(NE)OBYČEJNÍ: Nejlepší zdravotnice ČR pracuje v Třebíči. Moje vážná nemoc mi ukázala, že zdraví je opravdu na prvním místě, říká Jana Hladíková

Pojďme ale hezky popořadě. Prvotním důvodem, proč jsem Janu Hladíkovou oslovila, byla její účast ve zmíněné soutěži. Z ní vyšla jako vítězka. „To, že jsem zvítězila, je samozřejmě krásné. Ale za mě by měli zvítězit úplně všichni, kdo stáli na tom pódiu. A samozřejmě mezi vítěze by měly patřit i moje kolegyně, které jsou taky úžasné,“ říká padesátiletá zdravotnice Jana Hladíková a jedním dechem dodává, že její vítězství je nutné brát i jako ocenění pro celou třebíčskou nemocnici.

Nejkrásnější gratulace podle Jany přišly od rodiny a také od kolegů v Třebíči. „Protože jsme na té JIPce jednoznačně nejlepší tým. A tam to jeden druhému přejeme a tam jsem se cítila nádherně,“ usmívá se Jana Hladíková. O Janině velkém úspěchu informuje třeba i článek v časopisu Velkomeziříčsko. „A samozřejmě mi gratulovali i spoluobyvatelé z Meziříčí, je to krásný pocit,“ říká oceněná sestřička.

Nominace přišla od kolegyně 

Nominace přišla od jejího zaměstnavatele, tedy od třebíčské nemocnice. Jak Jana dodává, konkrétně ji přihlásila náměstkyně pro ošetřovatelskou péči Alena Hošková. „Nominace mi samozřejmě udělala velikánskou radost, ale jak už jsem říkala, jsem si stoprocentně jistá, že by si to zasloužily všechny moje kolegyně, které jsou u nás na JIPce. Trošku jsem nejdřív váhala, protože já jsem taková, že se spíš schovávám mezi svoje pacienty a nejsem zvyklá být středem pozornosti a bála jsem se, abych naší nemocnici neudělala ostudu,“ svěřila se.

(Zleva): Petr Pazour, Jana Hladíková a Romana Veltruská

O nominaci se dozvěděla letos v květnu, v červnu pak bylo v Rychnově nad Kněžnou soustředění. „Tam to bylo úplně úžasné. Měli jsme tam veškerý komfort a učili jsme se třeba i to, jak mluvit do mikrofonu. Potom jsme se na soutěž připravovali vědomostně, abychom nezaváhali. A vše zakončil finálový večer,“ rekapituluje Jana Hladíková.

Během samotného finálového večera si Jana Hladíková vylosovala číslo jedna. Tím pádem to byla ona, kdo dovedl všechny soutěžící na pódium k základnímu představení, mluvilo se o pracovním i osobním životě. „Každý z nás řekl, kde pracuje, kolik má dětí, řekl něco ze svého života. Potom jsme mluvili se svým patronem, který nám položil nějakou osobní otázku. Tady jsem měla velké štěstí, protože se mi splnil sen. Mojí patronkou byla první Popelka Eva Hrušková. Evička je úžasná žena a byl to pro mě první dárek už v průběhu soutěže, že jsem mohla stát vedle ní,“ vzpomíná na srpnový finálový večer.

Rozhovor následovala vědomostní otázka z lékařského oboru. „To mi úplně káplo do noty, protože se mě ptali, jakých pět orgánů je nejdůležitějších v lidském těle, bez kterých se nedá žít. A to je přesně tam, kde já pracuju – na jednotce intenzivní péče.“

A co bylo pro vítězku soutěže vůbec nejtěžší? Jako asi pro většinu soutěžících, šlo o překonání trémy. „Protože jsem viděla černé scénáře, jak upadnu na pódiu, když někoho povedu. Potom jsem se bála, že se zakoktám nebo že mi selže paměť a nebudu umět odpovědět na otázku. Takže určitě nejtěžší bylo tu trému překonat.“ A jak se dá podle ní s trémou bojovat? „Pro mě bylo nejdůležitější, že jsem měla na telefonu svoje milované kolegyně, ať už Ivušku Krutišovou nebo Evu Řehůřkovou, které mi psaly: Neboj se, my na tebe moc myslíme a držíme ti pěsti. To bylo moc hezký, dodávaly mi tu potřebnou odvahu,“ usmívá se sestřička z Velkého Meziříčí.

