Už čtyřicetkrát pomohla druhým. Po darování krve má člověk vždy moc příjemný pocit, říká Helena Chlubnová

V rozhovoru jsme si s Helenou povídaly nejen o tom, jak takový odběr krve probíhá. Zavzpomínala i na rok 2009, kdy šla darovat krev vůbec poprvé. Také mi prozradila, jak vypadá její den před odběrem, a má i pár rad pro ty, kteří třeba ještě ohledně darování krve váhají.

Můžete na začátku našeho povídání zavzpomínat na svůj vůbec první odběr krve? Kdy a kde proběhl?
Bylo to v roce 2009 v havlíčkobrodské nemocnici. To jsme takhle jednou seděli s mým velmi dobrým kamarádem a říkali jsme si, jaké máme štěstí, že jsme zdraví. A přemýšleli jsme, jaký dobrý skutek bychom mohli společně udělat. Tak jsme vyjeli do Havlíčkova Brodu a darovali krev. Tu jsme tam darovali ještě asi třikrát. Pak si kamarád našel přítelkyni, která je sestřičkou v jihlavské nemocnici, a tak jsme začali jezdit ve třech do Jihlavy do odběrového střediska. A to asi od roku 2010. Takže takhle jsem se dostala do odběrového střediska jihlavské nemocnice.

Jak byste s odstupem času zhodnotila svůj vůbec první odběr? S jakými pocity jste ho prožívala?
Prvotně jsem měla velký strach. Když jsem byla malá, tak jsem měla strach z jehly. S kamarádem jsme si navzájem dodávali odvahu, a já jsem se i trochu bála, že třeba nebudu vhodná dárkyně krve. Pak jsem si ale řekla, že krev daruje nějaká třetina národa, tak to zvládnu taky. A zvládla jsem to. A věděla jsem, že dělám skvělou věc.

Hlavně při malém odběru, kdy vám dělají krevní obraz, zjistíte, jestli jste v pořádku. A při tom samotném odběru je jen trochu tlustší jehla (smích).

Céčko a širokospektrální vitaminy 

Mluvíte o krevním obrazu. Máte vždy dobré hodnoty a „projdete“ dál k hlavnímu odběru, nebo vaši krev někdy v nemocnici museli odmítnout, protože jste měla špatné hodnoty? Mluvím z vlastní zkušenosti, já ne vždy projdu.
Neprošla jsem jen jednou, kdy se podle paní doktorky blížila asi nějaká chřipka. To jsem měla zvýšené bílé krvinky. Jinak jsem vždy prošla.

K tomu bych ráda dodala, že některé zdravotní pojišťovny podle nahraných dat vám pak dají vitaminy, v nich bývá hodně železa. Já osobně si přes rok kupuju nejrůznější vitaminy, a železo tak pravidelně doplňuju. Hlavně céčko a širokospektrální vitaminy.

Jakou máte krevní skupinu?
Já mám 0+.

Takže jste univerzální dárce…
Ano, jsem téměř ideální dárce (smích). Už se nám i stalo, že na odběru na štítku se objevila taková jakoby fosforeskující značka. Zkrátka jiné označení. Jak mi po odběru vysvětlila sestřička, tak tuto značku dávají, když dárci vyjdou perfektní výsledky. Krev je pak skvělá pro příjemce, kteří prochází třeba chemoterapií. Takže ta krev jde pak přednostně například do Prahy na onkologii. To se mi párkrát stalo, a tak mě zajímalo, co to vlastně znamená.

Takové zjištění musí člověka hřát ještě více než obvykle po odběru krve…
To máte pravdu, to mi dělá opravdu dobře (úsměv).

Občas se mi zamotá hlava 

V odběrových střediscích, nebo alespoň v tom jihlavském, jsou po odběru k dispozici sedačky na ležení, kdyby se dárci udělalo špatně. Stalo se vám to někdy? Nebo odběr vždy snášíte dobře?
Když jde člověk na odběr, tak je to za krátkou dobu poměrně velké množství krve, takže se občas stane, že se mi zamotá hlava. Sestřičky v Jihlavě jsou opravdu skvělé, musím celý personál moc pochválit. Při odběru vás pořád hlídají, pořád se vás na všechno ptají, takže se nemůže stát, že bych seskočila z lehátka, a jak se říká „flákla sebou“. Personál dá každému člověku dost času na to si tam v klidu po odběru posedět.

Já osobně se před odběrem snažím opravdu hodně pít. To hodně pomáhá, jak mám vyzkoušeno. A den předtím se snažím nejíst nic mastného, jím hodně zeleniny a snažím se dodržet správnou životosprávu.

Důležité je i po odběru dát si klidový den, fajn je to, že má člověk nárok na volno v práci. Takže pak jdete domů a máte takový relax se skvělým pocitem, že jste někomu pomohli.

Člověk je po 40 odběrech oceněný zlatou medailí profesora Jana Janského. Už ji máte doma?
Ještě ne, ale prý mi budou co nejdříve volat. A asi mě čeká nějaké slavnostní předání.

Budete mít i nějaké další benefity? Třeba MHD zdarma nebo něco podobného?
To jsem zatím nezjišťovala, to se vše asi ještě dozvím. Vím jen to, že zdravotní pojišťovna za zlatou medaili dává nějakou finanční odměnu.

Takže myslíte, že podpora dárců je v ČR dostatečná?
Myslím, že je. A moc se mi líbí i to, že poslední dobou chodí hromadně darovat krev třeba hasičské nebo policejní sbory. A zapojují se celé pracovní kolektivy, třeba i vojáci, což je moc hezké.

Darovala jste krev i v době covidu, kdy bylo všechno omezené a všude platila přísná opatření?
Už si to úplně přesně nepamatuju, ale myslím, že jsem místo třikrát za rok darovala jen dvakrát. A bylo to hodně omezené. Když se vše uvolnilo, tak potřebovali naopak zase hodně rychle krev nabírat.

Darování plazmy mi nedělalo dobře 

Tento rozhovor čte třeba někdo, kdo by chtěl jít darovat krev, ale stále váhá a má třeba nějaké obavy. Případně i někdo, kdo se brzy stane takzvaným prvodárcem. Co byste takovému člověku na závěr doporučila nebo poradila?

Takovým lidem bych ráda vzkázala hlavně, ať se nebojí. Bonusem při darování krve je i zjištění toho, jak na tom lidé jsou zdravotně. Samotný odběr trvá sedm, maximálně deset minut, což je fakt chvilička. A sestřičky vás při odběru nespustí z očí, prvodárcům vše pořád vysvětlují, takže strach tu opravdu není na místě. Po darování krve má člověk opravdu příjemný pocit, zvlášť když všichni vidíme, kolik se denně stane na silnicích havárek. Navíc nikdy nevíte, kdy vy sami budete potřebovat něčí krev.

Zkoušela jsem darovat i plazmu, to trvalo 40 minut a nedělalo mi to dobře. Pro mě osobně je darování krve lepší.