když dělám obrazy, tak jich mám rozmalovaných třeba dvacet. A třeba tři měsíce na ně nesáhnu.

Takto já to mám obecně se svým životem. Stále říkám, že je důležité to, co je dnes. Co je teď. Dozadu se podívám jen kvůli poučení. Ničeho nelituju a vše, čím jsem si prošel, je dobře.

Takže nemívám období, kdy bych měl z něčeho nervy.

Zůstaňme ještě chvíli u vašeho psaní. Co všechno píšete? Jenom pohádky? Nebo se pouštíte i do jiných žánrů?
Mám za sebou řadu fejetonů, povídek. Mám i pohádky pro dospělé. Třeba o žabce princezně. Tu pan vědec, starý mládenec, který zkoumal žabky, vyndal z terária a políbil ji. A před ním stála krásná nahatá blondýna.

Mám i pohádky pro děti z lidského prostředí. Pak mám rozepsané pohádky z muzea, kde také pracuju.

A kolik jste už napsal knih?
Konkrétně Pohádky z nosálího pelíšku je moje osmá pohádková knížka. Jedna z nich byla i přeložená do němčiny a slovenštiny. A dvě předposlední pohádkové knížky mám česko - ukrajinské, aby pomáhaly nejen zdejší Ukrajince učit češtinu.

Pak jsem v různých časopisech publikoval asi 170 bajek a pohádek počínaje kdysi Mateřídouškou, pak v různých regionálních časopisech, ve Slováckých novinách, protože jsem 20 let bydlel v Uherském Hradišti. Mám třeba i pohádky politického zaměření, třeba když se hlasovalo o vstupu do Evropské unie, tak jsem k tomu napsal zvířátkovskou pohádku.

Zrovna nedávno jsem to počítal, jsem autorem nebo spoluautorem zhruba 45 knih, myslím těch nepohádkových.

A nesmím zapomenout zhruba na tisíc vědeckých a populárně naučných článků. Na kontě mám i básnické sbírky, dřív jsem psal i texty pro různé hudební skupiny. Ve 13 letech jsem založil bigbeatovou skupinu, a i pro ni jsem psal texty.

Slavnostní křest Pohádek z nosálího pelíšku se uskutečnil vloni 19. prosince 

Kdy jste s psaním začal?
Psal jsem už jako kluk pod lavicí, protože mě učení nebavilo a moc nezajímalo. Kantoři se většinou opakovali, takže stačilo poslouchat první čtvrthodinu (smích). Tak jsem pořád psal něco pod lavicí. A navíc já jsem od první třídy hned pochopil, jak je výborný místo sedět hned vepředu v první řadě nalevo, u katedry. Protože kantor se vždy dívá směrem do třídy, ne na toho, kdo sedí před ním.

Vím o vás, že už delší dobu bydlíte v Jihlavě. Jak jste se na Vysočinu dostal?
Přes mou ženu Klárku. Poprvé jsme se viděli v roce 2001, kdy jsem v Bílých Karpatech pořádal zoologickou konferenci, ona tam byla jako účastník. Pojil nás stejný zájem, také ona studovala mravence. A v Jihlavě bydlím 18 let.

„Zpětná vazba je pro mě hodně důležitá." 

Co byste své nové knize pohádek popřál?
Rád bych, abychom se sešli u jejího druhého dílu. A také bych rád od čtenářů dostal nějakou zpětnou vazbu. Pokud budou mít zájem, tak můžou napsat dědečkovi Norbertovi, jak se jim pohádky líbily. Kontakt je vzadu v knize. Tyhle reakce a postřehy jsou pro mě hodně důležité.