Tajemství úspěchu? 

Ohledně soutěže mě ještě zajímalo i to, proč si Jana myslí, že zvítězila? Jaké bylo její tajemství úspěchu? „To asi není otázka na mě (smích), to byste se musela zeptat poroty. Já jsem poznala všech 12 finalistů a musím říct, že všichni byli úžasní a já bych tento titul dala opravdu všem,“ je přesvědčená nejlepší zdravotnice v republice.

Jana Hladíková má ve zdravotnictví bohatou praxi. Studovala na střední zdravotní škole ve Žďáru nad Sázavou obor všeobecná sestra. Poté si v Brně dodělávala specializaci jako sestra pro intenzivní medicínu. V 18 letech nastoupila coby sestra do Fakultní nemocnice u svaté Anny, konkrétně byla zaměstnána na krčním oddělení. Následně přešla do bohunické nemocnice.

„Krční byla moje velká láska." 

„Krční oddělení byla moje velká láska,“ říká. A jelikož se jí brzy narodily děti, do toho jí v brzkém věku zemřela maminka, tak neměla hlídání pro děti a z Brna musela odejít. Nastoupila do domova důchodců ve svém rodišti, tedy ve Velkém Meziříčí. „To byla pro mě krásná zkušenost, má to velké kouzlo, ale stále mi chyběla ta intenzivní medicína, a tak jsem přestoupila do Mostišť a v roce 2009 jsem odešla do třebíčské nemocnice,“ popisuje oceněná sestra.

Anděl s hokejovým srdcem 

Kromě třebíčské nemocnice, kde má stálý úvazek, jezdí vypomáhat i do Mostišť. K tomu všemu je už deset let zdravotní sestřičkou u velkomeziříčských hokejistů. Tam pečuje o sportovce od malých dětí po borce z áčka, jak sama říká. Zároveň je tam masérkou a „tejpařkou“. „Na soutěži mi palce drželo všech 84 hokejových dětí, za tuto podporu jsem velmi vděčná. Já vždy říkám, že rodina je na prvním místě, ale děti z hokeje, hlavně kategorie teď devátých tříd, mě nabíjí opravdu šíleně moc. Jsem s nimi moc ráda,“ usmívá se Jana Hladíková.

Jana Hladíková s hokejisty (nahoře), lékařka Michaela Kotáčková s hokejisty (dole)

A proč si vybrala zrovna zdravotnictví? Jak říká, člověk by měl druhému člověku pomáhat. „A mně se moc líbí pocit, když jsem aspoň trošku užitečná.“

Oslepla na oko, zachránila ji operace 

Jana Hladíková má za sebou i období, které by ze svého života nejraději vymazala. Před pěti lety měla nádor na mozku a v důsledku toho oslepla na jedno oko. Nakonec díky lékařům a operaci opět vidí na obě oči. „Člověk vždy, když přeje druhému člověku hodně zdraví, tak může mít pocit, že to je jen fráze. Já si to ale po této zkušenosti uvědomuji, že to opravdu není je fráze. Zdraví je opravdu na prvním místě a my si ho musíme chránit,“ zvážní Jana a dodává, že to období před pěti lety bylo hrozné, ale velmi ji podržela její milující rodina.

„Mám štěstí na lidi kolem sebe." 

„V době, kdy pro mě bylo náročné přejít z nemocnice domů, protože mě bolel každý krok, jak jsem ležela, měla jsem ochablé svaly, tak mi nejvíc pomáhala moje dcera. Myslím, že mám opravdu velké štěstí na lidi kolem sebe.“

Jana mě na závěr našeho povídání poprosila o to, že by ráda ještě někomu poděkovala, a to nejen lidem, kteří jsou spjatí s organizací soutěže Anděl mezi zdravotníky. „Ráda bych moc poděkovala celému štábu, co se týče Davida Novotného a také kluků maskérů a kadeřníka. Všichni byli úžasní a moc nám pomáhali a dodávali odvahu. A soukromě bych chtěla za všechno poděkovat mojí nejlepší kamarádce Lucince Gachi, která je také sestřička, je na invalidním vozíku. Je první sestřičkou, která takto pracuje. A já mám to štěstí s ní být. Pomáhala mi, i když jsem byla nemocná a teď jsme spolu jely i na tu soutěž. Navzájem si dodáváme odvahu. Mockrát děkuji,“ vzkázala závěrem Jana Hladíková.